Žijeme ve svobodě, ale její nepřátelé politicky nevymřeli rokem 1989. Omezovači svobody na sebe jen berou nové podoby.
Před třiceti lety světem projela úspěšná vlna demokratizace. Východoevropský podzim národů se přelil i do dalších regionů světa a liberální demokracie ve svém starém smyslu slova triumfovala. Svobodné volby, politické strany a co nejširší svoboda jednotlivce – to byla koncepce, o níž se většinově přestalo pochybovat. Krach a pád komunistických režimů měly odhodit do starého železa krajně levicovou, komunistickou alternativu k demokracii a s koncem sovětského bloku na světové šachovnici padla i opodstatnění mnoha autoritářských režimů postavených na myšlence, že komunismu lze zabránit jen silou. Ti, kdo věřili, že svoboda a demokracie definitivně vyhrály, neměli pravdu.
Jaká rebelie
Po třech desetiletích jsou v západním světě jasně patrní noví nepřátelé svobody. Stali se jimi ti, kdo propagují myšlenku, že jsou teď přece důležitější věci k řešení než ochrana svobody. Tahle past se projevuje zejména ve dvou podobách. První je zdánlivou politickou novinkou, protože spočívá v radikálním ekologismu a představě o nadřazenosti klimatické politiky nad zachováním svobody. Druhá podoba je naopak revivalem staré myšlenky, že demokracie neumí vyřešit problém majetkové rovnosti.
Začněme klimatickým útokem na hodnoty svobodné společnosti. Určitě neplatí, že ochrana životního prostředí, nebo dokonce poukazování na klimatické změny a možný vliv člověka na jejich intenzitu jsou něco a priori ohrožujícího svobodu a demokracii. Přesto se právě v nitru klimatického aktivismu zrodil v posledních letech politický proud, který začal vyřešení problémů se životním prostředím stavět do protikladu k běžným demokratickým uspořádáním. Příběh vyprávěný jeho zastánci říká, že planeta je na tom už tak špatně, že „zastaralá“ parlamentní demokracie již nedokáže údajnou ekologickou katastrofu zastavit, ba ani řešit.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
