V souvislosti s 30. výročím listopadové revoluce z roku 1989 probíhá vášnivá diskuse, ze které by se někdy mohlo zdát, že většina obyvatelstva se kdysi zapojila do boje proti komunistickému režimu. Naprostý opak je ale pravdou. Před revolucí otevřeně vzdorovalo totalitnímu systému jen minimum lidí. A jednou z nejvýraznějších osobností disentu byl dramatik a pozdější prezident Václav Havel. I proto se pak stal symbolem revoluce a doby po ní. Přestože se Havel dopustil také mnoha chyb, dnešní kopání do něj je příkladem typického čecháčkovství a nechutné malosti.
Člověk nemusí být žádným havlistou ani příslušníkem takzvané pražské kavárny, aby si dokázal seřadit fakta, a pak viděl, že některé útoky na Václava Havla jsou vedeny ze strany lidí, kteří oproti němu neudělali proti někdejšímu totalitnímu režimu téměř nic. Dnes se ale pasují do role pofiderních hrdinů. A nejvděčnějším terčem je pro ně právě Havel. Do člověka, který je osm let po smrti a nemůže se bránit, se kope dobře. Je to ale nesmírně laciné a nestoudné.
Václavu Havlovi nikdo nemůže vzít to, že je vedle Tomáše Garrigue Masaryka největší politickou veličinou našich dějin ve 20. století. Byl a je symbol, bez ohledu na žabomyší půtky, které vyvolávají jeho zapšklí odpůrci. Protihavlovské řeči ve světle dostupných informací navíc neobstojí.
Muž na piedestalu
Každá revoluce vygeneruje osobnost, která se stane jejím symbolem, ke které se mohou lidé upínat. V případě revoluce v listopadu 1989 a doby po ní, to byl jednoznačně Václav Havel, protože právě on byl zárukou toho, že země dospěje k tomu nejdůležitějšímu, co jí tehdy čekalo – ke svobodným volbám. Ty otevřely cestu k nastolení obvyklého demokratického politického systému i ekonomickým a společenským změnám.
Někdejší dramatik a následně dlouholetý prezident nebyl typickým vůdcem davů, protože jeho myšlení bylo velmi strukturované a na obyčejné lidi často příliš komplikované. Havel se někdy pohyboval na obláčku, z kterého shlížel na českou krajinu. Přesto dokázal v roce 1989 i později zaujmout širokou veřejnost. Přednášel pečlivě připravené projevy, dokázal si sám ze sebe udělat legraci, do politiky vnášel neobvyklá a originální řešení. Zdálo se, že u všeho hledá pointu, podobně jako to dělal ve svých divadelních hrách.
Po okupaci vojsky Varšavské smlouvy ze srpna 1968 v dobách normalizace vždy srdnatě bojoval proti nesvobodě. Byl za to několikrát uvězněn, podlomilo mu to zdraví, ale v tomto směru nehledal kompromisy. Byl jedním z prvních mluvčích nejvýznamnější disidentské organizace, Charty 77. Kromě jiného byl ve své době i významný představitelem absurdního divadla. Jeho hry Zahradní slavnost, Vyrozumění i další, patřily mezi světovou špičku.
Stručně řečeno: Havel byl nejlepší volbou na funkci prezidenta po revoluci v roce 1989. Stal se symbolem Československa i České republiky, byl oceňován ve světě, otevíral mnohé dveře, které byly celá desetiletí pro Čechy zavřené.
Co s jeho odkazem?
Havlův život provázejí samozřejmě i velké kontroverze. Jak jinak by tomu u podobné osobnosti taky mohlo být. Byla to nezvládnutá amnestie v roce 1990, či několik milostí, které nebyly uděleny z důvodů zajištění chodu spravedlnosti. Občas také nemístně jako prezident zasahoval do politického dění, přestože k tomu neměl pravomoci. Kdysi mylně navrhoval zrušení NATO, aby se později stal praporečníkem té samé Severoatlantické aliance.
Ovšem Havlova obhajoba svobody a demokracie, které jsou nejpodstatnějším výdobytkem naší listopadové revoluce, byla vždy pevná a nijak se neměnila. Nechci se sázet, ale je vyloučené, že by například Václav Klaus či Miloš Zeman někdy měli v budově amerického Kongresu bustu, podobně jako jí má Havel. Není to jen ocenění pro něj, ale pro celý národ, je to ocenění pro lidi, kteří se nakonec po dobách nacistického a komunistického temna dokázali zmátořit.
Nadávat a plivat na Václava Havla není nijak složité. V dnešní roztěkané době se může téměř kdokoli dělat téměř cokoli. Kdysi ustrašení ubožáčci najednou vystrkují růžky. Budiž, i takové excesy svoboda přináší. Havlovu velikost to ale nijak neumenší.
