Pro svět vědy bychom těžko našli důležitější plavbu než cestování lodi anglického námořnictva Beagle v letech 1831–1836. Kapitán tehdy hledal společníka na dlouhou plavbu, se kterým by mohl vést duchaplné rozhovory. Volba padla na mladého přírodovědce Charlese Darwina. Samotný účel plavby byl jiný – loď měla za úkol provádět geografický průzkum pobřeží Jižní Ameriky. Darwin se při zastávkách potuloval tehdy stále ještě dost panenskou přírodou, obdivoval rozmanitost exotických živočichů a propadl vášni sbírat vzorky a posílat je domů, kde budily mezi odborníky nadšení. Svět si tehdy ještě držel mnohá tajemství.
Je neuvěřitelné, že po celou několikaletou plavbu Darwina neopustila mořská nemoc – a přesto dokázal intelektuálně pracovat.
Země je prastará a zvířata se mění
Dnes už víme, že na této plavbě Darwin získal poznatky a podněty pro svou teorii o vývoji druhů, která doslova obrátila biologii naruby. Počátkem 19. století značná část společnosti stále zastávala názor, že naši planetu stvořil před několika tisíci lety Bůh, že historie lidstva zhruba odpovídá historii Země. Darwin, stejně jako někteří jiní, tomu nevěřil. Pozoroval na ostrovech vrstvy usazenin, viděl, že kde je dnes souš, byl kdysi oceán. A ve vrstvách kostry gigantických zvířat, která dnes nežijí. Země je prastará, uvědomoval si.
To ale nebylo to hlavní. Na souostroví Galapág si všiml, že na každém z ostrovů žijí pěnkavy s poněkud jinak utvářeným zobákem. Jak je možné, že má stejný druh na jednom místě zobák silný, a jinde naopak tenký? Podle Darwina to souviselo s přizpůsobováním se zvířecího druhu podmínkám. Zvířata nejsou pořád stejná, došlo mu; vyvíjejí se a přizpůsobují!
Dnes tuto vědomost máme a slovo vývoj pro nás zní úplně samozřejmě. Za Darwinova života to ale byl zásadní nový pohled na přírodu.
Svůdnost domorodých krásek
Francouzský komiks napsaný Fabienem Grolleauem a nakreslený Jérémiem Royerem nese název Darwin: Plavba na lodi Beagle (vydalo Argo). Vychází z Darwinova cestopisu, ovšem autoři neváhají pohlédnout na slavného vědce dnešníma očima.
„Je to tak intenzivní radost, že ji snad není možné zažít podruhé,“ letí hlavou tehdy pětadvacetiletému Darwinovi při sledování pestré fauny ostrovního pralesa. Duše, toužící po poznání, pukala štěstím. Ovšem mladíkovo tělo mělo také své potřeby, o kterých samozřejmě dějiny vědy mlčí. Proč by je ale nemohli současní autoři alespoň naznačit? V Darwinovi to muselo vřít. Na jedné straně byl vychován v tehdejší britské měšťácké společnosti a domorodce přirozeně vnímal jako barbary stojící na mnohem nižší úrovni. Zároveň byl ale humanistou a nemohl se dívat na to, jak jsou domorodí otroci využíváni a krutě trestáni.
A také byl samozřejmě muž. Co s ním asi dělal pohled na polonahé snědé dívky v exotických krajích? Tvůrci komiksu to velmi decentně naznačují. Do snů o biblickém ráji či pekle se mu vkrádala nahá dívčí těla, ne nutně evropská. A když na palubě lodi Beagle poznal domorodou dívku Fuegii, která byla v Evropě na „převýchově“, začal mezi nimi vznikat téměř vztah. Kvůli okolnostem osobním i sociálním se ale nemohl rozvinout nikam dál. Nesmíme také zapomínat, že příběh je rámován tím, že postarší Darwin sedí v kruhu své rodiny a vypravuje jim. Kdo ví, co se na tropických atolech dělo doopravdy.
Teorie relativity kultur
Pokus s navrácením tří civilizovaných domorodců po mnoha letech zpět do jejich kmene se nevydaří. Namísto aby dál šířili civilizovanost, během několika dní přijmou zpět kmenové zvyky a způsob života. Pro Evropany to je velké zklamání i poučná lekce, kterou si možná tehdy ještě neuvědomovali. To, co vidíme my jako civilizační výhodu, může být v jiné kultuře leda na obtíž, vlastně stigma.
Autoři nedělají z Darwina žádného génia. Na řadu věcí přišel spíše náhodou, díky své otevřené mysli. A k podobným závěrům jako on docházeli ve stejné době i jiní badatelé, evoluce druhů prostě visela ve vzduchu a Darwin měl to štěstí, že ji jako první popsal ve vědecké práci.
Komiks Darwin může potěšit děti i dospělé. Kresba postav je spíše schematická, zatímco příroda a krajiny jsou naopak zachyceny procítěně, se silnou atmosférou a neodolatelným půvabem. V našich končinách má k takovému výtvarnému stylu blízko Lucie Lomová. Kniha vám nepřinese strhující příběh, ale je velmi dobrým zpřístupněním počátku jedné z nejdůležitějších vědeckých teorií a také zajímavou úvahou nad střetem kultur.
