„Přepište dějiny – otevřela se zlatá brána marxistického vědění o moderních dějinách země,“ chce se volat poté, co z úst komouše Filipa zavál do zatuchlých učebnic historie svěží vítr nového pohledu na dříve takzvané tragické události. Filip tak reagoval na rozbor zhoršené dopravní situace po vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i následných jedenadvaceti letech, který přinesl jeho kumpán Stanislav Grospič v rozhlasovém rozhovoru. Až Filip však svým historicko-právním komentářem vnesl do dějin naší země světlo, když vše komentoval těmito slovy: „Z pohledu mezinárodního práva to byla invaze, násilný vstup, ale nikoliv okupace, protože došlo ke smlouvě mezi vedením Československé republiky a vojsky Varšavské smlouvy.“ Díky tomuto odborně právnímu názoru JUDr. Vojtěcha Filipa – místopředsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR – můžeme konečně uvést na pravou míru i pojmenování vstupu wehrmachtu do ČSR dne 15. března 1939.
Je nejvyšší čas skončit s pomlouvačnou kampaní, která vstup označuje za nacistickou krvavou okupaci. Podle výše uvedené právní definice soudruha byl vstup wehrmachtu – na rozdíl od Filipem označeného násilného vstupu a invaze vojsk Varšavské smlouvy – pouhým příchodem vojsk spřátelené velmoci. Byl totiž proveden v souladu s žádostí tehdejšího československého prezidenta – nikoliv jen bezejmenných 99 kováků ze závodu Praga – a stvrzen – již před samotným vstupem – smlouvou o pomoci Třetí říše ohroženému Československu. Na základě této smlouvy Třetí říše neprodleně poskytla naší zemi bratrskou pomoc a ujala se její ochrany. Právní relevantnost aktu o pět měsíců později potvrdili i českoslovenští komouši, když nadšeně přivítali Smlouvu o neútočení mezi Třetí říší a Sovětským svazem ze dne 23. srpna 1939. Jedná se o smlouvu označovanou podle příjmení jejích vyjednavačů – Hitlerova ministra zahraničních věcí Joachima von Ribbentropa a Vjačeslava Molotova, Stalinova lidového komisaře zahraničí – jako Pakt Ribbentrop-Molotov.
Vojtěch Filip v ČT také řekl, že nepovažuje Grospičova slova za něco, kvůli čemu by ho měl ostrakizovat. Je škoda, že se toho nedočkal protektorátní ministr Emanuel Moravec, který se místo ostrakizování sám zbytečně zastřelil. Podobnost obou vstupů, které přinesly do naší země klid na práci, je zřetelná i v následném zhoršení dopravní situace. Jak řekl soudruh Grospič: „Lidé, kteří v důsledku invaze 1968 zahynuli, byli většinou oběti dopravních nehod. Základní premisa z našeho pohledu je, že se nejednalo o okupaci. Byl to tragický moment, nebyl správný… A oběti? To byly vesměs oběti dopravních nehod. Myslím, že si zaslouží vyjádřit úctu, ale nebyly to oběti žádných aktivních ozbrojených bojů, to je třeba říci.“ Je signifikantní, že ke stejnému zhoršení dopravní situace došlo i v době existence Protektorátu Böhmen und Mähren, kdy s ohledem na vyšší dopravní aktivitu wehrmachtu také přibylo dopravních nehod i mrtvých. Z těch největších připomeňme aspoň hromadné dopravní nehody v obcích Lidice a Ležáky. Životem koneckonců doplatil na neukázněné chování chodců na křižovatce ulice V Holešovičkách i SS-Obergruppenführer a generál policie, šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD), prezident Interpolu a zastupující říšský protektor Protektorátu Čechy a Morava Reinhard Heydrich.
Je třeba si proto zopakovat slova soudruha Grospiče: „…Myslím, že si zaslouží vyjádřit úctu, ale nebyly to oběti žádných aktivních ozbrojených bojů, to je třeba říci!“
Revoluce skutečně začala až na Proseku
Jiný zásadní projev učinil Václav Klaus st., když v předvečer výročí takzvané sametové revoluce odhalil zákulisí událostí i pravou tvář adorovaných takzvaných vůdců disentu, kteří se snažili – a mnozí tak činí dodnes – těžit z údajné účasti či dokonce podílu na roli hrdinů oné bezvýznamné potyčky na Národní třídě. Je proto správné, že se Václav Klaus st. odvážně a bez falešné skromnosti v Právu představil jako hlavní režisér pádu komunismu, přestože si zásluhy o zvrat chtěly uzurpovat levičácké struktury tzv. disidentů. O Klausově skromnosti svědčí i fakt, že ve vyjádření nezapomněl připomenout rozhodující roli jednoho ze zásadních vůdců tehdejšího studentského hnutí, dnes šéfa hnutí Trikolóra a shodou okolností vlastního syna Václava Klause ml. Byl to právě Klaus mladší, kdo poté, co se o chlup vyhnul brutálnímu zásahu policie, uvedl do pohybu lavinu událostí nezapomenutelnou výzvou k otci před panelákem na Proseku: „Teď jsme my děti udělaly, co bylo možné, a teď je to na vás, na tatíncích!“ Jen skutečnost, že na místě nebylo kladívko a dláto, zabránila, aby tato slova, vyřčená způsobem studentům tak přirozeným a blízkým, nebyla vytesána do kamene. Přesto rozpoutala v srdci otce mladého hrdiny vášeň pro zrychlení procesu změn, jejichž pomalost dvanáct dnů předtím hájil v rakouské televizi ORF.
Výsledky se vzápětí dostavily a byl to Václav Klaus st., o kom řekl Václav Havel v sídle OF: „…konečně tu my, herci, umělci a malíři máme někoho, kdo tomu rozumí!“ O pravdivosti této historky netřeba pochybovat, svědkem byl sám Václav Klaus st. Vzápětí se také Havlův obdiv ke Klausovu vizionářství potvrdil přijetím všech jeho myšlenek, když sami „…Havlové neměli žádné velké představy o budoucnosti (citace Václava Klause st.). Také Klausova osobní odvaha, s níž se vydal vstříc tankovému pluku v Táboře jen s Kocábem, aby při odjezdu za nimi zůstala v kasárnách místo dosavadních jestřábů jen „schlíplá skupinka důstojníků a generálů, kteří mlčky naslouchali…“ (Klausovi st. a Kocábovi). Klaus st. nezapomněl ani na své „…v principu správné rozhodnutí nechat komunisty v izolaci instituce jménem komunistická strana“ (znovu citace pana profesora). Politickou intuici státníka prokázal i v roce 2003, kdy byl prvním z politiků, kdo vytáhl komouše ze sklepa na balkon zámku v Lánech a odvážně se postavil vedle Miroslava Grebeníčka. Byla to pěkná připomínka faktu, že začíná druhá vlna reformace společnosti. Ve svém hodnocení posledních třiceti let nezapomněl Klaus st. ani na bývalé kamarády Tomáše Ježka a Dušana Třísku, frustrované z toho, že jejich ambice neodpovídaly jejich mizerným schopnostem. Velikost Václava Klause st. je právě v tom, že jim i tyto charakterové vady dokázal odpustit. Připustil dokonce, že se během jím řízené hospodářské transformace stalo to či ono – například amnestie nejen v případě H systému – ale zdůraznil otevřeně, že „…to odmítám nazývat triviálním slovem chyba“. Václav Klaus st. tak shrnul osudovou smyčku svého přínosu pro naši zemi skromným a spravedlivým soudem. Připomeneme-li si i jeho účast v květnovém Pražském povstání 1945, kdy bez ohledu na věk ve svých čtyřech let pomáhal stavět barikády, pak platí: Klaus na Hrad! Jedno, který z nich – jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet.
Když se ministryně rozjede
Z oken ministerstva financí létají další miliardy, vtip je v tom, že jde o peníze, které patří podnikatelům, jimž je měl stát vrátit. Nestane se tak díky jednoduché operaci ve stylu geniálního kouzelnického triku hnutí ANO. Úřad plátcům DPH prostě nevrátí část přeplatků na DPH již v posledních týdnech roku 2020, jak je jeho povinností, ale až na začátku roku 2021. Co je doma, to se počítá! Moc zábavné to pro daňové poplatníky nebude. Zábavné jsou ovšem fotografie ministryně financí Aleny Schillerové, kterými plní svůj facebookový profil. Tu s roztomile nakloněnou hlavičkou, tu v ležérních pózičkách, vždy s rozdováděným a mnohoslibným úsměvem plným flirtu. Možná by se ministryně – při vší úctě k jejímu jinak dobrému vkusu v oblékání – měla předem vždy podívat nejen do kasy, zda ty prachy v ní jsou opravdu ministerstva, ale i do křestního listu a hlavně do textu, který fotografie doprovází. Zmíněné foto vypadá spíš jako fotografie do internetové seznamky.
Bagdádího podvlíkačky prý sehrály rozhodující roli v další bitvě s Islámským státem a prozradily hodně o podstatě režimu. Bože ochraňuj naši zem, aby se neztratily spodky z Pražského hradu!
Poslanec ukrajinského parlamentu za frakci Služebník lidu si domlouval mezi hlasováním o zákonech během zasedání sněmu sex s placenou společnicí. To v českém parlamentu si někteří poslanci běžně domlouvají kopulaci za peníze s komunisty. Tradiční hádanka pro čtenáře: Najdi jeden rozdíl!
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
