Císař Rakouska-Uherska František Josef I. umírá 21. listopadu 1916 ve věku 86 let po 68 letech vlády a pompézní pohřební slavnosti jsou posledním velkým vystoupením dunajské monarchie. Nový císař Karel I. je ve svých 29 letech pro svět velkou neznámou. Nikdo, ani on sám, nepočítal s tím, že by měl někdy převzít po Františku Josefovi I. vládu. Změnila to až série rodinných tragédií a osudových událostí. Válka v roce 1917 pro Rakousko-Uhersko už nemá žádný smysl. Srbsko je poraženo, Rusko se porazilo samo a zmítá se v křeči. Na západní frontě si Německo s Francií vyřizují stoleté účty, s nimiž Habsburkové nemají nic společného. Vizí císaře Karla I. je odpoutání monarchie od Německa a její federalizace. Karlova tajná jednání o příměří jsou prozrazena a ztroskotají na odporu Itálie i Německa a Rakousko-Uhersko se ze spojeneckých závazků vyvléci nedokáže. Národy monarchie či jejich dnešní buditelé a zítřejší politici ale cítí příležitost a o císařův návrh spolkového státu nikdo nestojí.
Francie se opájí pocitem, že konečně vládne kontinentu. Odvěkého soupeře – Německo – chce zadupat do země. Anglie mizí do libé splendid isolation a nová supervelmoc USA? Ta chce zpět investice vložené do vítězství, a proto nepotřebuje silné velké Rakousko-Uhersko. Potřebuje ho vůbec někdo? Stačí 14 bodů lednové deklarace prezidenta Wodroowa Wilsona a to, co se rodilo šest století, zmizí v řádu dnů, protože vítězové mají pravdu. Ale kdo je vlastně vítěz?
Koncem října 1918 monarchie končí. Rodí se nové státy, ale ráj se nekoná. Přibyly hranice, víza a cla. Jásot průvodů přehluší hospodářská krize a hádky domácích politiků. Menšiny nemají ani zlomek práv, které měly dříve v rakouském žaláři národů. Střední Evropa a zvláště Balkán tím budou trpět ještě za 100 let. Doba se vymkla z kloubů a říše je vzhůru nohama. Císař Karel I. se zdráhá podepsat abdikaci a 11. listopadu se vzdává jen podílu na vládě, ale parlament již druhý den zřizuje Rakouskou republiku. Nejen to! Hned ve druhém bodě ústavního zákona stanoví, že Německé Rakousko je součástí Německé republiky. Spojenci ale tento bod zakážou. Nikdo nestál o silné Rakousko-Uhersko, tím méně někdo stojí o silné Německo.
Špatnou válku ukončil špatný mír. Není vítězů ani poražených. Jsou jen víc a méně poražení, jako základ příští války. Svět ztratil víru a Svatá trojice má jména Bída, Chaos a Beznaděj. Ideální čas pro nástup falešných proroků a Mesiášů, kteří nabízejí snadná řešení a jejich tváře se tolik podobají tvářím druhých. Jsou tak obyčejní jako ostatní. Ať s knírkem či bez. Doba se zdá být strašná a nikdo netuší, že může být ještě horší. Začíná století vyhánění čerta ďáblem.
Málo rozhodný panovník na záchranu monarchie nestačil
Každý začátek má svůj konec a každý konec svůj začátek. 11. listopadu 1918 opouští císařská rodina Schönbrunn a uchyluje se na zámek Eckartsau na Moravském poli. Ano! Jen osud a hvězdy dokážou napsat takový konec dramatu. Zde začal před 640 lety císař Rudolf I. Habsburský psát zářivé dějiny habsburského rodu a nyní se na tomtéž Moravském poli skrývá poslední rakouský císař na útěku. Mor bolševismu se šíří Evropou, pronikl i do Rakouska a rudé bandy pochodují kolem zámku Eckartsau. Rakouská vláda není schopna cokoliv podniknout na ochranu rodiny bývalého císaře. Karlův švagr Sixtus intervenuje u anglického krále Jiřího V. a sází na jeho špatné svědomí. Právě Jiří před rokem skandálně odvolal nabídku azylu rodině cara Mikoláše II. a vzápětí byla celá rodina Romanovců – včetně dětí – bolševiky brutálně povražděna.
Sázka na svědomí vyšla. Jiří V. vysílá skotského plukovníka Edwarda Lisle Strutta, aby císaře s rodinou ochránil. Struttův razantní postup umravní rudou sběř a Rudé gardy se od zámku stáhnou. Národní rada přijímá 3. dubna 1919 zákony o Habsburcích, v nichž rozhodla o jejich vypovězení ze země a vyvlastnění jejich majetku. Císař s rodinou odjíždějí do exilu. Ještě dříve než vlak přejede rakousko-švýcarskou hranici ve Feldkirchenu, odmítá Karel I. manifestem rozhodnutí nové vlády a požaduje lidové hlasování o budoucnosti země. Zbytečně!
Rodina je internována na zámku Wartegg nedaleko St. Gallenu a později přesunuta dál od Rakouska na zámek Prangins u Ženevského jezera. Po dvou letech od prosovětského puče Maďarské republiky rad v roce 1919 je zrestaurováno Maďarské království a rudá barva teroru se změní na bílou. Karel z pozice držitele maďarské koruny a titulu cítí příležitost. Podporován příznivci přijíždí v březnu tajně do Budapešti a z Budínského hradu vyzve regenta Maďarského království, viceadmirála Miklóse Horthyho k předání moci. Ten odmítne a Karel se vrací zpět do Švýcarska. Stejně mizerně skončí v říjnu 1921 i druhý pokus o návrat, kdy je Karel I. rozhodnut použít i sílu. Přistává v malém letadle i s těhotnou Zitou v Dénesfě, nedaleko Soproně. Když se roznese, že královský pár je v zemi, vzbudí to v ulicích nadšení a jásot. Pochod na Budapešť a pokus o převrat však provázejí zmatky i zrada a po prvních bojích Karel akci vzdává. Ukazuje se, že je málo rozhodný a důsledný na boj pro návrat poměrů.
Smutné loučení se zvláštním vlakem
Karel i Zita jsou exportováni do Středomoří. Až když loď vyplouvá z Gibraltaru, sdělí jim kapitán cíl nuceného exilu, jímž bude vzdálený ostrov v Atlantiku, Madeira. Reminiscence s Napoleonem se nabízí sama. Od 19. listopadu 1921 jsou manželé – stále bez dětí – ubytováni v hotelu Palace Reids, ale jejich ponižování ještě neskončilo. Když císaři dojdou skromné osobní úspory, věznitelé nedovolí hraběti Hunyadimu, pobočníkovi císaře, aby rodině Karla I. pomohl z vlastních prostředků. Karel z nouze přijímá ubytování ve vile místního šlechtice. Až nyní je povolen na Madeiru příjezd i dětem a rodina je konečně pohromadě. Štěstí ale netrvá dlouho. V březnu 1922 ulehá Karel s nachlazením, z něhož se vyvine zápal plic. Koncem měsíce dostává poslední rakouský císař poslední pomazání. Umírá 1. dubna 1922 ve věku 35 let. Nesmí být ani pohřben v rodinné hrobce a jeho ostatky jsou uloženy v kostele Nossa Senhora do Monte nad Funchalem. Císařovna Zita i další členové rodiny si vynutí vstup do vlasti soudně až v sedmdesátých letech minulého století.
V Sarajevu prý zemřelo 19. století a s ním belle époque, ale čas neumírá v chaosu. Konec velké doby je pomalý a důstojný, jako bylo její trvání. Konec velké doby je takový, jak jej zažil jednoho jarního dne roku 1919 při svém návratu z exilu na malém nádraží Feldkirchen spisovatel Stefan Zweig a jak jej popsal v knize Svět včerejška: „Pozvolna, majestátně přijížděl zvláštní vlak. Lokomotiva zastavila. Přítomnými proběhlo silné pohnutí a já nevěděl proč. Tu jsem za oknem vagónu poznal císaře Karla a císařovnu Zitu. Poslední císař Rakouska, dědic habsburské dynastie, která vládla sedm set let, opouští svou říši! Četníci, policisté i vojáci vypadali rozpačitě a zahanbeně hleděli stranou, protože nevěděli, zda mu smějí vzdát poctu. Konečně dal výpravčí signál a neodvolatelná chvíle začala. Lokomotiva sebou prudce trhla, vlak se pomalu vzdaloval. Úředníci za ním uctivě hleděli. Pak se s jakousi rozpačitostí, jakou vídáváme na pohřbech, vraceli do svých úřadoven. Teprve v tomto okamžiku skončila tisíciletá monarchie doopravdy.“
To je konec příběhu o tom, že každý začátek má svůj konec a každý konec má svůj začátek. Myslete na to! A pamatujte, že návrat ke kořenům neznamená vždy cestu zpět. A taky si pamatujte, že nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy…
(Text obsahuje fragmenty textu z autorovi knihy Habsburkové – Nelehká samota trůnu.)
