Až se vás budou ptát, co říkáte na román Dlouhé časy ukrajinského ruskojazyčného básníka a prozaika Vladimira Rafejenka, prohlašte bez obav: „Je to fantaskní realismus, rodný bratr realismu magického, jaký psával Gabriel García Márquez blahé paměti.“ A víc už se o ničem nebavte.
Ošíval jsem se, když jsem Dlouhé časy (vyd. Větrné mlýny, přel. Jekatěrina Gazukina a Tereza Chlaňová), knihu s podtitulem „městská balada“ zpracovávající mimo jiné traumata z války v Donbasu, četl. Nikoliv kvůli nesporné kvalitě, ale pro svazek témat, ambivalencí a kontroverzí, pro tu rozpornost v nynější ukrajinské společnosti. Teď už se ví, že jsou tam kromě Ukrajinců i Rusové, kteří, ač v minoritě, chtějí dominovat i za cenu vojenského zápolení, doprovázeného lidskými oběťmi.
Když se podíváme na ukrajinské společenství blíže, seznáme, že se tam ještě vyskytují Poláci, snící o Velkopolsku v rozsahu od severního pólu k Austrálii, potom Rusíni v karpatských kožiších, zmizelí Židé a Cikáni odklusavší kdys do nebe a ještě Tataři, o kterých už skorem nic nevíme, protože do našeho dílku Evropy zavítali na kosmatých kobylkách naposled někdy na sklonku středověku před šesti sty lety, nemýlím-li se. A určitě je na Ukrajině ještě někdo, o kom se neví, ale on se najisto v pravý čas ozve a tím bude ukrajinský obrázek pro představu čtenářstva hotov.
Žal plynoucí pod povrchem
Dlouhé časy nejsou fikce, smyšlenka zbůhdarma; jsou to reflexe života obyčejných lidí za války, velkolepost žití v kulisách ubohosti smrti. Jsou tam i místa vtipná, citace známé ze světové literatury, asonance, aluze a kdovíjak se všechno to literárněvědné haraburdí nazývá… ale tolik prodchnuté žalem, plynoucím pod povrchem! Vladimir Rafejenko jej vymítá, odstrkuje, vytváří prostor k životu, až probouzí pohnutí, jak usilovně setrvává v jeho kursu.
Válka má mnoho podob, a nemusejí to být jenom bitvy a tažení. Může to být i okupace jako ruskou armádou na Ukrajině anebo čínskou v Tibetu, anebo válka obchodní proti spotřebitelům a vlastním občanům, což je takový imperiální zvyk, spočívající ve výrobě nesmyslných nařízení, zákazů vycházení, shromažďování a výrobě šmejdu, který můžete leda vyhodit do škarpy, protože kontejnery nejsou. Také jsou války jazykové, jako třeba v Provence čili Okcitánii ze strany francouzských úřadů, kde v raném středověku započala truvérská moderní poesie, jak zní v moderních jazycích národních posud. O válkách náboženských snad ani netřeba mluvit, protože je to nejhorší hnůj a zlo, vnucování pravidel života, zakazování pití vína, teror, popravy a šikana. Prastaří Aztékové dokonce vedli „květinové války“ kvůli zajatcům, aby je mohli obětovat svým pitomým bůžkům.
Ne nadarmo pravil již před dvěma tisíci let římský básník Lucanus ve svém veršovaném eposu o občanské válce Farsalské pole na více místech, že je válka zločinná. Válečná obludnost potřebuje přípravu a musí dlouho zrát. Kdo chce válku, vždycky si důvod najde.
Literární mistrovství
Nebylo by od věci označit Vladimira Rafejenka za satirika, takový úděl je ve válečném tématu vždycky vděčný. Kritici v souvislosti s jeho jménem zmiňují oprávněně Gogola, mně při četbě Rafajenkových skvělých povídek vytanul též Ivan Bunin v mistrovských miniaturách – povídky v cyklu Veresajevovy pohádky svým odstupem od tragického děje, který přemáhá k ryzímu dojetí, jsou takové. Ano, jedná se o literární mistrovství!
