Nejdřív se připoutali řetězy k autům, když jim to zakázali, tak se přilepili k zemi. Hnutí Extinction Rebellion mnoho lidí vidí jako nebezpečné seskupení fanatiků, kteří ve jménu planety Země napadají policisty a squatují uprostřed velkoměst. V Londýně jsou klimatické protesty Téma s velkým „T,“ ne ale proto, že by někoho ohrožovaly, spíš kvůli dopravním kolapsům, které lidem znepříjemňují cestu do práce. Samy protesty připomínají spíš než nějakou revoluci hezký rodinný výlet s procházkou po centru, po které se účastníci zase rozjedou zpět do svých řadových domků na předměstí. Další den naloží děti do aut, proti kterým jen o čtyřiadvacet hodin před tím tak usilovně protestovali, a jede se do školy.
Londýnská policie, které po týdnu pohotovosti evidentně přetekla trpělivost, v pondělí večer zakázala hnutí organizovat další protesty. Za poslední týden zatkla ve spojení s nimi už jeden a půl tisíce lidí. Protestující, kteří se usídlili na Trafalgarském náměstí, musela v noci z pondělí na úterý rozehnat. Vše ale nasvědčuje tomu, že ochránci životního prostředí si z nařízení, které považují za nedemokratické, nic nedělají, jelikož ve středu odpoledne už zase neohroženě protestovali u vchodu londýnské centrály společnosti YouTube. Zablokovali tak vytíženou ulici vedle nádraží Kings Cross, zatímco posádky zhruba patnácti policejních vozidel jen přihlížely.
Zákazu předcházely ohromné víkendové protesty, při kterých hnutí zablokovalo nejvytíženější londýnskou nákupní ulici Oxford Street. Namísto očekáváných ran obušky zde obdarovávali přítomní policisté protestující spíš otrávenými pohledy. Kdo by se jim ale mohl divit, když museli stát hodiny venku v nechvalně proslulém londýnském počasí, a ještě k tomu o víkendu. Pojmem „agresivní“ se na protestu dalo popsat maximálně tak rozdávání letáčků. Ty se na člověka zdánlivě sypaly ze všech stran. Protestující zjevně pojali názor, že za záchranu planety stojí za to pokácet pár těch lesů.
Největší hrozbu na protestu představovali řidiči vozů, kteří v nešťastnou dobu chtěli přes Oxford Street projet a kvůli protestům se zasekli v postranních uličkách. Při pohledu na ně si člověk byl téměř jistý, že každou chvíli ze svých vozidel vyskočí a začnou vraždit. Scéna by to asi byla poněkud melodramatická, v pozadí s davem zpívajícím „Power to the People“ („moc lidem“) a papírovými maketami nejrůznějších brouků.
