Postavili národní pavilon pro EXPO 2015 v Miláně, několik bytových domů, Galerii nábytku s fasádou posetou židlemi i smíchovskou gastronomickou oázu Manifesto Market; nyní navrhují zásadní přestavbu Letiště Václava Havla a dokončují sídlo Vinařství Lahofer. Nositelé mnoha odborných ocenění Ondřej Chybík (34) a Michal Krištof (33) vedou svůj padesátičlenný ateliér do desátého roku existence, s úsměvem vstříc potenciální ekonomické krizi. Rozhovor s nimi si přečtěte ve čtyřicetistránkové příloze o architektuře, která právě vyšla v Reflexu č. 40 – tentokrát jsme se zaměřili na krásné, nové, české… dřevěné domy.
Ondřeji, ve Vyškovském deníku ze 7. března 2015 jste prohlásil, že váš sen je „do pěti let postavit pět domů na pěti kontinentech. Což dokážeme, není to vtip.“ Tak jak jste na tom?
Michal Krištof: Tyhle Ondřejovy výroky mě vždycky dostanou, pár už jsem jich musel v rozhovoru komentovat a není to teda žádnej med.
Ondřej Chybík: No jo, to byly smělé ambice. Aktuálně máme projekty v Asii, nakreslenou kapličku na Antarktidě… Ty domy hrozně trvají. Čím je člověk zkušenější architekt, tím mu připadá obdivuhodnější, že někdo dokáže něco kvalitně navrhnout a postavit. Když jsme před osmi lety vyšli ze školy, byli jsme vůči všemu hrozně kritičtí, ke stylům i k architektům. Po devíti letech v tom šíleném kolotoči už víme, že je to vážně dřina, dotáhnout dům do takového detailu a kvality, jaká je potřeba. Mě až dojímá, když přijedu kamkoli, kde proběhl zásah architekta, ještě navíc třeba ve spolupráci s městem nebo s dobrým starostou, že se podařilo opravit náměstí, autobusové nádraží nebo kulturák. Spolupráce tandemu osvícený investor ve státní správě a kvalitní architekt u mě vyvolává slzy štěstí. Jeden bez druhého nic nezmůžou, ale když se potkají, výsledek může být úžasný.
Proč máte sídlo právě v Brně?
M. K.: Je to urbanisticky dobře zvládnuté město s docela dobře promyšlenou infrastrukturou a skvělým systémem veřejné dopravy. Všechno je tu blízko i pěšky, je historicky dobře založené, kompaktní, neroztahané, není tu tolik turistů. My ovšem žijeme v širším centru; lidé, které život zavál na okraj do sídliště, by vám asi řekli něco jiného. Všimněte si ale, že ve spoustě států jsou druhá největší města mnohem lepší pro život než ta největší, často hlavní, kde je příliš mnoho úřadů, firem, aut, turistů a vysoké ceny. Znám třeba spoustu lidí, co utíkají z Vídně do Štýrského Hradce, aby mohli žít rodinněji. Také je příhodné, že z Brna máme velmi blízko do čtyř států a na tři různá letiště, vídeňské a bratislavské letiště považujeme při odletech za prací za svoje, jsou snad blíž než ta tři letiště ležící mimo centrum Londýna. Pražáci mají jediné…
O. Ch.: Ale to máme moc rádi, protože ho teď zlepšujeme! Navrhujeme rozšíření terminálu dva, za pár let totiž bude jen jeden velký. Vyhráli jsme spolu s německou společností Planeground tendr, oni nás oslovili a my byli nadšení, návrh letiště člověka nepotkává denně. Až poletíte z Prahy v roce 2045, kdy to bude úplně hotové, poletíte od nás. Děláme si legraci, že si náš ateliér vybrali proto, že jsme jediní z přihlášených architektů, kteří se nového letiště dožijí.
Větší část vašich prací je pro soukromý sektor, ale často soutěžíte ve veřejných zakázkách, což je běh na extrémně dlouhou trať. Proč se do něj pouštíte?
O. Ch.: Proto jsme taky jako studio permanentně finančně téměř nule. Je velmi drahé získat zakázku, a věru nemluvím o úplatcích, ty nám za těch devět let nikdo nenabídl a nás by ani nenapadlo s někým něco pytlíkovat v igelitkách. Pokud architekt investuje správně, pak investuje do soutěží. Dělat pro státní správu má obrovský význam – regenerovat koryto řeky s nábřežím, zvelebit náměstí nebo radnici, kde se lidé berou a kam chodí na společenské akce. Tady vytváříte kulisu, v níž se mohou kvalitní architekturou nakazit opravdu tisíce lidí. Což je cíl naší práce – vyvolat v lidech estetické a kulturní cítění, získat je pro jednoduchost a eleganci.
M. K.: Architektura nejvíc ze všech umění zvyšuje kvalitu celé společnosti. Třeba vaše svatba může být ve strašném prostoru a atmosféře, v mizerném osvětlení a se špatnými materiály. Jak jiný zážitek si ale vy i desítky svatebních hostů odnesete z krásného prostředí! Špinavá, rozbitá, nevkusná místa podněcují ke kriminalitě a dalším negativním společenským jevům, místa krásná inspirují ke kultivaci, přemýšlení a dalšímu vzdělávání.
Co si myslíte o novějších českých stavbách obecně?
M. K.: Česká architektura má svá specifika. Nové tuzemské domy jsou oproti domům našich zahraničních sousedů uzavřené a v drtivé většině nikam nevybočují. Pořád se počítá každá koruna, v soukromém i veřejném prostoru, takže se nestavějí nesmysly a není tu jedna neudržitelná hloupost vedle druhé jako v Dubaji, kde se peníze nepočítají a kde si je nikdo nemusel zasloužit jednoduše proto, že ta země má ropu. Ano, ve Švýcarsku nebo v Rakousku si mohou dopřát vyšší standard, co se týče materiálů i staveb samotných, a víc tam používají drahé nové technologie, ale česká civilnost má svou hodnotu. Architektura ovšem potřebuje naši generaci – aby za deset dvacet let globálně dospěla, aby dokázala nasávat vlivy ze zahraničí a zároveň zahraničí sama ovlivňovat, aby se otevřela světu. S tím se otevřou i fasády, zvětší se okna…
Sledujete za poslední dekádu nějaký trend, u zadavatelů i veřejnosti obecně?
O. Ch.: Lidé začali jako velmi důležitou vnímat kvalitu prostředí, ve kterém žijí. I to je práce architektů – nikoli jen navrhovat tvar oken a barvu fasády, ale taky neustále připomínat lidem principy a zásady, jak kvalitně žít ve městech. Architekti už nejsou chápáni jako zbytečný luxus, ale jako nezbytnost pro vznik kvalitního prostředí. V Brně před deseti lety chtěl málokdo trávit aktivně víkend ve městě, a dnes jsou noviny plné článků s tipy, kam jít, když je centrum města plné. Z města duchů je město-sen. Žádný vyspělý národ nechce mít na náměstí parkoviště ani prázdné ulice s obchody „Vše za 39“ a nakupovat jen v supermarketech, protože tam je v zimě teplo. Supermarketový trend se mimochodem z USA rozšířil do Evropy v osmdesátých letech, ale například Švýcaři už tento model dávno opustili a obří obchoďáky na periferiích už dnes poskytují jen to nejlevnější zboží. Nejlepší obchody jsou zpátky v centrech měst a tak je to správně.
Co je největším problémem aktuálního českého stavění? Dříve se poukazovalo na podnikatelské baroko, pak na supermarkety…
O. Ch.: Obce a státní správa nestavějí – velké domy zadává jen soukromý sektor. V Praze se bůhvíjak dlouho mluví o koncertním sále a ještě nebyla ani vybraná lokalita! Takových staveb se za posledních dvacet let postavila hrstečka a je do nebe volající, že je státní správa plná lajdáků, kteří ty stavby nejsou schopni realizovat. Nestaví se ani státní a městské byty. A druhá věc? Dnes se zástavba nebezpečně rozlézá mimo města. Myslím tím satelitní městečka, ale i jednotlivé domy, které se postaví v otevřené krajině a zaberou místo přírodě. Ano, pokud je to na hraně města a lze to považovat za růst obce v souladu s územním plánem, pak je to v pořádku. Ale stavět cokoli na zelené louce, to je symbol neudržitelnosti. Každý investor by si měl rozmyslet, jestli si lajsne, že zničí desítkám nebo stovkám lidí život jen proto, že koupil někde v polích levnější pozemek a na bytovkách pak při prodeji víc vydělá. Vždyť máme spoustu brownfieldů a prázdných míst uprostřed měst, které je třeba zastavět. Města potřebují energii v podobě lidí, co tam žijí, aby mohla kvést. A krajina zas pro rozkvět potřebuje odpočinek od lidí.
M. K.: Průšvih je, že městům nedochází, že zahušťování center je přínosné. Celý byrokratický aparát je proti tomu, aby se ve městech stavělo, od stavebních úřadů po památkáře. Ve výsledku jsou developeři nuceni jít do jednodušších lokalit na okraje měst, místo aby víc zalidnili centra, kde je prosazení stavby velmi zdlouhavé a komplikované.
O. Ch.: Památkáři, rozhodně ne všichni, ale řada z nich a jejich přístup, jsou jedna z příčin rozrůstání měst do krajiny. To oni jsou spoluzodpovědní za dnešní mizerný stav věcí. Jsou schopni říct, a to jsem opravdu zažil, že na rozvojové oblasti v centru města, kde byl brownfield a kde funguje územní plán, developer nesmí vytěžit územní plán na sto procent. Musí jít třeba na šedesát, protože subjektivní názor nějaké party památkářů je, že se tam zamýšlená stavba nehodí. Vezměme si Prahu – to je město, které roste, migruje se do něj a nikdo to nezastaví. Je to naplněný pytlík s vodou. Když nezodpovědný, neprofesionální památkář řekne, že v centru se nesmí stavět, jako by ten pytlík zmáčkl – a kde ta voda vyjede? V polích za městem. Oni se vlastně přímo podílejí na ekologické katastrofě, jsou to kůrovci české architektury!
Podle ekonomů-skeptiků je za dveřmi hospodářská krize a vy poté, co jste zažili devět tučných let, můžete začít stagnovat. Připravujete se na hladové roky?
M. K.: My jsme poslední, kdo krizi pozná – bankovní sektor v Americe to schytá hned, čeští architekti si na první známky krize ve svém oboru ještě dlouhé měsíce počkají. Teď naopak zažíváme boom, velká města stále řeší nedostatek bytů ke koupi, jak vidíme na cenách pražských realit i na výši jejich nájmů. Ale i když krize přijde, nic se neděje – všechno zlé je pro něco dobré. Před krizí všichni architekti makali jak šrouby, nikdo neměl čas přednášet na školách, publikovat, promýšlet teorii, věnovat se výzkumu. Krize vždycky způsobí zlepšení lokálního života, lidé začnou žít víc doma a svým okolím, místo aby trajdali po zahraničních dovolených. I hnutí hipsterů a jeho idea úcty k přírodě, zahrádek a malých prodejců a řemeslníků přišlo po krizi a bylo v lecčems blahodárné. K tomu v krizi ty nejhorší firmy z každého odvětví zbankrotují, vyčistí se vzduch, zvýší se kvalita všech oborů. Takže krize se nebojíme.
