Ve středu 13. dubna 1880 si obyvatelé Kampy všimli lidského těla, které se zachytilo o pilíř Karlova mostu nedaleko malostranského břehu. Netrvalo dlouho a mrtvola ženy, vlastně spíš dívky, byla vytažena na břeh, převezena do patologického ústavu a identifikována.
Jednalo se o teprve čtrnáctiletou Annu Strošovou pohřešovanou od 25. února 1880. Tehdy odešla kolem čtvrté odpoledne z vinohradského bytu, v němž žila se starším bratrem Ferdinandem a sestrou Antonií, aby se už nikdy nevrátila. Lékaři nyní určili za příčinu smrti utonutí. Jakékoli cizí zavinění nebylo na těle patrné.
O tom, co v osudný den dělala, se nepodařilo nic bližšího zjistit. Byl tu jen rukou psaný dopis sestře (vlastně šlo všehovšudy o pár řádek načrtnutých na obalu od cukrovinek), který druhý den ráno přinesla ke Strošům přítelkyně Anny – Petronila Kynčlová. Stálo v něm: „Milá Toni! Já tě mám ráda. Tys mi nejmilejší. S Bohem, já jsem se ze zoufalství utopila na Smíchově. Pozdravuj tatínka. Zaplať Vám to Pán Bůh, co jste mi prokázali. Anna.“
A také jednoznačné svědectví tehdy devatenáctileté Petronily Kynčlové: „Nu, tak už sotva přijde domů. Sama mi povídala, že se utopí.“ Sebevraždu naznačoval i fakt, že poslední dobou byla Anna nezvykle zádumčivá, jako by ji něco trápilo.
Jenže pak došlo k podivné události. O dvacet let starší bratr zmizelé dívky, oficiál zemědělské rady Ferdinand Stroš potkal ve Spálené ulici uvedenou Petronilu Kynčlovou a s překvapením (a nejspíš i hrůzou) zjistil, že má na sobě zimní kabát jeho sestry. Ihned upozornil policii a ta Kynčlovou zatkla. Dívka ovšem tvrdila, že jí kabát dala sama Anna. Prý na památku, dřív, než odešla, aby skoncovala se svým životem. Jakkoli bylo takové tvrzení podezřelé, opak se nepodařilo prokázat a policie Kynčlovou propustila.
Petronila Kynčlová přitom měla k rodině Strošových úzký vztah. Před nedávnem u nich dokonce čtyři měsíce bydlela, sloužila a zároveň pomáhala sestrám se šitím. To vše až do chvíle, kdy Ferdinand Stroš zjistil, že obchází zákazníky a vybírá od nich jménem sester peníze. Kynčlová dostala výpověď a musela se odstěhovat. Ani to však více světla do pátrání policie nevneslo.
Uvízla v bahně prostituce
Od smrti Anny Strošové uplynulo dlouhých sedm let. Život Petronily Kynčlové se během té doby od základu změnil. Kdysi slušná dívka z venkova (pocházela z východočeských Dřevěnic) propadla alkoholu a prostituci. Pozdější žaloba hovořila o tom, že byla šestadvacetkrát soudně a sedmnáctkrát policejně trestána pro tuláctví a nemravný život. Občas se zdálo, že se chová jako šílená.
Konečně na Štědrý den roku 1886 byla zatčena v Jičíně a odsouzena na čtyři týdny do vězení. Odtud 5. ledna 1887 požádala, aby byla předvedena k vyšetřujícímu soudci. Vzápětí se přiznala, že před sedmi lety přesně 25. dubna 1880 shodila v Praze na Smíchově sotva patnáctiletou Annu Strošovou do Vltavy.
Dále vypověděla, že „v posledním čase se jí zavražděná Anna Strošová stále v noci zjevuje, že nemá ani na okamžik klid, a kam se podívá, tam zří její stín. Přiznala se dále, že již dříve byla bez ustání trápena výčitkami svědomí, a proto prchla z Prahy a toulala se z místa na místo, nemajíc nikde stání a klidu. Aby aspoň v noci na chvíli udusila svoje svědomí, chodila do hospod, kde se tančilo. Při muzikách bylo jí prý ještě nejveseleji, tu zapomněla na vše.“
Tak popsala ženinu zpověď Národní politika a dodala: „Byla sice již před vražedným činem lehkou ženštinou, avšak po krvavém dramatu ze zoufalství zabředla úplně v kal hanby a ničemnosti. Stala se nevěstkou. Konečně nemohla již déle snášeti strašlivá muka, jež jí výčitky svědomí působily, a udala zločin sama, aby zaslouženým trestem došla touženého pokoje.“
Opila ji a nalákala k Vltavě
Před soudem poté Kynčlová vylíčila i průběh osudného dne. Na nebohou dívku si počkala, když odnášela vyspravené šaty k zákaznici na Florenc. Odvedla ji do kavárny blízko kostela svatého Havla na Starém Městě. Poručily si víno a čaj s kořalkou. Tady také Kynčlová dívce nabídla, že šaty odnese zákaznici na Florenc sama. Ve skutečnosti je prodala za jeden zlatý a padesát krejcarů a vrátila se do kavárny. Spolu pak pokračovaly v cestě po pražských podnicích. Mířily na Karlovo náměstí a mladičká dívka byla stále opilejší. Když konečně kolem desáté večer vyšly z poslední kavárny, bylo Anně od vypitého alkoholu a čaje horko. Svlékla se a kabát dala nést ochotné Kynčlové. Ta navrhla, ať se jdou ještě podívat na rozbouřenou řeku, po níž právě táhly ledy uvolněné táním. Byla už hluboká tma. Přešly řetězový most na smíchovské Ferdinandovo nábřeží, tehdy ještě nezastavěné a pusté.
Sestoupily až dolů k řece. „Ta voda hučí!“ pravila přiopile Anna Štrosová. „Mně je takové horko! To by byla studená lázeň!“ Jen to vyslovila, strčila do ní Petronila Kynčlová vší možnou silou, takže se alkoholem zesláblá dívka bez jediného slova či výkřiku potopila pod hladinu. „Když chtějí míti lázeň, tak ji tedy mají!“ vykřikla ještě vražednice.
Co však bylo příčnou jejího činu?
Kynčlová zarazila přítomné porotce svým cynismem. Proti Anně nic neměla. Šlo o pomstu jejímu bratrovi, který ji z bytu vyhodil. Předstíranou sebevraždou nedospělé dívky chtěla Kynčlová uvrhnout rodinu a samotného Ferdinanda Stroše do hanby.
Po svém činu si Kynčlová oblékla dívčin kabát a vrátila se na Vinohrady. Přespala dokonce u domovnice, v domě, kde Strošovi bydleli. „To koukají – jsem celá Anna!“ pochlubila se jí vražedkyně. Pak ještě napsala lístek, v němž se domnělá Anna přiznává k sebevraždě. Jak je možné, že sestra ani bratr nepoznali, že se nejedná o Annino písmo, zůstává záhadou.
Tehdy ještě Petronila Kynčlová netušila, jaké výčitky ji v budoucnu ovládnou. „V posledním čase, kdy byla zavřená v Jičíně, zjevovala se jí prý Anna a tahala jí z postele svrchní deku,“ popisovala noční můry obžalované Národní politika.
Porota uznala Petronilu Kynčlovou všemi dvanácti hlasy vinou zločinem úkladné vraždy a odsoudila ji na dvanáct let těžkého žaláře.
