Národní park Ujung Kulon

Národní park Ujung Kulon Zdroj: Profimedia.cz

Národní park Ujung Kulon
Národní park Ujung Kulon
Národní park Ujung Kulon
4
Fotogalerie

Hledání zlatého nosorožce v indonéské přírodní rezervaci Ujung Kulon na ostrově Jáva

V indonéštině se mu říká badak jawa - doslova nosorožec jávský. Hrozí mu vyhynutí a pár posledních exemplářů přežívá v rezervaci Ujung Kulon. Místní lidé navíc věří, že tu žije i božský prapředek všech těchto tlustokožců - zlatý nosorožec. Vydal se ho hledat bývalý český velvyslanec v Indonésii a znalec této země Jaroslav Olša.

Na začátku devadesátých let minulého století byl jávský park Ujung Kulon zařazen do Světového dědictví UNESCO. Je to přírodní rezervace, kde najdete poslední volně žijící jednorohé nosorožce. Jsou to velmi plachá zvířata a kromě jednoho či dvou míst na sousedním ostrově Sumatra, kde ale nežijí v rezervaci a jsou k vidění ještě méně, jsou asi poslední, kteří na indonéském souostroví přežili. Nejvíce je ohrožují pytláci. Fámy o magické moci lektvarů vyráběných z nosorožích rohů totiž kolují dodnes.

Místní legenda praví, že kromě obyčejných zvířat tady žije i badak kencana, tedy zlatý nosorožec, bůh všech nosorožců. Je to jakási kombinace praotce a pramáti, protože nemá pohlaví, a přesto je vždy schopen zázračně zachránit zmenšující se stádo před vyhynutím. Domorodci věří, že vždy, když měli místní tlustokožci namále, oplodnil několik samic a stádo opět ožilo. Ale nejen prostí vesničané věří v něco, co neviděli na vlastní oči. Když kdysi z Jakarty přijela komise, která měla nosorožce jávské spočítat, udělala jen odhad (prý 50-60 kusů) podle zanechaných stop. Mezi nimi prý nalezli i jednu, která celá zářila, jako by byla odlitá z ryzího zlata. To vesničanům vrátilo jejich víru v existenci ducha všech nosorožců. Přetrvala až do doby, kdy i do posledních rybářských chatrčí v této zapadlé oblasti proniklo rádio a televize. To bylo zhruba před třiceti lety, načež badak kencana zmizel.

Už dlouho předtím legenda o zlatém nosorožci kolovala mezi tamními rybáři. Jeden pamětník - stodvacetiletý stařec, bývalý lovec hadů - vylíčil takto svou zkušenost s nosorožím božstvem: „Jednou jsem zahlédl pohybující se zlatou záři. Samotného zlatého nosorožce jsem neviděl, zůstala po něm jen zlatě zářící šlápota a já nedovedl pochopit, jak mohlo čtyřnohé zvíře nechat jen jedinou stopu…“ V tomto smyslu zapsal starcovo vyprávění známý indonéský spisovatel Seno Gumira Ajidarma. Na závěr svého vyprávění příběhu zlatého nosorožce píše: „Když se slunce schovalo za hory, z moře, které nabralo fialový odstín, se mi naskytl tenhle pohled: zlatý nosorožec, stojící na pravé přední tlapě, otáčející se jako tanečnice ve zlatisté záři. Jeho pohyby jsou ladné, ale z očí mu vyzařuje smutek…“

Místní obyvatelé přísahali, že badak kencana jednoho domorodce zabil tak, že ho napíchl na svůj obrovský roh. Ukázalo se, že mrtvola muže má v sobě jakýsi zlatý prášek z nosorožího rohu. Prášek ale nešel nijak nabrat a poslat k rozboru. Od té doby všichni uvěřili, že tento praotec-pramáti zdejších nosorožců má ve svém nitru cosi nehmatatelného, zářivého, jako by bylo celé to mohutné tělo naplněno zlatým jasem.

Mimo civilizaci

Naši hostitelé Tom a Maria jsou majiteli rozlehlého starého domu přímo na okraji rezervace Ujung Kulon. Není tady elektřina, a proto ani lednička či televizor. Musíme se obejít i bez mobilních telefonů. Zato se hned objevili moskyti, které přilákaly naše svítilny, a taky desítky malých a velkých ještěrek. Ty malé jsou všude v tropech známé jako gekoni a Indonésané jim říkají cecak. Ty velké pro nás byly novinkou. Jmenují se toké a prý požírají ty malé.

Hned druhý den jsme se vydali na túru. Čekal nás pěší pochod k místům, kde snad dostaneme šanci nosorožce jávské uvidět. Celou dobu jsme vzácné tlustokožce vyhlíželi a doufali, že je přilákají třeba vlhké louky lesa. Po dvou hodinách pochodu směrem k moři začal k našemu velkému překvapení prales řídnout a změnil se v jakýsi lesopark, kde se dalo celkem pohodlně kráčet, kdyby nám v tom sem tam nepřekážely trouchnivějící kmeny spadlých staletých stromů. Nosorožci jávští rádi žijí v okolí mokřin, ale ani u bahnitých pasek a louží se nám nepovedlo zahlédnout nic kromě chvění porostu, kterým se prodíraly temné stíny. Tom a Maria byli zcela klidní a já mám podezření, že je takový konec našeho výšlapu příliš nepřekvapil. My jsme byli naopak poněkud rozčarováni, zvláště po zkušenostech z afrických národních parků a rezervací, kde vám divoká zvířata jedí doslova z ruky. Tady jsme ale s pozorováním zvířat ostrouhali. Jednorohý nosorožec jávský byl asi po dobu naší návštěvy pod ochranou svého zlatého božského prapředka…

Nelehký návrat

Zpátky nás měla odvézt námořní loď. Čekali jsme hodinu dvě, načež naši hostitelé začali být nervózní a pokukovali po hodinách. To je dost divné v zemi, kde kraluje takzvaný waktu karet, doslova gumový čas, a kde si s přesnou hodinou nikdo hlavu neláme.

Nakonec se přiblížila nevelká rybářská loď. Připlula místo slíbené jachty, a tak bylo jasné, že plavba asi nebude nijak pohodlná. Čert vem luxus, pomysleli jsme si a těšili se na plavbu na otevřeném oceánu, kde možná zahlédneme i nepříliš vzdálenou sopku Rakata. Jenže na palubě se ukázalo, že se posádka skládá ze čtyř drobných mladých Sundánců, kteří se bezpochyby vyznají v rybolovu, ale pokud jde o navigační techniky a převoz pasažérů, jsou evidentně tabula rasa. Začíná být horko. Na nebi se blyští jen pár bílých, baculatých obláčků. Vypluli jsme na moře, jehož hladina připomínala zelenomodrý čisťounký ubrus, zdobený podél břehu krajkovím bílých vlnek, koketujících se zlatým pískem pláže. Paní příroda nám ale navzdory této tropické idyle hodlala připravit perné chvíle.

Naše loďka pluje poklidně na hladké mořské hladině, slunce září a pálí jako o život, když tu náhle z čistého nebe uhodí blesky a hromy, obloha ztmavne a z krásného dne je vmžiku černá noc. Vzedmuly se několikametrové vlny, a než se nadějeme, začíná nás zalévat voda a plavidlo klesá. Rybáři běhají a poskakují sem tam po palubě, já a přítel zběsile vyléváme vodu, která plní naši skořápku. Máme sice plovací vesty, ale pochybuji, že v rozbouřeném moři by nám k něčemu byly. Loď se kymácí, na okamžik je přídí vysoko nad vodou, aby po rychlé vlně sklouzla, nebo lépe řečeno spadla o několik metrů dolů. K našemu zděšení se ukazuje, že na lodi není rádio, a dokonce ani kompas. A i kdyby tohle nářadí námořníci měli, stejně by s ním asi neuměli zacházet, takže se nedá vyslat ani SOS. Naše manželky klečí ve vodě, zmítány z boku na bok, a modlí se.

Kdo se bojí…

Tohle všechno se na nás sesypalo v jediném okamžiku. Minuty letěly rychle jako vlny, které námi pohazovaly stejně jako kusem dřeva, zmítajícím se na zpěněné hladině opodál. Vypadalo to, že nám na pravoboku vymodeluje při správném směru vlnobití smrtelnou díru. Pak náhle nic. Ticho. Moře se zázračně uklidňuje, mlha se rychle zvedá, a než jsme se nadáli, už zase praží sluníčko. To krátké drama končí tak nenadále, jak začalo. Vyskakujeme z lodi do vody, skoro stejně teplé jako vzduch. Oddechli jsme si, když jsme se octli na břehu, a s námi zcela jistě i naši čtyři rybáři na své skořápce.

Tom i Maria jsou opět v kondici. Tom s úsměvem, který Javáncům z tváří za žádné situace nemizí, říká: „V těchto místech není taková bouře ničím neobvyklým. Nemyslím, že by nám hrozilo opravdové nebezpečí.“ Po chvíli dodává tajuplným hlasem: „Jsou tady horší věci! Sundská legenda říká, že tu v oceánu žijí podivné ryby, které v noci útočí na rybáře a konečníkem se jim dostávají do těla. Přitahují je světla lampiček, kterými si muži na lodičkách svítí.“

Po dlouhatánské pláži bez známky života jsme došli zpět do naší základny. V hlavě se nám honily různé myšlenky, které nakonec vyústily v jedinou otázku: Stálo to všechno za to? Ovšem že ano, aspoň už víme, co to je, žít u oceánu přímo na rovníku. Tomu taky odpovídá indonéská varianta našeho přísloví „kdo se bojí, nesmí do lesa“, která zní: „Kalau takut dilimbur pasang, jangan berumah di tepi laut.“ Neboli: „Když se bojíš, že tě spláchne příliv, nesmíš bydlet na pobřeží.“

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: