Slavíme padesát let od chvíle, kdy u nás vznikla první SOS dětská vesnička. Pěstounům dodnes nabízí zázemí a podporu, dětem jistotu a bezpečí. Dětí, kterým tyhle základní věci chybějí, je však nyní v Česku zhruba osm tisíc a zůstávají v ústavní péči, která není ideální. Jenže pěstounů je málo. Situaci nepomáhá únavný a dlouhý byrokratický proces, jímž musejí budoucí pěstouni projít, ani fakt, že legislativní přeměna kojeneckých ústavů stále zůstává „na potom“. Proč se neumíme připojit k ostatním evropským zemím, jež už ústavní péči dávno zrušily?
Kdyby sem přišel někdo, kdo není zvyklý na velké a halasné rodinné sešlosti, šla by mu hlava kolem. Ale dneska to prý ještě nic není. „Každou neděli jsme tady všichni, to je šestnáct lidí,“ říká Miroslava Fénešová. „A každý druhý den třeba dvanáct,“ dodává její manžel Štefan.
Sedíme kolem jídelního stolu v prostorném přízemí domku v SOS dětské vesničce v Doubí u Karlových Varů, kam se Fénešovi přestěhovali před šestnácti lety.
Zrovna teď tu s nimi bydlí pět dětí. Nejstarší Mája, biologická dcera, je na brigádě: „Už má svůj život. Sama si vydělává.“ Kolem jídelního stolu se srocují čtrnáctiletý Kristián a o rok mladší dvojčata Marek a Vanesa. Čtyřletého Sašu návštěva moc nezajímá, spíš ho baví bazén, který mu táta napouští vzadu na zahradě. „Dělám revizního technika hasicích přístrojů, takže u nás doma jsou všichni hasiči. Milují vodu,“ vykládá otec rodiny. Mají ještě tři dospělé děti, které už se stihly roztrousit po Karlovarsku. K tomu jejich partneři a vnoučata, zatím tři prcci… „I v Itálii jsme takhle byli. Nebo v Egyptě. Nikdy nikoho nenecháme doma,“ ubezpečuje mě Štefan.
U jejich dnes dospělých potomků pěstounská odysea Fénešových začala. To bylo ještě na Sokolovsku. „Manželovi zemřela teta a zůstala po ní pětiletá dcera. Byli by ji umístili do dětského domova. Tak jsem se v osmnácti a třech měsících vdávala, abychom si holčičku mohli vzít,“ vykládá Miroslava. „Moje sestra pak odešla do Německa a my si k sobě vzali i jejího syna.“ Brzy nato se narodil Štefan junior. V devatenácti letech tak měli mladí manželé Fénešovi na starost tři krky: svého biologického syna a dvě děti bez právního vztahu, jen s dětskými přídavky. Do pěstounské péče je dostali o několik let později.
„Utahat, zničit, přežít.“ Tak zní jejich heslo dnes, kdy už jsou ostřílenými pěstouny. „Přežili“ takhle zatím čtyři puberťáky a na scénu už se hlásí další. Fénešovi u všech tlačí hlavně na to, aby úspěšně zvládli školu. „U nejstaršího syna nám říkali, že nikdy neodmaturuje. Když maturitu udělal, řekl nám ředitel dotyčné školy, že i nemožné je možné. Šel jednoduše za svým cílem, všichni jsme ho táhli,“ vzpomíná Štefan starší. „Někdy si připadám jako bagr,“ přidává se Miroslava. „Pořád za dětmi stojím, pořád to všechno hrnu před sebou, tlačím je. Oni by nejradši lenošili...“ Tohle samozřejmě není specialita pěstounských rodin. V čem se tedy odlišují? Odpovídají mi mnohohlasně: „Pěstouni musejí být řachlí.“ „Švihlí.“ „Blázni.“ „Šťouchlí.“ „Šouplí.“ „Takoví jiní.“
Pubertální dvojčata odrůstají a benjamínek Saša už je taky větší; brzy mu přibude ještě jeden sourozenec. Přijde maličký, nejspíš z kojeneckého ústavu a Fénešovi jej dovedou až do dospělosti. V tom je obrovská výhoda trvalé pěstounské péče oproti té ústavní, kdy dítě projde kojeneckým ústavem, dětským domovem – a ten ho pak vypustí do světa bez další podpory.
Dlouhodobých pěstounů je u nás bohužel nedostatek, i když organizace, které se jim věnují, intenzívně pracují na „náboru“.
Aby se člověk stal člověkem
První SOS dětskou vesničku založil před sedmdesáti lety v tyrolském Imstu rakouský filantrop Hermann Gmeiner. Měla poskytnout ubytování a zázemí bezdětným ženám, které žily bez partnera nebo o něj přišly (bylo po válce, takže jich nebylo málo), a zároveň sirotkům.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
