Politika je něco v popředí. Vzadu za ní dýchá země svým tempem, jak může, jak umí. Stát není středoevropský tygr, jak o tom před třiceti lety země snila. Není to ani tygr spící. Není to tygr ani tygřík, ani zubatá lasice. Intervaly, v nichž se objevují nové zprávy o českém zaostávání, které se berou už jako samozřejmost, se zkracují. Co den, to něco trapného.
Jan Werich kdysi uváděl jako příklad zaostávání počet železničních přejezdů v Praze, jenž od Rakouska neklesl. Uplynulo dalších padesát let, zas neklesl. Ze Správy železniční dopravní cesty se dozvídáme, že již v roce 2021 budou vlaky do Černošic jezdit rychlostí 130 až 140 kilometrů za hodinu. Vlaky dnes zápasí s dodržováním jízdního řádu, zpoždění a výluky jsou běžné, závory většinou spuštěné, často zbytečně. Čekáte deset minut, vlak nepřijede, závory se zvednou. Proč? Přejezdů jako za časů Jana Wericha. Za dva roky to bude jinak. Jak asi?
Rychlostní vlaky z Prahy do Drážďan vyjedou podle plánu železničářů v roce 2050. To je za jedenatřicet let. Za třicet let se primitivní komunistická Čína proměnila v hospodářský zázrak s vyspělou technologií a postavením velmoci. Česká republika za třicet let postaví rychlostní trať do Drážďan. To se jí může podařit jedině tak, že ještě víc prohloubí postupné celoplošné zaostávání.
Národní plány
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
