Pravděpodobně ani Václav Hanka, mladý právník bez trvalého místa, netušil, že se 16. září 1817 díky svému údajnému nálezu stane nejúspěšnějším falzifikátorem dějin zemí Koruny české. Ten den měl údajně při návštěvě Dvora Králové totiž Hanka – za svědectví kaplana Pankráce Borče – nalézt ve věži kostela sv. Jana Křtitele rukopisy básní či písní dokazující českou slovesnou vyspělost v době 13.–14. století. Podle místa nálezu byly texty později nazvány Rukopis královédvorský.
Nálezu unikátní písemnosti předcházela podobná událost o rok dřív, kdy Hankův přítel, básník Josef Linda – jaká náhoda – nalezl tzv. Píseň Vyšehradskou, rukopis milostné básně – také údajně z 13. století. Hanka se po zveřejnění a vydání těchto literárních a historických skvostů stává jedním z nevýznamnějších činitelů kvasu českého národního obrození. Rukopis královédvorský vychází tiskem roku 1819 i s novočeským a německým překladem a později je mnohokrát vydán znovu.
Rukopis královédvorský nebyl jediný
Když v roce 1823 Hanka Rukopis věnuje do sbírek Musea Království českého (dnes Národní muzeum), činí tak už jako knihovník nejvýznačnější české instituce. Jeho cit pro dávkování dalších zázračných nálezů je obdivuhodný, a navíc i technologické a grafické provedení falzifikátů je na svou dobu dokonalé. Uplyne pouhý rok od zmíněných nálezů a ejhle, jací ti Češi byli ve středověku vzdělanci v jazyce rodném. Panský úředník Josef Kovář najde na podzim roku 1818 v hospodářských prostorách zámku Zelená hora u Nepomuku zaprášené popsané pergameny.
Po jejich prozkoumání se ukáže, že jde o dvě básně s dějem z 8. století, a místní vzdělanci navrhnou poslat je do Prahy, do vznikajícího muzea. Zámecký pán Jeroným Colloredo-Mannsfeld není zrovna fanouškem českého obrozeneckého hnutí, proto je Rukopis zaslán nejvyššímu purkrabímu, hraběti Kolovratovi jako dar pro nově zřízené Vlastenecké muzeum v Čechách anonymně. Od roku 1829 je vydáván a překládán souběžně s Rukopisem královédvorským, ale až do roku 1859 – kdy je nálezce odhalen – je díky obsahu nazýván Libušin soud.
Oba dokumenty jsou přijímány jako vrcholné dílo prvních znaků české literatury a pro období vrcholící české emancipace v soupeření s dominujícím německým živlem jsou obrovskou vzpruhou. Se vzácnými nálezy jako by se mezitím roztrhl pytel. Již od roku 1819 se čeští vlastenci těší z nálezů knihovníka J. V. Zimmermanna, který také náhodně objevil tzv. Píseň milostnou krále Václava. Zázrakům ale není konec, a tak v roce 1827 byly nalezeny – jak jinak než opět za Hankovy asistence – staročeské glosy v Mater Verborum. Díky tomu patří v 19. století Rukopisy královédvorský i zelenohorský k nejčtenějším a nejvydávanějším titulům. Nejen to, v dalších dvou stoletích se postoj k jejich pravosti stává úhelným kamenem posouzení vlasteneckých postojů osobností české literatury, umění i politiky, a dokonce ani dnes spor o jejich pravost ještě neskončil.
Kdo byl Václav Hanka?
Kdo byl muž, který události rozpoutal a jehož hrob je dodnes jednou z dominant na vyšehradském hřbitově?
Jméno Václav Hanka je vedle jmen jiných významných osobností na jedné ze žulových desek pod okny Národního muzea v Praze. Václav se narodil 10. června1791 jako syn vesnického řezníka z Hořiněvsi. Byl mužem mnoha dovedností, jako by jej na dráhu spisovatele, básníka, buditele, literárního historika, jazykovědce, knihovníka, archiváře, kustoda sbírek, publicisty, překladatele a pedagoga směroval kraj písmáků v okolí České Skalice. Stejně pestrá byla jeho studia a cesta vzhůru k všeobecné známosti i mezi elitu českých národních buditelů. Po krátkých a nepříliš důsledných pokusech se studiem filozofie a práv nakonec vítězí jeho touha tvořit a psát. Do chvíle jeho nálezu i epochálního podvodu zbývají tři roky, když nalézá i sám sebe.
Začíná jako elév ve Vídeňských novinách, aby brzy pod kuratelou redakce vydal s názvem Prvotiny krásného umění své první básně. Začíná se věnovat výhradně literatuře a souvisejícím oborům, ale autorské úspěchy nenaplňují jeho ambice. Úspěšná je i jeho kariéra ve Vlasteneckém muzeu, kde se vypracuje na kustoda numismatické sbírky, správce knihovny, archivu i historických sbírek. Kromě vlastních veršů vydává i překlady lidové poezie ostatních slovanských národů a věnuje se i práci filologické. Díky tomu později – od roku 1848 – přednáší na pražské univerzitě v hodnosti docenta staroslověnštinu a později i ruštinu, polštinu a češtinu.
Je jedním z předních představitelů obrozenectví nejen u nás, ale i v řadě dalších zemí se slovanskými jazykovými kořeny a tím, kdo díky svým objevům uvedl Čechy mezi kulturně vyspělé národy Evropy. Má ale i své odpůrce, kteří by za pravost Rukopisů nedali ani pověstnou zlámanou grešli. Spor o Rukopisy, v němž se měla jednoznačně dokázat pravost či nepravost těchto textů, se stane jedním z nejvýznamnějších problémů v historii české literatury.
Ostré spory o pravost rukopisů
Zatímco pravost Rukopisu zelenohorského (tehdy ještě zvaného Libušin soud) už záhy po jeho objevení zpochybnil Josef Dobrovský, Rukopis královédvorský se těšil větší důvěře. Přesto byly v dalších desetiletích oba Rukopisy i díky autoritě Františka Palackého považovány za pravé a jejich příběhy se staly součástí obrozenecky oslavované národní minulosti. Postupně se ale objevují kritické hlasy a o pravost rukopisů se vedou stále ostřejší spory. Do nich se v roce 1886 na straně kritiků významně zapojil i Tomáš Garrigue Masaryk, když v únorovém čísle roku 1886 vydal ve svém časopise Athenaeum článek odborníka na staročeštinu Jana Gebauera pod názvem Potřeba dalších zkoušek Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského.
Zajímavé jsou první Hankovy kontakty či střety s největšími osobnostmi, které se zapojily v první fázi do sporů o pravost Rukopisů – každá na jiné straně barikády. Přestože Hanka svou poměrně radikální reformu českého pravopisu – která se užívá dodnes – prosadil přes odpor Františka Palackého, je Otec národa nadále vášnivým obhájcem pravosti Rukopisů. Ještě podivuhodnější je, že Hankova reforma vycházela z práce Josefa Dobrovského, který je v téže věci Hankovým zapřisáhlým odpůrcem.
Postoj obou mužů, kteří patří k nejvyšším autoritám v zemi, je zřejmě dán kořeny jejich začátků, větším zájmem o politickou kariéru v případě Františka Palackého i jeho politickou filozofií. Palacký totiž považuje za hlavní linii českých dějin neustálý zápas Slovanů a Němců a tomu podřizuje i určité charakteristiky. Podle Palackého je to v případě německého živlu podnikavost, řemeslná dovednost, politická organizovanost, ale i výbojnost a náboženská agilnost. Pro Slovany je podle něj naopak příznačná rovnost, mírumilovnost, na druhou stranu ale i sklon k anarchii.
Josef Dobrovský, nepochybně ovlivněn svým kněžským vzděláním i působením kněze, filologa a zakladatele vědecké bohemistiky a slavistiky nahlíží na jazykový i česko-německý historický souboj spíš vnitřním a vědeckým úhlem pohledu. Svým dílem sice podnítil české národní obrození, ale sám k romantickým obrozencům svým založením nepatřil. Proto je již od roku 1818 ve sporu s novou, romanticky cítící generací českých obrozenců poté, co rozpoznal, že tzv. Rukopis zelenohorský je falzum, a na tento fakt například Jungmanna opakovaně upozorňuje.
Pochybnosti o pravosti Rukopisu zelenohorského vyvstaly ihned po jeho objevení, ve chvíli, kdy se v Praze dostal právě do jeho rukou jako uznávaného patriarchy české slavistiky a jazykovědy. Rukopis označil za falzum i veřejně jako reakci na Jungmannovo vydání Rukopisu v německém článku Literární padělek roku 1824, který spor o Rukopisy zahájil. To ovšem čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili Dobrovského za „slavizujícího Němce“ a jeho dílo dlouho nepovažovali za hodné pozornosti, ačkoliv právě jim vytvořilo teoretické základy pro činnost.
Spor časem přerostl z odborné debaty do roviny politické i osobní a názor na ně jako na falzum nakonec převážil. Přesto ještě v letech 1968–1971 byly Rukopisy zkoumány v Kriminalistickém ústavu, který dospěl k tomu, že oba rukopisy jsou tzv. palimpsesty, tedy dokumenty, kde je nový text napsaný na starý pergamen s vyškrábaným původním textem. Výzkum také prokázal skutečnost, že autory jsou nejpravděpodobněji Václav Hanka, Josef Linda a malíř František Horčička.
Za splnění svých snů zaplatil ambiciózní a agilní Václav Hanka částečně soukromím. Jeho manželství, uzavřené po třináctileté známosti roku 1826 s dcerou svého bytného Barborou, nedochází naplnění a zůstane bezdětné. Do Hankovy smrti bydlí manželé na prestižní adrese Na příkopech v muzejní budově čp. 858/II, kde dnešní starší generace pamatuje sídlo Živnobanky. Hanka je v budově správcem a domovníkem, což ovšem způsobí, že po jeho smrti se musí Barbora Hanková vystěhovat a po zbytek života bez výrazného zajištění trpí nouzí a rozprodává dědictví. Famózní falzifikátor Václav Hanka zemřel před více než 150 lety, dne 12. ledna 1861, ale jeho vlastenecký podfuk rezonuje českými dějinami dosud.
