Zdá se, že přísloví „Nikomu nerostou stromy do nebe“ neplatí v případě drzosti komunistů. Ty šumperské rozčílil nápis „KSČM je zločinecká organizace“, který vyvedl křídou na zem před budovou, kde dotyční dosud sídlí, místní student. Své oznámení doložil výlepem plakátu na vitrínu, kde místní banda vyhrožuje slušným občanům města komunismem. Plakát fotografiemi a kopiemi dokumentů připomínal komoušům jimi vyvolanou krvavou okupaci 21. srpna 1968 a masakr 21. srpna 1969 provedený v produkci a režii jejich vojensko-policejních jednotek s tanky a kulomety s podporou komunistických komand Lidových milic, vytvořených dle vzoru a tradic nacistických oddílů SA. Šumperští komouši podali za oba „zločiny“ – za nápis křídou na chodníku a plakát na vývěsce – trestní oznámení na neznámého pachatele pro poškození majetku, neboť nástěnku třídní nepřítel údajně poškrábal.
Poškrábat by se měli šumperští komouši – zda na řiti nebo hlavě je fuk – o čemž svědčí i vyjádření na jejich facebookové stránce: „Mediální hysterie okolo 21. výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a 20. výročí následných protestů opět uměle rozvířila v některých částech společnosti primitivní antikomunismus. Ten se projevil nejen včerejšími protesty pořádanými pochybným spolkem Milion chvilek pro demokracii v Praze před sídlem ÚV KSČM, ale i v okrese Šumperk, kdy nám byla přelepena a následně poškrábána naše vitrína s plakáty a chodník na pěší zóně v Šumperku popsán nápisem – KSČM je zločinecká organizace!“
Bylo dobré nebýt jako oni?
Je fakt, že by se část společnosti měla za „primitivní antikomunismus“ stydět a měla si od soudruhů vzít za vzor jejich tradiční sofistikovaný antikapitalismus, který končí neprimitivně na šibenici. Stran obav o majetek je však třeba šumperským komoušům připomenout, že v roce 1921 při založení měla jejich strana jen holou řiť, a co od té doby neukradla, nikdy neměla. Je k pousmání, když se soudruzi domnívají, že od chvíle, kdy v roce 1968 potvrdili, co jsou za pakáž, uplynulo 21 let (viz jejich text výše), stejně jako jejich logika, že výročí masakru 1969 je tedy dvacáté! Vzdělání nepatřilo nikdy k prioritám soudruhů a navíc, kolik těch bratrských pomocí bylo: Polsko 1953, 1956, 1980, NDR, Mosambik, Gruzie, Abcházie, Osetie, Podněstří, Moldávie, Litva – kdo si to má pamatovat.
Šumperští komouši nestojí za řeč, stejně jako jejich celostátní verze, ale zběsilost jejich reakce na studentský happening i obecně drzost jejich útoků přivádí Zpětné zrcátko k zamyšlení. V listopadu 1989 volalo spolu se zástupy „Nejsme jako oni!“, ale s ohledem na stoupající drzost hlupáků, kteří stále ještě věří ve vítězství rudých září nejen nad Kladnem, někdy Zpětné zrcátko napadá, zda to tenkrát opravdu byl ten nejlepší nápad.
Nic jiného než sochu Koněva si nezasloužíme
Vypadá to, že pokus o třetí pražskou defenestraci, tentokrát maršála Koněva, může opět vyvolat třicetiletou válku. Jde přitom o konflikt jednoduchý a na chlup stejný jako v případě skandálu kolem tanku číslo 23, který stával na smíchovském náměstí Tankistů. V čem bylo jádro pudla? Tank byl symbolem čtyřiceti let ponížení země. Byl to úplně jiný tank než ten, který měl symbolizovat, a stál na jiném místě, než by stát měl, protože ten pravý shořel v zatáčce Chotkovy ulice na Klárov. Polistopadový student David Černý měl vtipný nápad – natřel tank na růžovo. Tank pak nějaký čas fungoval jako učňovské středisko firmy Barvy Laky, kde se politici učili tvořit plošné nátěry a jiní zas jejich odstraňování. Rudí fanatici byli ochotni lehnout pod jeho pásy ve snaze jej zachránit, naštěstí (či bohužel) se tank nerozjel. Dnes má evropskou funkci a smysl jako artefakt výstav a instalací demonstrujících agresivitu sovětského režimu. Na místě dnešní fontány na náměstí Kinských, kde nikdy stát neměl, nikomu nechybí.
Základní lží pomalování sochy maršála Koněva je tvrzení, že to byl projev neúcty k padlým rudoarmějcům. Je to sprostá lež! Nikdo nikdy nepomaloval jejich hroby, jen sochu, která je jednak docela blbá, a navíc poplatná takzvanému socialistickému realismu. Maršál vypadá, že v dálce zahlédl známého – asi Klementa Gottwalda – kterého se chystá pozdravit, ale zatím se ptá: Koho to vidí oči mé? Celý skandál „Kam s ním“ má několik řešení. Nejjednodušší je nechat Koněva, jak je, protože může-li být cílem graffiti umělců Karlův most, proč by jím nemohl být Ivan Stěpanovič. Pravidelný úklid provedou komouši, kteří bez něj nemohou žít, a za odměnu se u něj budou moci scházet a zpívat. Pokud by si ho vzali na dvorek svého dočasného sídla v ulici Politických vězňů, mohl by jim magistrát dát k tomu jako bonus Klému z nábřeží. Druhá možnost je, že na pomník přibudou tabulky detailně vysvětlující maršálovu úlohu v letech 1956 v Budapešti a 1968 v Praze včetně počtu mrtvých, které jeho osvobozování způsobilo. Nabízí se i dohoda o zápůjčce, díky níž by se Praha s Budapeští střídala v umístění maršálovy sochy na příslušná výročí, aby to Maďarům nebylo líto.
K věci se vyjádřil nekompromisně – jako je jeho zvykem – i ministr vnitra Jan Hamáček: „…Argumentují (pražská kavárna) tím, že maršál je nejen symbolem osvobození, ale i tím, že v roce 1956 velel vojskům krvavě potlačujícím povstání v Maďarsku a prsty prý měl i v okupaci Československa 1968… Opakuji – byl to voják, voják, voják! Koněv nebyl Stalin, nebyl zosobněním bolševického teroru… byl očitým svědkem nacistických hrůz… Jeho i jeho vojáky hnal vztek… s tím přijeli do Prahy.“ Zpětné zrcátko podotýká, že například generál Heliodor Píka byl také jen voják, voják, voják. A přesto visel, visel, visel. Pomník dodnes nemá, možná proto, že byl svědkem komunistických hrůz. Stejně jako desítky osobností odboje, které byly vyzvednuty místo na pomníky na pódia šibenic.
Signifikantní je i personální sestava bojovníků za maršála – Jaroslav Foldyna, Marta Semelová, Jiří Ovčáček, Jana Volfová – to jsou jména obránců Koněva. Zpětné zrcátko se domnívá, že tato sestava je pro sochu maršála Koněva vlastně definitivním smrtícím polibkem. Foldynu sice omlouvá, že je bývalý boxer, Semelovou to, že je Semelová, Volfovou, že nechce být dodatečně zavřená za krádež ve škole, a Ovčáček je omluva sám o sobě.
Český rozhlas se zeptal svých posluchačů, zda má socha maršála Sovětského svazu Stěpana Ivanoviče Koněva zůstat na svém místě v Praze 6, nebo se má přesunout například na velvyslanectví Ruské federace, nástupnického státu SSSR. A výsledky ankety jsou poměrně jednoznačné. Jen 30 procent respondentů vyjádřilo názor, že se Koněvův pomník má přesunout jinam, 70 procent respondentů dalo jasně najevo, že pomník má zůstat tam, kde je. Ano, i Zpětné zrcátko si myslí, že pomník Koněva by měl zůstat tam, kde je. Patří nám a hlavně patří nám to. Nic jiného si nezasloužíme!
A to je vše, co jsem zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík
