Kdybyste se před deseti lety zeptali obyvatel hlavního města, zda někdy byli u sochy kontroverzního sovětského maršála Ivana Stěpanoviče Koněva, který vedl za druhé světové války i osvobozování velké části území Československa, většina by vám odpověděla záporně. Dnes je situace jiná – o památník tohoto vojevůdce se vede společenská a politická bitva. Je to ale obrovský rozdíl od Poláků, kteří vybudovali reprezentativní válečná muzea a velebí především odboj svých vojáků, civilistů i vzpouru Židů ve varšavském ghettu. Je to jiný přístup a jiné pojímání toho, co pro oba národy válka znamenala. A srovnání to není pro Čechy nijak lichotivé.
Polsko zažilo za druhé světové války nezměrné utrpení a ztráty na životech se počítají v řádech milionů. Navíc mnoho měst bylo takřka srovnáno se zemí. V koncentračních táborech na území Polska také němečtí nacisté prováděli holokaust, vyhlazování Židů. A sovětská Rudá armáda je u našich sousedů brána jako zrádná síla, která po dohodě s Německem v roce 1939 obsadila část polského území, sovětské tajné služby vyvraždily v ruské Katyni v roce 1940 přes 22 tisíc důstojníků polské armády a inteligence a Rudá armáda odmítla pomoci v roce 1944 odbojářům při Varšavském povstání, přestože měla Němce na dostřel.
To všechno způsobilo, že německá a sovětská okupační válečná moc jsou dávány v Polsku do téměř stejné roviny. U nás je situace diametrálně odlišná – odboj nebyl tak silný, většinu mrtvých z území bývalého Československa představují Židé a v mnoha věcech se není čím chlubit. Jenže zatímco Poláci přistupují ke svým hrdinům druhé světové války s posvátnou úctou (až se to někdy přehání), Češi si dokázali válečné hrdiny (mezi které patří i velké množství sovětských vojáků včetně Koněva) zúžit do pofiderního boje o jednu sochu. Je to ostuda z několika důvodů.
Inspirace u sousedů
Zúčastnil jsem se letos osobně oslav 75. výročí Varšavského povstání, navštívil jsem u Gdaňsku Westerplatte, kde začala druhá světová válka, a absolvoval jsem prohlídky několika muzeí, které Polákům i dalším návštěvníkům nabízejí ucelený pohled na tyto historické události. Jistě, i Poláci se dokážou do krve pohádat o to, jak to kdysi vlastně bylo, kdo je a kdo není větší či menší hrdina, ale obecně přistupují k těmto věcem velmi důstojně a obřadně. Vytvořili si totiž pro to i podmínky, o kterých se nám může jenom zdát.
V Gdaňsku mají krásné a inspirativní Muzeum druhé světové války (otevřené v roce 2017). Po tisících navštěvují i blízké Westerplatte, kam jezdí na výlety rodiny s dětmi. Když jsme u historie, v Gdaňsku mají i další pozoruhodné muzeum, které je věnováno odborovému hnutí Solidarita, které přivedlo Poláky k vytoužené svobodě a demokracii. Mimochodem toto Evropské centrum Solidarity (otevřeno v roce 2014) je i místem, kde najdete reprezentativní kanceláře pro někdejšího polského disidenta a prezidenta Lecha Wałęsu.
Ve Varšavě zase mají reprezentativní Muzeum Varšavského povstání (otevřeno v červenci 2004) a úžasné Muzeum dějin polských Židů (veřejnosti zpřístupněno v roce 2014). V Polsku pak najdete i další desítky či stovky muzeí a památníků, které druhou světovou válku připomínají. A většina z nich zažívá neobvyklý návštěvnický boom.
Podobné instituce u nás bohužel chybí. Blíží se 30 let od listopadové revoluce, která přinesla i Čechům svobodu. Zatímco Poláci tuto dobu využili pro vznik zajímavých míst, kde se mohou lidé poučit, Česká republika přešlapuje v tomto případě na místě. Nic neobvyklého se nepostavilo. Hádat se dokážeme leda tak o sochu Koněva z dob komunismu.
Na co v Česku pořád čekáme?
Proč například neexistuje důstojné muzeum, které by bylo věnováno 17. listopadu? Vždyť se nejedná pouze o rok 1989, ale i rok 1939, kdy Němci vraždili vysokoškolské studenty. Je to datum, které by nám mělo být svaté, ale letos v listopadu spíše čekejme půtky nad Babišem a Zemanem, místo abychom s pietou uctili české hrdiny válečného odboje i disentu za komunismu.
Nemáme – na rozdíl od Poláků – ani moderní muzeum druhé světové války. Přitom smělých odbojářů by se našlo dost, existovaly zde partyzánské oddíly, naši vojáci bojovali na východní i západní frontě, o statečnosti českých pilotů sloužících v britské armádě byly natočeny filmy a napsány knihy. Není to dost, aby už dávno vyrostlo muzeum, které by to interaktivní formou přiblížilo i mladším generacím? Na co čekáme?
Na současném humbuku kolem sochy maršála Koněva se kdekdo přiživuje. Místo toho bychom měli na světlé okamžiky české historie nahlížet spíše tak, abychom z nich lépe pochopili i současnost. Bohužel se to neděje. Na rozdíl od Polska. Je to smutné a nedůstojné.
