Laureátkou 24. ročníku Literární ceny Knižního klubu se rozhodnutím odborné poroty stala Ema Labudová s knihou Tapetář, jejíž rukopis se prosadil v konkurenci 155 autorů. Literární cenu týdeníku Reflex za druhý nejúspěšnější rukopis LCKK 2019 poté z rukou šéfredaktora Reflexu převzal historický román Anny Strnadové Maxl žhář. Odměnou vítězce je vydání knihy pod renomovanou nakladatelskou značkou Knižní klub a roční předplatné týdeníku Reflex.
Hned první větou románu Anny Strnadové čtenáře ovanou staré časy, kdy byl svět ještě v pořádku. Tedy nebyl, ale jinak než dnes. Tesařova milá syna porodila, ten musí všechny tři uživit. A umí řádně vzít za práci, jenže ta není a nebude. V zimě roku 1863 tak žďárský tesař-smolař Maxl otočí kolem vlastního osudu na opačnou stranu, než mu srdce a zdravý rozum velí, a začne ničit životy jiných lidí, aby se zbavil vlastního zoufalství…
Velká zklamání, trpělivé čekání
Když jsme letos v lednu my, porotci Literární ceny Knižního klubu, začali pročítat každý svou úvodní porci zhruba tří desítek nepodepsaných rukopisů, tušili jsme, že v té mnohosti opět najdeme červenou knihovnu, fantasy, sci-fi, náznaky bildungsromanu i mravoličné novely pro pamětníky. Ale že narazíme hned na dvě kvalitní upomínky na venkovský realismus, jednu zasazenou do Bílých Karpat konce 19. století a druhou do chudého Posázaví? Až když jsme románu Maxl žhář, silnému příběhu o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání, jednomyslně udělili Cenu Reflexu jakožto v pořadí druhému nejzdařilejšímu rukopisu plodného ročníku, dozvěděli jsme se, že jde o již šestou knihu Anny Strnadové (*1950).
Není divu – próza, za niž pedagožka a spisovatelka Strnadová 3. září převzala z rukou šéfredaktora Reflexu ocenění, je „hotová“; tady nám nezkušený autor nepřejmenoval v půli příběhu jednoho z hrdinů, tady protagonista neskáče časovými rovinami jak splašená koza a do hlavní linie se neteleportují postavy z jiných dimenzí, aby narušily spád nebo logiku děje.
Sedět v porotě a ovlivňovat osudy
Je to zvláštní pocit, sedět v porotě a chtě nechtě rozhodovat o osudech neznámých lidí (jako třeba aktuální vítězky LCKK Emy Labudové). A co teprve známých lidí – žalobce Jaroslav Šaroch by mohl (a měl) vyprávět. A p. t. čtenářům, kteří žehrají na aktuálně beznadějně slepou spravedlnost, zasíláme v útěchu ony zmíněné úvodní věty Maxla žháře: „Zamřížovaným okénkem vnikal do cely čerstvý vzduch. Narážel na studené zdi a ochlazoval teplý závan…“
