Akvitánie: Francouzský region na pobřeží Atlantiku vás nadchne svojí nevšední rozmanitostí

Akvitánie: Francouzský region na pobřeží Atlantiku vás nadchne svojí nevšední rozmanitostí Zdroj: Markéta a Michael Foktovi

Z výšky připomínají ústřičné plantáže šachovnici pro giganty. Za odlivu tu uvíznou i čluny, které proplují pouhými třiceti centimetry vody.
Středověkým památkám včetně vstupních bran může Bordeaux poděkovat za zápis na seznam UNESCO
Na vrcholku Dune du Pilat se člověk cítí jako na kousku Sahary vklíněném mezi zeleň lesa a modř oceánu
Mamutí duna stále roste a zdrojem jejího písku jsou písčiny, které se za odlivu vynořují z Arcachonského zálivu
Ozdobou baskických měst jsou hrázděné domy s barevně natřenými trámy i okenicemi
15
Fotogalerie

Akvitánie: Francouzský region na pobřeží Atlantiku vás nadchne svojí nevšední rozmanitostí

Kus Sahary, střípek Madeiry, mísu ústřic dlouhou deset kilometrů a pohádková městečka v baskických barvách... To všechno pěkně pohromadě najdete podél jižního pobřeží francouzské Akvitánie. Poznejte místa, jež si Francouzi střeží sami pro sebe!

Z výšky připomíná Arcachonský záliv obří mísu, kterou od vln Atlantiku odděluje úzký písečný mys Ferret. Naše třímístné letadélko vypadá v porovnání se sto padesáti čtverečními kilometry jeho rozlohy jako moucha, jež si chce z té mísy ulíznout trochu dobrot sama pro sebe. A protože je to moucha francouzská, má v otázkách gastronomie opravdu vytříbený vkus.

Pod vodou zálivu se skrývají delikatesy, nad nimiž by radostí zaplesal i sám první milovník Casanova. Každý den jich prý spolykal několik tuctů. Arcachonský záliv patří k nejdůležitějším oblastem chovu ústřic v celé Francii. A to při každoroční francouzské produkci sto padesáti tisíc tun výtečných mlžů něco znamená.

Létat nad modrým klenotem francouzského pobřeží jako pták je zážitek, na který se nezapomíná. Zdejší hojnost však nejlépe posoudí ten, kdo se bude cítit jako ryba ve vodě. Přesněji řečeno, jako ryba mezi nekonečnými konstrukcemi ústřičných farem, jež se za odlivu vynořují z vod zálivu. Ačkoli se většinou nacházejí uprostřed kolem Ptačího ostrova (Île aux Oiseaux), není to vůbec nemožné. Stačí se domluvit s některým z ústřičných farmářů a strávit s ním den na palubě rybářského člunu s plochým dnem, kterému tu místní říkají „chaland“.

V království ústřičných farmářů

Jean-François Roux zručně manévruje lesem kůlů zaražených do bahna, jež označují hranice jednotlivých ústřičných plantáží. Na palubě má kromě nás i svou ženu Alexandru a pomocníka z městečka Arcachon, kde všichni žijí. Dnes je totiž čeká perný den. „Musíme vrchovatě naložit loď pytli s ústřicemi a převézt je na jiné místo v zálivu, kde máme druhou farmu. Na každém místě totiž žije jiný plankton, kterým se ústřice živí. Teprve kombinace potravy z obou míst jim dává tu nejlepší chuť,“ vysvětluje nám důvod velkého stěhování měkkýšů.

Jean-François uvazuje člun ke kůlu a rovnou skáče do vody tak, jak je oblečený — tedy v džínech a pracovních botách. Teď, za odlivu, mu voda nesahá ani po pás. Za chvilku je nám jasné, proč má i ve svých skoro šedesáti letech postavu vypracovaného atleta. Přehazování pytlů plných ústřic není žádný med. „Než naše ústřice dorostou do tržní velikosti, trvá to tři roky. To však neznamená, že je můžeme po celou dobou nechat jen tak ležet ve vodě,“ vypráví mezitím Alexandra. „Musíme pytle pravidelně obracet, aby měly všechny ústřice stejný přístup k potravě.“ Protože každý z nich váží asi patnáct kilo, mají ústřiční farmáři při práci posilovnu zadarmo.

Během práce dosáhl odliv vrcholu. Objevila se před námi krajina, za niž by se nemusel stydět žádný sci-fi film. Ocelové konstrukce ústřičných farem nás obklopují ze všech stran jako obří rezaví pavouci a bahnité dno se rozlézá na stovky metrů všemi směry jako prapodivná kluzká měsíční krajina. Dokonce i člun, který díky plochému dnu dokáže proplout pouhými třiceti centimetry vody, zůstal beznadějně trčet na suchu.

Mateřská škola pro měkkýše

Všude kolem z obnaženého dna vyrůstají trsy slávek nebo ústřic, jež se přirozeně uchytily mimo farmu. Utrhnout a otevřít, nebo nechat být? Dilema jako z Hamleta za nás rozřešil Jean-François, který z podpalubí vyčaroval talíř otevřených mlžů a rovněž otevřenou lahev bílého vína Bordeaux. Takové čekání na příliv bych si nechal líbit klidně dvakrát denně v rytmu toho, jak voda v zálivu přirozeně kolísá.

„V Bretani nebo ve Středomoří farmáři prodávají ústřice už po dvou letech růstu. Tady to trvá déle, protože se za odlivu nemůžou krmit a zůstávají zavřené,“ vysvětluje Alexandra. Lahodným mlžům to však prokazatelně svědčí. Skoro dvě třetiny ústřic, jež se v celé Francii ročně snědí, pocházejí právě z Arcachonského zálivu. A Francouzům se v otázkách mlsnosti vyplatí věřit. Ze zálivu toho však, alespoň co se týče ústřic, pochází mnohem víc.

„Ve Francii se dnes chovají hlavně ústřice původem z Tichomoří, které se v chladnější vodě nerozmnožují. V našem zálivu je však voda prohřátá, takže tu v létě probíhají ústřičné orgie,“ směje se Alexandra. Malé larvy ústřic plavou ve vodě a hledají pevný podklad, na nějž by se mohly přichytit.

„Přichystáme jim buď střešní tašky pokryté vápnem, nebo sady plastových disků přichycených k sobě, takže připomínají obří housenky. Když na nich ústřičná miminka dostatečně povyrostou, seškrábneme je dolů. Část jich dáme do pytlů a odvezeme na farmu a část prodáme farmářům v jiných oblastech,“ vysvětluje Alexandra, proč je Arcachonský záliv důležitý pro chov ústřic v celé Francii.

Poušť a léto v zimním městě

Jak je tohle možné? Kdo přesadil kus Sahary přímo doprostřed bujného přímořského lesa? Něco takového musí prolétnout hlavou každému, kdo vystoupí ze stínu borovic a stane tváří v tvář největší hromadě písku v celé Evropě. Se svou výškou přes sto metrů a skoro tříkilometrovou délkou je Dune du Pilat jednoduše obrovská i na poměry divokého atlantského pobřeží. A čím blíž k ní člověk přijde, tím větší se zdá.

Pouhým okem to sice není vidět, ale je to tak. Obrovská písková hora jde svým návštěvníkům vstříc. Jejích šedesát milionů krychlových metrů písku se sune do vnitrozemí sice hlemýždí, ale nezvratnou rychlostí pěti metrů za rok. Dune du Pilat je přitom dunou nejen putující, ale také pořádně hladovou.

Před druhou světovou válkou si jedna pošetilá rodina z Bordeaux u její paty postavila dům. Za dva roky už měli písek na zápraží a o dalších šest let později byla po domě veta. Nenasytný příval zrníček pohltil i několik cest, a dokonce část Atlantického valu, tedy opevnění, jež tu v letech 1942 až 1944 zbudovali nacisté. Svůj boj s dunou postupně prohrávají i borovice, jejichž uschlé zbytky trčí z písku u její základny přivrácené k pevnině.

Duna sice způsobuje písečnou záplavu všude kolem, sama však musí bojovat s přílivovou vlnou trochu jiného druhu. Ten milion turistů, kteří se ročně vyškrábou na její vrchol, je zkrátka znát. Pohled odtud je však neopakovatelný a duna pod nohama vypadá jako citrínový šperk, jejž převládající atlantské větry zasadily mezi akvamarínovou modř Arcachonského zálivu a nefritovou zeleň okolního lesa.

Zelený koberec lesů a bujných zahrad se táhne několik kilometrů na sever až do samotného centra dovolenkářského městečka Arcachon. Jeho čtyři čtvrti se jmenují podle ročních období a nejmalebnější z nich je asi zdejší Zimní Město. Přišlo mi, že takové jméno mu mohl dát snad jen blázen. Zdejší ulice i přepychové vily s věžičkami, kterým se tu říká Arcachonnaise, se totiž přímo topí v zeleni připomínající spíš subtropickou Madeiru. Na začátku minulého století sem však přes zimu jezdili boháči z celé Evropy inhalovat mořský vzduch prosycený silicemi z borovic. Prý má léčivé účinky, a možná i proto v Arcachonu žije nezvykle vysoký počet lidí starších sta let.

Brána do Baskicka

Mezi zbytkem Francie a francouzským Baskickem už pěkných pár staletí žádná hranice neexistuje, přesto ji člověk při jízdě na jih podél moře chtě nechtě překročí. Ve městě Bayonne, jež je vstupní branou do Euskal Herria, jak sami Baskové své vlasti říkají, je to vidět na každém kroku. Z oken visí červeno-zelené baskické vlajky a typické tmavé barety tu nenosí jen místní muži, ale dokonce i karikatury s vypoulenýma očima, jež kdosi nastříkal sprejem na zabedněnou výlohu zavřeného obchodu. Názvy ulic a směrovky podél silnic jsou tu kromě francouzštiny uvedené i v baskickém jazyce, při pokusu podivná jména přeslabikovat si však každý cizinec překousne jazyk, než řekne Bask.

Snad nejkrásnější příklad baskické hrdosti ovšem nabízí bayonnské nábřeží řeky Nive. Vysoké hrázděné domy jsou nejen malebnou ukázkou typické baskické architektury, ale také pestrobarevnosti. Okenice se červeně, zeleně a bíle skví v národních barvách a jejich bezvadný stav je pro majitele domů z nějakého důvodu téměř životně důležitý. I u poněkud opršalých staveb budou pravděpodobně zářit jako nové. Bydlení v Bayonne je nejen pestré, ale leckdy také tunelové. Rázovité byty ve čtvrti Grand Bayonne kolem zdejší katedrály mají průčelí jen o něco širší než průměrná garáž, zato jsou pětadvacet metrů dlouhé. Místní v nich žijí tak trochu jako ve vlakovém vagonu s místnostmi uspořádanými za sebou, jen s tím rozdílem, že mají okna pouze vepředu a vzadu.

Samotná gotická katedrála Panny Marie má oken požehnaně a kromě toho také dvě věže vysoké přes osmdesát metrů či nádvoří lemované arkádovými chodbami, které patří k největším v celé Francii. Poblíž stojí Starý hrad (Château Vieux), kde kdysi sídlil i proslulý anglický Černý princ Eduard. Dnes v něm sídlí armáda, takže je pro veřejnost zavřený. Dveře otevřené dokořán má naopak výrobna čokolády (L’atelier du Chocolat). Ačkoli se to nezdá, právě zde, v Baskicku, začala sladká hnědá hmota své vítězné tažení Francií, při němž pokořila i královský dvůr. Tajemství její výroby sem přinesli cukráři prchající před španělskou inkvizicí a dnešní chocolatiéři se o ně rádi podělí.

Prohřáté hnízdo zmijí

V rybářském městečku Saint-Jean-de-Luz plyne čas sice pomalu, ale s nádechem jižanského temperamentu stejně jako melodie slavné skladby Bolero. Není divu. Právě zde, v domě s výhledem na jedinou chráněnou zátoku francouzského pobřeží jižně od Arcachonu, Maurice Ravel své nejslavnější dílo složil. V přístavu se na hladině pohupuje pár pestře natřených člunů a člověku se prostě nechce věřit, že tohle místo kdysi bývalo jedním z největších rybářských přístavů Francie. A nejen to. Angličané i Španělé se zdejších lodí báli jako čert kříže a přístavnímu městu neřekli jinak než „hnízdo zmijí“. Měli pro to dobrý důvod. Díky loupení na moři stojí mnohé z honosných paláců, které dnes centrum Saint-Jean-de-Luz zdobí.

„Baskičtí korzáři byli postrachem všech okolních moří a jeden z nich sám zajal přes sto nepřátelských lodí,“ vypráví Jean-Pierre Telleria, ředitel cukrářství Maison Adam. Zdálo by se, že přepadání plavidel není zrovna oborem pro mistra sladkostí, tady je však pravdou opak. Některé z pěších dlážděných uliček starého města dodnes nesou jména obávaných kapitánů a pirátská minulost tu zapustila kořeny do všech oblastí života, včetně těch „sladkých“.

Sladké tajemství

Protože bylo před necelými čtyřmi staletími zapotřebí zastavit válku se Španělskem včetně korzárských výprav, přijela do Saint-Jean-de-Luz španělská princezna María Teresa, aby se vdala za francouzského krále Ludvíka XIV. Ubytovala se – jak jinak – v domě bohatého korzára Joannota de Haradener, jemuž se už neřekne jinak než Maison de l’Infante (Princeznin dům). Na svatbu bylo potřeba připravit něco speciálního na zub a právě tady přišla řada na předky současných vlastníků cukrárny Adam.

„Tajný rodinný recept na baskické makronky si předáváme z otce na syna skoro čtyři staletí. Protože se za tu dobu vůbec nezměnil, můžete je ochutnat přesně tak, jak se podávaly na královské svatbě,“ pokračuje Jean-Pierre. Král s princeznou je prý okusili ještě před obřadem a zachutnaly jim natolik, že je objednali místo svatebních koláčků. Makronky jsou v podstatě jen z drcených mandlí, cukru a vaječných bílků, přesto rodina Adamových tají nějaké vylepšení, které jí umožňuje prodávat krabičku makronek za třicet eur.

Dvě makronky slepené medem prý symbolizují manželskou věrnost, protože se po upečení nedají bez poškození oddělit. Zazděný hlavní vchod v kostele Jana Křtitele v Gambettově ulici (Rue Gambetta) má zase upomínat na uzavření francouzsko-španělských konfliktů, možná ho však nechal zazdít sám Ludvík XIV., aby se už nikdo jiný nemohl nechat oddat ve stopách královského páru. Vstoupit dovnitř bočními dveřmi se však víc než vyplatí – když pro nic jiného, tak kvůli třem patrům zdobených dřevěných galerií podél stěn. Podle baskických tradic byly balkony při mši vyhrazené mužům, zatímco ženy seděly hezky v přízemí. Dnes podle všeho spíš pobíhají po obchodech, jichž je Rue Gambetta plná vrchovatě, nebo se procházejí po vyvýšené promenádě podél pláže chránící městečko před rozmary Atlantiku.


Dobrévědět

  • Přímé letecké spojení provozuje nízkonákladová letecká společnost Volotea, případně Ryanair. Let trvá 2,5 hodiny a zpáteční letenku lze sehnat kolem 5000 Kč.
  • Pro pobyt v Bordeaux se vyplatí koupit kartu Bordeaux Citipass. Nabízí neomezenou MHD dopravu, včetně říčních přívozů na vybranou dobu (24, 48 a 72 hodin), a jednorázový vstup do mnoha památek a atrakcí, procházku po městě s průvodcem, jízdu turistickým autobusem a další.
  • Z Bordeaux do Arcachonu jezdí několikrát denně vlak. Cesta trvá méně než hodinu. Pro prozkoumávání okolí a cestu podél pobřeží je však lepší půjčit si auto.
  • Přelet nad Arcachonským zálivem (45 minut) je zážitkem, který je překvapivě dostupný. Pro jednu osobu stojí 90 eur, pro dva lidi 160 eur. Kontaktujte místní aeroklub (www.acba-fr.com).

Akvitánskámetropole

Nejsnazším způsobem, jak se do oblasti Arcachonu dostat, je letecky do Bordeaux. Opustit akvitánskou metropoli zbrkle by však byla velká chyba:
  • Na nábřeží řeky Garonny u Burzovního náměstí (Place de la Bourse) se rozkládá patrně největší vodní zrcadlo na světě: Mirroir d’Eau. Je nejfotografovanějším místem ve městě a odrážejí se v něm všechny tři majestátní budovy z 18. století, které náměstí vroubí.
  • Řekněte Bordeaux a v mysli hned vyskočí slovo víno. Tekutému zlatu je věnované hypermoderní muzeum La Cité du Vin, kde je možné například na vlastní nos vyzkoušet, jaké všechny vůně se v něm skrývají — včetně třeba pachu zpoceného koňského sedla. A samozřejmě také ochutnat ve stylovém střešním baru.
  • Staré město nabízí řadu památek, včetně katedrály St-André, zapsané na seznamu dědictví UNESCO, nebo gotické baziliky St-Michel, na jejímž hřbitově se našlo 70 mumií. Donedávna byly vystavené nastojato v kryptě, dnes se na její zdi promítá skoro stejně děsivá naučná projekce.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: