Protože o letošních prázdninách politici do úmoru řešili „ministerstvo kultury“ (to sousloví vycházelo i z úst lidí, kteří jinak kulturou zjevně opovrhují), přišlo nám příhodné znovu definovat smysl této instituce. Oslovili jsme několik osobností veřejného života s prosbou, zda by se v několika větách nezamyslely nad prostou otázkou: Jaký smysl by mělo mít ministerstvo kultury, pokud si myslíte, že má existovat...
Helena Třeštíková, dokumentaristka
Ministerstvo kultury považuji za jeden z nejdůležitějších resortů. Mělo by intenzívně pečovat o rozvoj kultury, která je pro duši a identitu národa, zvláště malého národa, jednou ze základních hodnot. Politický provoz je věc velmi pomíjivá, ale zásadní kulturní počiny mají daleko větší dosah a životnost. Podporovat rozvoj a prezentaci kvalitních kulturních aktivit je cesta k překročení provinční nicotnosti a pomíjivosti.
Emil Viklický, jazzový skladatel a pianista
Zcela nesmyslná tříměsíční bitva ukázala jediné: ministerstvo kultury má pramalý smysl. Pokud by ovšem v ministerském křesle usedl Jára da Cimrman...
Vladimír Just, publicista
Ministerstvo kultury je samozřejmě „Etiketenschwindel“ neboli falešně pojmenovaný problém. Skutečný problém je estébák a zloděj dotací ve vedení státu, jenž se bojí rozhněvat si prezidenta stojícího mimo zákon kvůli své záchraně abolicí před téměř jistým trestem (po přečtení auditu Evropské komise o způsobu, jakým okradl daňové poplatníky, o tom snad už nikdo soudný nemůže pochybovat). Kdyby šlo o kterékoli jiné ministerstvo a kandidát Děržimordovi na Hradě nevoněl, byla by situace stejná. Co se smyslu ministerstva týká, mně by stačilo, kdyby 1. kultuře neškodilo (administrativní šikanou), za 2. plnilo už od Pavla Dostála neblahé paměti notoricky neplněné sliby o jednom procentu z rozpočtu na kulturu, jako je tomu všude v kulturních zemích, a za 3. kdybych se za ministra nemusel stydět, nebyl to chruščovovský křupan jako Jandák a spol., ale někdo kulturní obcí respektovaný. Nechápu už několik let, proč socani zapomínají na svého (pro okrasu?) stínového ministra, režiséra Ivana Krejčího: ten už pro českou kulturu opravdu něco udělal.
Tomáš Mašín, filmový režisér
Ministerstvo kultury by podle mě nemělo kulturu řídit. Koncepčně by mělo vycházet z premisy, že nedílnou součástí naší politické kultury je a bude fakt, že podpora umění, živé kultury a kulturního dědictví je zásadním přínosem pro společnost. Jak je známo již od starověku – kultura nás povznáší a kultivuje. Její záběr je podle mých zkušeností v moderním světě komplexní, má vliv na ekonomiku, trh práce, zaměstnanost v regionálním i v národním měřítku, tím i na prostou lidskou spokojenost a tím pádem třeba i na eliminaci tzv. blbé nálady. Státem podporovaná a ministerstvem kultury manažersky spravovaná kulturní politika tedy má v konečném důsledku i nemalý pozitivní dopad společenský a ekonomický. Současně má MK smysl při kompetentní ochraně kulturního dědictví a propagaci značky „Česká kultura“ v mezinárodním i domácím kontextu. Z těchto důvodů a i proto, že jsme malá země s vysokou mírou daňové zátěže, tedy i relativně skromném počtu tzv. mecenášů, jsem přesvědčen, že úřad manažersky kompetentně spravující státní peníze a dotace mířící na podporu kultury potřebujeme.
Jakub Janovský, výtvarník
Ministerstvo kultury je pomyslným prostředníkem mezi kulturními občany, občany-umělci a státem. Má mít kredit instituce, která zaměstnává osobnosti, jež kulturní obec a širší veřejnost dlouhodobě respektuje díky tomu, že něco ve svém oboru dokázaly. To by mělo v zásadě platit i pro jiná ministerstva. Šmelení a zákulisní pletichaření s výkonnými funkcemi v rámci politického boje jsou bohužel smutnou součástí naší scény, nejen ministerstva kultury.
Leoš Válka, zakladatel a ředitel Centra současného umění DOX
Rolí ministerstva kultury a smyslem jeho existence by mělo být napomáhat a VYTVÁŘET PROSTŘEDÍ na podporu kultury ve všech jejích formách a významově rozlišovat mezi živou kulturou a vším ostatním. Ministerstvo kultury není ani arbitrem, ani samoděržavím. Všichni účastníci mají svou vlastní motivaci.
Jan Lukeš, filmový publicista
Vždycky jsem existenci ministerstva kultury bránil, viděl jsem v něm přirozeného zastánce a podporovatele živé umělecké tvorby. Ale po výkonech některých posledních ministrů kultury – a zejména po činech ministra antikultury Antonína Staňka – si to už nemyslím. Kulturu nemusí nikdo řídit, jak se domnívá Jan Hamáček, ani se řídit nikým nedá, je to něco, co žije vlastním životem a nepotřebuje mít na svém těle přisátou kohortu poslušných pijavic, které jen tyjí z cizí práce, a ještě si z ní dělají hadr na své špinavé boty. To, co po lidech zůstává jako trvalá hodnota, nejsou politické šarvátky, ale právě kultura: knihy, obrazy, sochy, hudba, divadelní hry, filmy a také noblesa vztahů, odkaz charakterů. Tento stát činy svých posledních dvou prezidentů ponížil kulturu až na dno, asi právě proto, že z jejího prostředí oba vzešli, pak se ale pro ně stala nesnesitelným zrcadlem jejich vlastní ubohosti a úpadku. Než aby o kultuře rozhodovali užiteční idioti v jejich službách, ať se ministerstvo změní v nezávislý servisní úřad, kde se budou věcně rozdělovat finance přes příslušné fondy, a ministerstvem řízené příspěvkové organizace ať se stanou samostatnými subjekty. Arivisté z podstaty a odložení politici mohou svou „kreativitu“ projevit jinde.
Radim Špaček, filmový režisér
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
