Pražské jaro 1968 se oslavuje vždy rozpačitě. Aby ne, nebyla to vzpoura národa proti komunismu, byla to vzpoura komunistických elit proti vlastní vině a byl to bizarní pokus přesvědčit Brežněva, že „socialismus“ se má dělat jinak. Pro Brežněva musely být ty „rady“, které ohrožovaly ruské socialistické panství, k popukání.
Do vzpomínek na srpen 1969 se nechce nikomu. Vzpomínat na hanebný úpadek hrdinů z roku 1968, na bezmeznou hanbu celého „obrodného procesu“, nad nímž se o rok dříve všichni tolik naparovali a který proměnili za jediný rok v mravní i politický úpadek komunismu?
Češi v srpnových bouřích brutálně mlátili a zabíjeli Čechy, kteří naposledy zvedli hlavu. Dubček, už odložený jako předseda Federálního shromáždění, podepsal pendrekový zákon, aby usnadnil mlácení a zabíjení lidí, kteří volali: Ať žije Dubček! Trojice násilníků, esenbák, milicionář a voják, zaplavily republiku a staly se výmluvným souhvězdím zkázy marxisticko-leninského učení.
Žádní komunisté, už jen obyčejní kolaboranti. Šlo jim jen o důvěru ruských okupantů a s ní o podíl na okupační moci. Podíl bezmocný, ověnčený slávou lokajství. Husák se odměnil tak bizarně, jak jen je možno: pomstím se za deset let vězení tak, že vám budu tvrdě vládnout. A vy mi budete, soudruzi, paty lízat! A lízali.
Nová éra strachu
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
