Vyhrál Oscara i Zlatou palmu v Cannes. Pootočil dějinami filmu. A letos Quentin Tarantino dokončil svůj zatím nejdospělejší film. Tenkrát v Hollywoodu je melancholická, zamilovaná vzpomínka na dobu režisérova dětství. Na Hollywood, který už pak nikdy neměl být tím, čím byl dřív.
Pokračování, superhrdinové, další pokračování, další superhrdinové. To je program letošního filmového léta. Netflix a HBO zatím mění divácké návyky, když premiérují seriály, které nabízejí zážitky srovnatelné s tím nejlepším kinem. Prapor jedinečného, biografového zážitku drží jediný muž. Quentin Tarantino. Provokatér, nad nímž se mnozí ofrňují pro užívání nevhodných slov, umenšování ženských rolí, pro ohýbání skutečnosti a přehnaně používané násilí. Staromilec, který natáčí na filmový pás a nemá rád počítačové efekty. A dost možná taky režisér, jehož dílo je nejstudovanější na světě. Zjišťuje se, kolik peprných slov se už v jeho filmech objevilo (1903 – podle Dallas Observeru) nebo kolik procent vět řekly v jeho filmech ženské postavy (27,7 procenta podle Timu).
Vysoký muž s velkou bradou teď v šestapadesáti letech premiéruje svůj devátý snímek Tenkrát v Hollywoodu. Téměř tříhodinové retro z hollywoodského prostředí kombinuje fiktivní příběh se skutečnou tragédií herečky Sharon Tateové, již na začátku srpna 1969 brutálně zavraždili fanatici kolem Charlese Mansona. „Hrozně moc jsem o tom přemýšlel,“ svěřoval se režisér pro Time. „Můžete to zkusit, ale třeba se to nepovede. Bude to nevkusné, může to vyznít oportunisticky.“ Tarantino ale neuhnul před bolavou historií ani před překážkami všedního dne. Musel změnit producenta, navíc šlo o jeho nejdražší film – stál skoro sto miliónů dolarů. Po čtrnácti dnech v amerických kinech jsou náklady doma a projekce předcházejí nadšené recenze. Tarantinovi se v Tenkrát v Hollywoodu jednak daří vášnivě vzpomínat, ale taky ohromně pracovat s diváckými emocemi. Je jako dirigent, který přesně ví, jaký nástroj ve vás chce rozehrát.
Hollywood se mění
Rok 1969 v Los Angeles. Nazlátlé slunce svítí na nový svět. Plnotučné americké westerny vyšly z módy. Z některých televizních hvězd se stali slavní herci (Clint Eastwood, Steve McQueen). Z jiných ne. K nim patří i Rick Dalton (Leonardo DiCaprio), který si bolestně uvědomuje, že čas nezastaví a že lidi už přicházejí na chuť novým „hipíkům“: Bonnie a Clyde (1967), Rosemary má děťátko (1968), Bezstarostná jízda (1969). Právě režisér tohohle psychologického hororu, Roman Polański, se zrovna stěhuje do vily na Cielo Drive, hned vedle Daltona. Ten se skleničkou v ruce a se stále většími obavami sleduje, jak se po ulicích poflakují naháči, televize vysílá barevně a reklamy z rádia odrazují posluchače starší 25 let.
„Je to vzpomínkový kousek, něco jako Roma,“ zmínil Tarantino na tiskové konferenci v Cannes, kde měl film světovou premiéru, černobílý oscarový snímek Alfonsa Cuaróna. „Moc dobře si pamatuju tehdejší náladu, bylo mi sedm osm let. Hollywood se měnil, na vrcholu byla kontrakultura a hipíci. Jenže moji hrdinové na té vlně nejedou, jsou mimo.“ Agent Schwarz (Al Pacino) se ještě Rickovi svěřuje, jak miluje jeho postavy drsných kovbojů i bijců nacistů. Ten se sice blahosklonně usmívá, ale tuší, že už ho čekají jen hostovačky. S obavami svěřuje Cliffu Boothovi (Brad Pitt), který mu dělá dubléra pro akční scény i obyčejného řidiče. Pittovi připomnělo přátelství herce a jeho kaskadéra skutečný vztah Steva McQueena s Budem Ekinsem. „Brada to hned zaujalo,“ potvrzuje Tarantino pro Esquire. „Ale my v Tenkrát v Hollywoodu sledujeme tři různé lidi, kteří reprezentují různé vrstvy města. Je tu Sharon, jež skutečně žije hollywoodský život. Pak je tu Rick, kterému se ve skutečnosti daří líp, než jak se tváří. Má dům, nějaké peníze a pořád ještě i práci. Cliff představuje chlápka, jenž věnoval celý život téhle branži, ale nemá nic.“ Zatímco Tarantino a Pitt jsou vrstevníci, a tak režisér spoléhal na to, že si Brad na turbulentní dobu pamatuje, pro Leonarda DiCapria si musel připravit hlubší vysvětlení: „Jestli Steve McQueen dostal roli v Sedmi statečných, tak Rick by dosáhl maximálně tak na druhou hlavní roli v nějakém třetím pokračování.“
Tím, kdo příběh nervózního herce a jeho vyklidněného dubléra propojuje, je Sharon Tateová (Margot Robbieová). Manželka Romana Polańského měla před sebou skvělou budoucnost, již krutě přerušila noc z 8. na 9. srpen 1969. Těhotnou ženu s několika přáteli tehdy doma přepadli a zavraždili fanatici od Charlese Mansona. „Ty vraždy pro nás znamenaly vystřízlivění,“ poznamenal Brad Pitt v Cannes. „Odkryly naši temnou stránku. Tehdy jsme přišli o nevinnost.“
Tarantino v Deadlinu dodává, že sice pro většinu lidí jde o zcela nepředstavitelnou tragédii, která má historickou důležitost. Režisér nicméně nechtěl s Polańským mluvit, žádat ho o svolení. „Mluvil jsem s Warrenem Beattym,“ zmiňuje Tarantino slavného herce a producenta, který herečku znal. Hovořil i s její sestrou a herečkami, jež měla ve svém okruhu. „Potkal jsem lidi, kteří znali Romana, Sharon i jejího bývalého přítele Jaye Sebringa. Všichni jí popisovali jako líbeznou bytost, příliš dobrou pro náš svět.“ Tarantino pak scénář nechal přečíst společného známého, aby děj tlumočil i Polańskému: „Aby se nemusel strachovat.“
„Los Angeles jsem tvořil po paměti“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
