Do 16. září je možné v Centru současného umění DOX navštívit výstavu Art-Brut-All. Název je slovní přesmyčkou odvozenou jednak od právě probíhajícího metalového festivalu Brutal Assault, jednak od výtvarného směru (či způsobu tvorby) art brut. A jak název napovídá, expozice hledá, shromažďuje právě taková metalová témata – hnus, špínu, smrt, ale i sex a násilí, které se podivuhodně prolínají. To vše především z české výtvarné scény.
Myšlenka výstavy se může zdát plochá nebo hluboká – po zhlédnutí několika děl by si člověk mohl začít říkat, že nashromáždit vedle sebe ty nejtemnější obrazy a sochy současnosti není zas tak převratný koncept. Jenže pokud se podíváme na kloub právě metalové subkultuře, její těžiště, alespoň z mého úhlu pohledu, spočívá v nastřádání takového množství temnoty, až se to začne zdát směšné, ironické, cynické. Metal chápu tak, že agresivní hudba má přinášet uvolnění, očištění.
A právě takový očistný účinek může mít výstava Art-Brut-All. Na konci, kdy člověk projde tím pomyslným peklem, se necítí stísněný, naopak. Zpočátku děsivé škleby objektů se začnou měnit v cynické úsměšky návštěvníka. Smrt, lebky, hanobení víry je tak všudypřítomné, až to člověk začne vnímat jako sarkasmus metalisty, který každý den nasadí svůj opasek s pyramidami.
Násilné vzrušení
Několik děl naráží na sexualitu a na to, jak tenká je hranice mezi vzrušením a násilím. Takové je zejména jedno video, od nějž návštěvníci často po chvíli odcházejí – napůl s hnusem a napůl se studem v očích. Mně osobně přišlo toto dílo fascinující. Člověk při pohledu na něj hledá svůj vlastní vnitřní hnus. Je možné, aby bylo násilí vzrušující a vzrušení násilné?
Nenechte se ale zmást, nejsou zde jen prvoplánově temná témata. Jsou zde i díla, která sice nejsou květinková ani sluníčková, ale osamoceně by nepůsobila jako exponát z „brutální“ výstavy. A to je podle mě dobře, díky tomu výstava nevyzní samoúčelně. Například takový Černé citrony Daniela Balabána mohou rozehrát fantazii všemi směry, ale nevnucují se na první dobrou nějakým agresivním nebo cynickým tématem.
Za pozornost stojí také čistě zvuková instalace, která vydává až nepříjemné zvuky, jež mají evokovat právě metal. A koresponduje to i s tím, kde vůbec metal přišel ke svému názvu. Dal mu jej hudební kritik Lester Bangs, když řekl, že „to, co hrají, není hudba, zní to pouze, jako když se tříští hora těžkého kovu“. Taková je i zvuková instalace dlouhá několik metrů. Vy můžete experimentovat s dávkou kakofonie tím, jak budete „chodbičkou hrůzy“ procházet rychle nebo pomalu, hrát si se zvukem. Snad bych do světlé uličky jen přidala trochu víc temnoty, aby byl zážitek hlubší.
To je i výtka k celkovému prostorovému uspořádání výstavy jako takové. Zejména její druhá polovina je snad příliš přesvětlená a postrádá intimitu té první. Najednou se člověk ocitá na náměstí plném lebek, které už si nezískalo mou pozornost v takové míře, jako první polovina. Výstava ale určitě stojí za hřích, zvláště po nastudování si některých metalových myšlenek. Pak člověk snáze pochopí (a ocení) záměr kurátorů.
