Ilustrační snímek

Ilustrační snímek Zdroj: PROFIMEDIA.CZ

Příručka moderního fotra: Vaříme dětem aneb Budeš jíst, co je, jinak si mě nepřej

Říká se, že sto lidí, sto chutí. Minimálně u dětí to platí dvojnásob. Jsou děti, které sní, na co přijdou. V jejich přítomnosti je téměř nemožné dojíst například svůj oběd, neboť jakmile dojí svou porci, bez skrupulí se nahnou k talíři rodičům, aby se jim „dorazili“ hranolky, okurkou nebo čímkoliv, co má rodič na talíři.

Pak tu jsou děti, které naopak nejí nic. Tedy něco samozřejmě jedí, ale ta škála jejich gastronomického záběru je tak malá, že točí pořád ty samé pokrmy dokola. Rodiče jsou sice rádi, že dítě jí alespoň něco, ale nejde pořád dokola jíst jenom rizoto.

Někde uprostřed těchto dvou extrémů jsou děti, které jedí celkem obstojně, ale jejich chutě se mění každých pět minut.

„Já nechci řízek,“ ohrnuje dítě nos nad talířem.

„Jak nechceš řízek? Vždyť jsi ho minule jedl a jak ti chutnal,“ diví se rodič.

„Tenhle je divnej. Ten mi nechutná. Já chci špatety,“

Rodič chvíli šálí nutkání dítěti ten řízek silou narvat do chřtánu, několikrát si pro sebe zašeptá: „Je to moje dítě, miluju ho a nebudu mu ubližovat, je to moje dítě, miluju ho a nebudu mu ubližovat…“

Načež dá vařit špatety.

„Ty špagety jsou divný,“ šťourá se dítě ve špagetách se znechuceným výrazem.

„Jsou to úplně normální špagety,“ začíná rodič zvyšovat hlas i tep.

„Nejsou, tyhle mi nechutnaj,“ založí si dítě frackovsky ruce a odmítá jíst.

„Tak co budeš obědvat?“ postaví se nazlobeně rodič vedle dítěte a po očku sleduje kuchyňskou linku, jestli na ní není nic ostrého, čím by v afektu mohl dítěti ublížit.

„Já chci řízek,“ praví dítě.

Rodič se zhluboka nadechne, zamáčkne na čele tepající žilku, špagety vztekle vyhodí do koše, ledabyle pohodí dítěti na talíř řízek a jde si do ledničky pro víno, protože jinak by to nemuselo skončit dneska dobře.

Stravování malých dětí je psychicky náročná disciplína, kterou zvládne jen zkušený rodič.

Právě ten zkušený rodič, který má již tušení, jak jeho dítě jí, dokáže často i předjímat, jak bude vypadat například taková večeře.

„Bude večeře. Dáš si rizoto?“ houkne rodič na dítě z kuchyně.

„Jo, jo,“ nevnímá ho moc dítě, protože si právě s figurkou tyranosaura hraje na Jurský park.

Rodič jde tedy vařit rizoto.

„To si dneska pošmákneme,“ usmívá se rodič, když smaží cibulku.

„A hodně sýra na to mám. Koupil jsem ho dost,“ je v dobrém rozmaru.

„Jenom aby toho sýra na něho nebylo moc. Minule řekl, že má moc sýra a že mu ho mám vyndat,“ začíná v rodiči hlodat pochybnost.

„No, a co když mu nebude chutnat hrášek?“ přemítá si rodič, když sype na pánev hrášek.

„Hrášek mu přeci chutná, ale v kombinaci s kukuřicí mu to určitě přijde divný,“ přemýšlí.

„On to rizoto určitě nebude jíst,“ dochází rodič k závěru, když dává vařit rýži.

„Ten malej zmetek to určitě nebude jíst,“ ví rodič téměř jistě při strouhání sýra.

„Tak já se tady dřu s rizotem a ten prevít to nebude žrát?“ naštvaně míchá rodič všechny přísady, aby vznikl parádní pokrm.

„Neuvěřitelnej nevděčník. Co by za to děti v Africe daly. Ale milostpánovi to není dost dobré. Radši by si dal určitě řízek nebo čokoládu,“ vytočil se právě rodič a bouchl pěstí do kuchyňské linky.

„Já tady ze sebe blbce dělat nenechám,“ zakřičel rodič.

„Takže víš co? Když ti není rizoto dost dobrý, dneska jsi bez večeře. Mazej se osprchovat a spát, jinak tě seřežu,“ sebral rozlícený rodič dítěti, které neví, která bije, figurku tyranosaura a bez večeře ho poslal spát.

„To ho naučí,“ usmívá se později rodič, když hladové a ukňučené dítě usnulo.

„Dneska jsem ho dobře vychoval,“ poplácá se po zádech a jde si dát rizoto.