Stihne toho hodně. Jako herečka nebo režisérka má od loňského září na kontě devět premiér a zrekonstruovala byt. Mimo jiné si zahrála hlavní role ve filmu Mars Benjamina Tučka, v debutu Kristiny Nedvědové Sněží!, v představení Taneční hodiny v Divadle Ungelt, sama pak natočila minutový příspěvek pro unikátní projekt Reflexu Moje svoboda. Já si ji ale stejně pořád nejvíc vybavuju v úloze vyděšené holky, co na ploše osmdesáti minut dobrovolně vstoupila do podsvětí. Ačkoli je Petra Nesvačilová (33) autorský typ, tuhle roli si nenapsala. Napsal ji Berdychův gang.
Zákon Helena je tři roky starý dokument. Na internetu jsou snáze než film dostupné desítky rozhovorů, jež na něj reagují. Mají společné téma, které je sexy: mladá, hezká holka se dotkla zla. Je to pořád váš nejdůležitější film?
Původně to byla školní práce, mělo se jednat čistě o portrét policistky Heleny Kahnové, jež společně s kolegou rozkryla Berdychův gang, čítající bezmála padesát lidí. To byla neskutečná věc. Chtěla jsem ukázat silnou ženskou v mužském světě a hranice jejího hrdinství. Ovšem tenhle koncept se mi postupně rozpadl jako domeček z karet a z filmu se stal můj první celovečerák, který jsem dokončila až po magisterských státnicích na FAMU.
Co se stalo?
Do příběhu začaly vstupovat nové situace, noví lidé – převážně zločinci. Takže nejvíc síly mi sebrala snaha obhájit před ostatními i sama před sebou bobtnající projekt. Nakonec jsem tomu, že to vznikne, věřila jenom já. Čtyři roky jsou čtyři roky. Ale když jsme to dotáhli a já na festivalu dokumentů v Jihlavě uviděla reakci diváků, věděla jsem, že to stálo za to. Tajně jsem se rozplakala dojetím.
Bylo to tak silné?
Všichni vstali, tleskali, a kdyby to šlo, debata by asi trvala dodnes. Ano, je to můj nejdůležitější film.
I pro ten strach, který jste přestála?
Já si fakt nechtěla povídat s kriminálníky. Jenomže najednou nebyla cesta zpátky.
Kde se to zlomilo?
Uvědomila jsem si, že najednou točím zásadní film o dobru a zlu. Vždycky jsem chtěla takový natočit. Věřila jsem, že se lidé mohou změnit, ale netušila jsem, jakou bolest při tom zakoušejí. David Berdych mi z vězení napsal, že si čte Dantovu Božskou komedii, ale pouze Peklo. Očistec a Ráj se ho prý netýkají. To, že film bude pouze o Heleně, jsem si myslela jen do chvíle, kdy mi Helena řekla: Já se Berdycha nebojím, jsme přátelé.
To zní šíleně.
Taky mě to zarazilo. Mně se ale líbí život složený z paradoxů. My jsme pak natočili setkání Kahnové s Berdychem u vína po jeho propuštění. Vlastně si moc nepokecali, byly tam spíš rozpaky, ale v tom mlčení tkvěla celá pravda. Helena ho poslala do kriminálu, on se ke všemu přiznal, pomáhal při vyšetřování, odseděl si jedenáct let trestu a teď je to pro ni zase člověk, jenž může dostat novou šanci. Ona není soudce, ctí fakta. Nemá problém se s ním potkat. Když někoho honíš deset let a on ti tolikrát vyklouzne, chtě nechtě vznikne vztah.
To je ten zákon Helena?
Ano! Uvědomila jsem si, že Helena se ve světě temnoty pohybuje řadu let a geniálně to zvládla. Ona fakt věří ve spravedlnost, celý život pracuje na tom, aby oddělila dobro a zlo, a přesně ví, kde je hraniční čára. Hodně pomohlo, že na případu dělali s partnerem, Tomášem Gregorem, byli celé dny spolu, mohli si důvěřovat.
Pokud tomu dobře rozumím, musela jste poznat Heleniny protihráče, abyste ji poznala v celku.
Ano. Když jsem se poprvé setkala s člověkem, jemuž říkají Samopalník, říkala jsem si: Proboha, byl první Tarantino, anebo tihle lidé? Prostě je to subkultura, jejímž prostřednictvím lze pojmenovat zlo, což je užitečné, neboť stíny, jak o nich píše už Jung, v sobě máme všichni. A u nich jsou dobře vidět, jelikož je mají vyhozené do extrému. Odešli na stranu temnoty. Samostatnou kategorií pak byli samotní policisté z nejvyšších pater, kteří v tom jeli s nimi. Oni byli zlo převlečené za dobro. Tím hůř. Ale tohle zmatení funguje ve společnosti po staletí.
Mluvíte o Tarantinovi, zjevně jste o světě zločinu měla dost romantickou představu. Kdy jste si uvědomila, že to není romance, ale čirý hnus?
Romantická představa je dobrá v tom, že ji vyvolává kreativita, jež vám pomáhá jít dál. Kdybych si pořád neříkala, že v mém filmu jde o něco vyššího, co lze zobecnit, zhroutila bych se.
Kdy jste si uvědomila zlo v jeho plné šíři?
Když jsem se setkala s oběťmi Berdychova gangu, který vydíral a mučil podnikatele. Například jim kladivem rozmlátili nohy. Když jsem spatřila rodinné kontexty, koho všeho to zničilo. Potkala jsem maminku oběti, co z toho má dodnes rodinné trauma, jedna z manželek ztratila řeč, přestala mluvit. Oběti šly do desítek, ačkoli oficiálně bylo prokázané jediné úmrtí.
Berdychův gang měl kolem padesáti lidí. S kolika jste mluvila?
Okolo patnácti.
Kriminálníci si vymínili, že rozhovory v závěrečném sestřihu autorizují. Kolik z toho, co vám řekli, jste mohla zveřejnit?
Tak třicet procent. Kdybych tam dala všechno, musela bych odletět na kraj světa.
Mluvili o dalších lidech?
Nejmenují, ale pochopíte, že zlo je v různé míře prorostlé celou společností. Zjistíte, že svět je nespravedlivý a že jediné, co můžete, je udělat si pořádek sám v sobě. A v tom je to očistné.
Toužila jste najít nějakou uklidňující logiku v tom, proč to dělali?
Pravda bývá obsažena v dětství. Ti lidé mi mimo kameru vyprávěli o svých dětských zraněních, která byla tak velká, že jakmile to šlo, šli a poslali to zranění dál. I oni začali ubližovat. Všichni chtěli rodinu, někam patřit, mít pocit výjimečnosti, a zároveň to chtěli strašně rychle, protože nejspíš nedostali od rodičů tu moudrost, že všechno se musí odpracovat. Jejich svět je svět bez laskavosti, pokory a úcty.
Měla jste během natáčení krizi víry v systém?
To ne, ale občas mívám pocit, že tu všichni tak nějak kolektivně trpíme za Zemanovo dětství.
Velký rozhovor s Petrou Nesvačilovou si přečtěte v tištěném Reflexu >>>
