Česká republika měla zatím tři prezidenty a je logické, že to byli nejsilnější hráči naší polistopadové politiky – Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Ovšem za situace, kdy pořád vznikají různá hnutí a strany, v módě jsou kandidáti a kandidátky, kteří se mohou zjevit odkudkoli, a Zeman si dělá, co chce, můžeme po skončení jeho funkčního období očekávat divokou prezidentskou přestřelku. A také některé překvapivé kandidáty. Co třeba lékař Jan Pirk či ekonomka Markéta Šichtařová?
Do poměrně prekérní situace mohou být při další prezidentské volbě postaveny mnohé politické strany a hnutí. Najít za svého středu člověka, který by oslovil většinu veřejnosti, bude pro ně mimořádně složité, ne-li nemožné. Moc takových lidí se nerýsuje a že by se to za nějaké dva roky změnilo, by se rovnalo zázraku. Jistě, vyloučit to nemůžeme, ale i strany budou spíše hledat takzvané nezávislé osobnosti, které budou podporovat. Pak se ale můžeme nadít velkých překvapení.
Jak hledat?
Po excentrických a často tvrdohlavých prezidentech, jakými byli Havel, Klaus i Zeman, je velkou otázkou, co přijde v příštích letech. Zda se skutečně dočkáme na Pražském hradě vzývaného zklidnění, které bude provázeno dodržováním pravidel a ústavních zvyklostí. Jak to vidíme například u našich sousedů v Rakousku či Německu, kde prezidenti Alexander Van der Bellen a Frank-Walter Steinmeier většinou dělají to, co od nich veřejnost i politická scéna očekávají. Zda se v podobných koridorech bude pohybovat i slovenský úkaz jménem Zuzana Čaputová, si musíme počkat.
Těžko předpokládat, že situace bude v případě hlavy státu vyhrocenější než za Miloše Zemana. To už v podstatě nejde. Kde ale hledat kandidáty a kandidátky, které budou pojítkem atomizované a pod vlivem sociálních sítí často šílící české společnosti? Z členů současných parlamentních politických stran těžko jmenovat někoho, kdo by se na nejvyšší státní funkci hodil a současně propojoval mimořádně rozrůzněnou veřejnost. Hledat se tedy bude s největší pravděpodobností jinde.
Kdo se objeví?
Je možné, že do prezidentského souboje opět půjdou kandidáti z roku 2018, kterými jsou dnešní senátoři Jiří Drahoš, Marek Hilšer a Pavel Fischer. Kandidaturu by jim mohli podepsat jejich kolegové v horní komoře parlamentu (stačí jich 10), nemají co ztratit a už s tím mají určité zkušenosti. „Moje kandidatura je rozhodně ve hře,“ tvrdil nedávno v rozhovoru pro noviny Deník Jiří Drahoš. Právě on je ale ze všech tří jmenovaných senátorů nejméně vidět. Naopak nejvýraznější je kvůli zahraniční politice Fischer.
Nad možnou kandidaturou si pak v Radiu Impuls zafilozofoval legendární hokejový brankář a slavný olympijský vítěz Dominik Hašek. Představovat ho není nikomu potřeba, což je jasná výhoda, ale že by měl reálnou šanci na úspěch, o tom se dá pochybovat. Bylo by to ale výjimečné zpestření souboje.
Do klání se zcela jistě, vlastně jako vždy, přihlásí i několik dalších kandidátů, o kterých bude od začátku jasné, že nemají pražádnou naději, ale touha zviditelnit se bude silnější.
Když se člověk probírá českou společensko-politickou krajinou, může ho ale napadnout i mnoho dalších jmen lidí, kteří by zřejmě na Pražském hradě působili důstojně, umí cizí jazyky, jsou ve svém oboru nezpochybnitelní odborníci a mají i dobré rétorické schopnosti. Například lékař Jan Pirk, ekonom Tomáš Sedláček, odborář Josef Středula, i někteří další.
Pirk se v roce 2012 stal předsedou volebního výboru prezidentského kandidáta Jana Fischera. Po kampani ale řekl, že „ve světě prezidentské volební kampaně platí úplně jiná pravidla než ve společnostech, kde jsem se dosud pohyboval. Velmi jsem se tomu divil a jsem tím velmi zklamán.“ Zda tím úplně zanevřel na politiku, těžko říci. Někdo by mohl také namítnout, že známému lékaři je již 71 let. Jenže on je v dobré fyzické kondici a je mimochodem mladší než Donald Trump.
Ekonom Sedláček má na mnoho věcí, které se ve společnosti odehrávají, velmi zajímavé a jasné názory, je ale někdy až příliš spojován s takzvanou pražskou kavárnou. A to může být limitující při hlasování.
Pozoruhodný přehled o politice i ekonomice vykazuje i předseda Českomoravské konfederace odborových svazů Josef Středula. Zda by mohl být on tím černým koněm, to je ještě ve hvězdách.
Najde se i silná kandidátka?
Populární disciplínou ve světě je i hledání prezidentky-ženy. Slovenský politický meteor jménem Čaputová jsme již připomněli. Jsou ale i v Česku ženy, které by měly nějakou šanci? Zcela jistě ano, jen se k tomu ještě nepřihlásily.
Kdysi se spekulovalo o Miroslavě Němcové z ODS, jenže ta podle všeho už svoji šanci promeškala. Na politické scéně se skutečně silná kandidátka s nějakým možným relativně dobrým výsledkem také zatím neobjevuje. Ženy spojené s hnutím ANO budou spíše postupně oslabovat. Pirátky jsou příliš divoké a nevyzpytatelné. Levice je na ústupu, Okamura nikoho nemá (kromě sama sebe, ale to platí vždy a všude), lidovci také ne.
Poměrně velký přesah do politiky a společnosti má ekonomka Markéta Šichtařová. Ta by dokázala v prezidentských diskusích zcela jistě pořádně čeřit vodu. Šla by do toho ale matka šesti nedospělých dětí? Nová šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová má sice dokonce sedm dětí, ale všechny už jsou dospělé. Jen připomínáme, že o Čaputové rok před volbou málokdo tušil, že vůbec existuje.
To bylo jen několik námětů k přemýšlení v souvislosti s další prezidentkou volbou v České republice. Pokud se nic zvláštního nestane, čeká nás hlasování v lednu roku 2023. Zdá se to být daleko, ale při politických soubojích ubíhá čas hodně rychle. Jistí si můžeme být dnes pouze tím, že překvapivých a zajímavých kandidátů bude určitě hodně. Čas po Havlovi, Klausovi a Zemanovi je k tomu ideální.
