Kauza posunu výstavby dopravního obchvatu Olbramovic na silnici č. 3 je jen mediálně atraktivní špička ledovce naprosto zoufalé výkonnosti, kterou český stát předvádí v budování infrastruktury. Absurdní motivace posuzovat výkonnost státní správy podle počtu přijatých právních předpisů zavedla Českou republiku do slepé uličky, z níž se dost možná nedokáže dostat několik dekád. Upozornění: Následující řádky neobsahují optimismus.
Případ první: Málo bytů
Praha se potýká s nedostatkem bytů. A tudíž vysokými cenami. Proč? Stavební řízení v Praze trvá kolem 10 let a zabere tisíce člověkohodin práce. Dle Světové banky trvá povolovací řízení na menší stavby v Estonsku 10 dní, v Čechách – když jde vše dobře – 246 dní. Růst cen vlivem poptávky narážející na regulací přiškrcenou nabídku bude pokračovat i v dalších letech a rozšíří se do dalších měst.
Případ druhý: Dálnice a silnice
Na řadě míst České republiky stále tvoří páteřní síť silničních komunikací takové dopravní stavby, které byly před desítkami let projektované na řádově nižší intenzitu provozu. Zmíněná silnice č. 3 je dobrý příklad, kterých ale v Česku nalezneme desítky: Chybějící dálniční infrastruktura pro vysokou intenzitu provozu, chybějící obchvaty sídel, chybějící mimoúrovňové křižovatky či chybějící záchytná parkoviště pro kamiony. Kvůli tomu se na českých silnicích kumulují smrtelné nehody, stres řidičů i diskomfort osob, přes jejichž obce projíždí desítky tisíc aut denně.
Případ třetí: Rychlý internet
V oblasti digitalizace zaostáváme nejen u metrik využívání digitální komunikace, viz každoroční ostuda Česka při zveřejnění výsledků Indexu digitální ekonomiky a společnosti, ale také v budování infrastruktury pro moderní digitální společnost. Systematicky alokované zdroje na páteřní sítě rychlého internetu nebo dostatečné energetické kapacity pro podporu např. autonomní mobility chybí, ale peníze z určených fondů se administrativně převádějí na zvyšování platů ve státní správě. Proč firmy nepřesouvají svá sídla z velkých měst do levnějších a příjemnějších menších sídel? Protože tam chybí služby, třeba jako stabilní a rychlé internetové připojení. Z čeho budete nabíjet elektroautomobily u slibovaných velkokapacitních nabíjecích stanic? Z kabelů, kterými disponují současné čerpací stanice, určitě ne…
A tak by se dalo pokračovat donekonečna. Problém je ten, že jakkoliv všechny výše zmíněné problémy mají poměrně jasná řešení, v České republice je není sebemotivovanější jedinec schopen prosadit do praxe. Bariéra vytvořená z legislativních norem, institucí razítkujících formuláře, posudky a povolení, hnutí a iniciativ účelně vedoucí správní řízení do mnohaletých soudních sporů je už tak velká, že žije vlastním životem a její zboření je – díky nadměrnému počtu osob, kteří z této bariéry jímají vlastní finanční prospěch – zcela nemyslitelné.
To vede tak maximálně k další deziluzi obyvatel, když jim je slavnostně oznámeno, že desítky let chybějící dálnice se „určitě“ začne stavět za pět let a bude hotová za dalších deset. Jak jsem kdysi někde slyšel: „Když už velkohubě slibují tohle, ať raději neříkají nic.“
Formuláře, žádosti, povolení...
Rád bych zakončil svůj komentář pozitivně, ale bohužel. Nemám k tomu nic. Ani soukromý kapitál, jenž je schopen problémy řešit milionkrát efektivněji než stát, se při budování infrastruktury bez kooperace se státní správou neobejde. A tuto kooperaci krásně ilustruje případ, který na jedné konferenci prezentoval můj spoluřečník Juraj Bóna z T-Mobile. Na stole měl neuvěřitelně objemnou složku dokumentů. Na otázku, proč s sebou nosí účetnictví firmy za poslední tři roky, odpověděl, že to je seznam formulářů a povolení, které musela firma získat, aby na vlastní náklady připojila k rychlému optickému internetu jeden panelák v Ústí nad Labem. Strašné.
Autor je ekonom a advokát, působí jako předseda správní rady Liberálního institutu.
