Česká plachetnice Altego a její kapitán Jiří Denk podnikli mezi lety 2007-2010 cestu kolem světa. Jejich pouť začala i skončila mezi rajskými tichomořskými ostrovy, jejichž populace byla a zčásti stále je jednou z nejizolovanějších skupin lidí na planetě. Kapitána a jeho loď potkala na jejich plavbě vřelá přivítání, ale i ničivé havárie.
Ukradli nám neděli! Včera byla sobota a dneska už je rovnou pondělí. Neděle je prostě fuč. Takovéhle paradoxy s sebou bohužel nese překročení datové hranice na 180. poledníku směrem z východu na západ. Ale na lodi putující Pacifikem ten čas ubíhá stejně úplně jinak a jeden zmizelý den v kalendáři nikomu vrásky nedělá. Dnešek je navíc mimořádný bez ohledu na to, jestli se jmenuje neděle nebo pondělí. Kouzelný ostrov Niue zmizel za horizontem a celá posádka už vyhlíží první skaliska souostroví Tonga. Bude tam parádní důvod k oslavě!
Je pondělí 16. srpna 2010 odpoledne a dvanáctimetrová plachetnice Altego, momentálně s pětičlennou posádkou včetně kapitána, přistává v Neiafu - správním středisku skupiny ostrovů Vava´u, jedné ze tří hlavních součástí ostrovního Království Tonga. Stává se tak sedmou českou lodí, která obeplula celou zeměkouli, a teprve třetí z nich, která na své pouti obeplula oba mysy na jihu afrického i jihoamerického kontinentu. To vše pod vedením kapitána Jiřího Denka, který se navíc zapisuje do historie tím, že je teprve dvanáctým Čechem, který obeplul svět. Jenže jemu samotnému zatím moc nedochází, že vykonal něco tak mimořádného. Je rád, že má za sebou tříměsíční plavbu přes Tichý oceán a že dovezl v pořádku svou posádku i loď. Po třech letech, jednom měsíci a deseti dnech se vrací na stejné místo, odkud vyplul 6. července 2007.
Na palubě Altega se od té doby postupně vystřídalo celkem třicet čtyři členů posádky, až na čtyři výjimky všichni české národnosti. Pětadvacet z nich dokončilo přeplavbu některého z oceánů, někteří absolvovali delší úseky plavby, další se na loď i opakovaně vraceli. Šestkrát musel kapitán plout zcela sám, protože se posádku nepodařilo dát dohromady a na lodi nijak neuzpůsobené pro ovládání jen jedním člověkem tak zdolal přes 4000 námořních mil. Celkově má Altego za sebou téměř 35 tisíc námořních mil - přes šedesát tisíc kilometrů. Plavba byla rozdělená celkem do deseti etap, takže Jiří Denk se za ty tři roky podíval vždy na pár měsíců devětkrát domů.
Trasa
Plachetnice Altego s českou vlajkou na stěžni vyplula na cestu kolem světa pod jeho vedením z Aucklandu na Novém Zélandu 30. března 2007. Zamířila nejdříve k ostrovům Království Tonga a pokračovala přes Fidži a Vanuatu k Šalomounovým ostrovům. Pak podél Papuy-Nové Guiney ke břehům Východního Timoru a dál směrem k Indonésii. U břehů Bali však srážka s jinou lodí připravila Altego o stěžeň. Takhle vážné poškození lodi mohlo plavbu ukončit, ale Jiří se jen tak nevzdal a po nekonečných útrapách dlouhé plavby s vrakem lodi jen za pomoci motoru nalezl až v dalekém Thajsku opravnu, která si troufla dát loď znovu do pořádku. Po téměř třech měsících oprav kapitán Altego spustil znovu na vodu a pokračoval dál směrem ke Šrí Lance, kde se jen tak tak vyhnul další srážce, tentokrát s obřím tankerem.
Přes Maledivy a Seychely se přesunul k Madagaskaru, kde zjistil, jaké to je být uprostřed přístavu během dvou nocí třikrát přepaden kvůli jedinému kanystru nafty. Ani to ho nezastavilo a kolem mysu Dobré naděje zamířil do vln Atlantiku, který po krátké zastávce na ostrově Svaté Heleny zdárně zdolal. Následovala plavba podél jihoamerických břehů vstříc obávanému mysu Horn. Jenže Jiřímu Denkovi nestačilo být jedním z mála Čechů, kteří ve zdraví propluli divokým Drakeovým průlivem. Rozhodl se kurz Altega namířit ke břehům Antarktidy, aniž tehdy tušil, že nakonec bude vůbec první českou lodí s českou posádkou, která kdy u antarktických břehů několik dní kotvila. Pak už svou plachetnici „jen“ protáhl patagonskými průlivy na jihu Chile, absolvoval divokou plavbu na Velikonoční ostrov a přes Pitcairn, Gambierovy ostrovy, Francouzskou Polynésii, Cookovy ostrovy a ostrov Niue se opět přiblížil k břehům tonžského království.
Vrátil se tak po třech letech na známá místa a krátká procházka zákoutími městečka Neiafu s tehdejší posádkou skončila v místním Yacht Clubu. Tam překvapeně objevil vlastnoručně podepsanou českou vlajku, kterou tu na počátku své cesty nechal na památku, aniž tehdy tušil, že ji ještě někdy uvidí. Pomyslná čára, kterou na zemském glóbusu vytvořil Jiří Denk se svou plachetnicí Altego, se tak definitivně spojila.
První plavba přes oceán
Spojila se v malém království v Oceánii, které si před více než třemi roky Jiří vybral za cíl své úplně první samostatné oceánské přeplavby. Do té doby se toulal jen v pobřežních mořích celého světa a přes oceán se vydal pouze jako člen posádky při ARC rallye napříč Atlantikem. Jeho první samostatná oceánská plavba proto byla, minimálně zpočátku, hodně napínavá. Už jen vyřídit celní odbavení pro odplutí z Nového Zélandu byl mimořádný zážitek. Jiří Denk tehdy neměl vůbec žádné zkušenosti, a tak se ještě před vyplutím na moře málem utopil v moři formulářů a kolonek, kterým vůbec nerozuměl. Odhodlání však bylo silnější než byrokracie, a tak se Altego konečně vydala na cestu.
Tříčlenná posádka se statečně svěřila do kapitánových rukou, ovšem hned po prvních hodinách plavby ji mírně znejistila ztráta signálu GPS z palubního počítače, vzápětí následovaná zmizením navigační mapy a pak i kolapsem celého navigačního softwaru, který už nešel znovu nastartovat. Kupovat papírové mapy jen kvůli odplutí tehdy Jiřímu připadalo zbytečné, takže se on i posádka rázem ocitli zcela bez možnosti orientace. Jiří si ale vzpomněl, že před odplutím koupil jakýsi jachtařský časopis a nějakou mapu tam viděl. „Mapa“ měla rozměr asi 10 x 15 centimetrů, ale naštěstí na ní byly souřadnice a při pečlivém zaznamenávání polohy se podle ní celkem dařilo vyhýbat několika menším ostrůvkům, které lodi stály v cestě. Kapitán měl však velké obavy z takřka neviditelného korálového útesu Minerva, který by rád minul velkým obloukem. Naštěstí se závada brzy vysvětlila jako předčasný aprílový žertík tvrdohlavé techniky a přesně prvního dubna uvedl kapitán GPS znovu do provozu. Sice ne v plné parádě, ale na odvrácení největšího nebezpečí to stačilo.
Království Tonga
Po osmi dnech měla plachetnice za sebou prvních 1100 námořních mil plánované plavby kolem světa a posádka slavnostně vyvázala loď na molu v Nuku´alofa, hlavním městě Království Tonga. Hlavní město zdaleka nemusí automaticky znamenat velké město a tohle o velikosti hodně malého okresního města v ČR přesně odpovídá velikosti země, která sice zahrnuje celkem 172 různě velkých ostrovů, ale jen 36 z toho obydlených. Obyvatel je tu poskrovnu - v celém království (mimochodem jediném v celé Oceánii) jich žije asi 115 tisíc.
Plánovaný průzkum západní části ostrova Tongatapu se posádce Altega trochu zkomplikoval, protože cesta mezi korály není dobře značená a ani mapa neodhaluje všechna podvodní tajemství. Altego najela dvakrát po sobě na mělčinu, ale naštěstí se ji podařilo s různě velkým úsilím vyprostit. Na zásadní posezení v zahradní restauraci na břehu takový zážitek však úplně stačil, a tak se posádka aspoň detailně seznámila s místní kulturou a přátelskými domorodci. Ne nadarmo tyto ostrovy pojmenoval v 18. století mořeplavec James Cook Přátelskými ostrovy. Lidé jsou tu opravdu velmi vstřícní a ochotní, a to i zde na Tongatapu, což je bezesporu nejmodernější a turisty nejnavštěvovanější oblast Tongy.
Ferda Mravenec z Lifuky
Smůla se však Altega nechtěla pustit ani při doplutí do jedné ze skupin tonžských ostrovů - Ha´apai. Možná to ale mělo být pro Jiřího jen znamení, že cesta kolem světa rozhodně nebude jednoduchá a může připravit nejedno nepříjemné překvapení. „Vlastně jsem měl velké štěstí, že jsem hned na začátku nedostal moc příležitostí nechat se ukolébat velmi hladkým průběhem plavby,“ říká kapitán s odstupem času. V malém průlivu u ostrova Uoleva se Altegu totiž podařilo pro změnu najet na mělčinu. Tentokrát vinou nepřesnosti GPS.
Loď plula na plachty, které je nutné ihned po nárazu bleskurychle stáhnout. Bohužel to jde tak rychle, že hlavní plachta se trhá. Iniciativu musí převzít motor, který ale ztrácí tlak oleje, přehřívá se, až nakonec definitivně zhasíná. Loď je kompletně neovladatelná a rychlý odliv způsobuje, že se - opřená o kýl - nepříjemně naklání. Kolem plující rybáři naštěstí velmi ochotně pomáhali a nakonec přivezli z ostrova Lifuka i mechanika, kterému se podařilo motor zprovoznit. S motorem na plný výkon a za pomoci rybářského člunu se Altego vysvobodila z písčité mělčiny a již za tmy se vydala k městečku Pangai, správnímu středisku skupiny ostrovů Ha´apai. Mezi nebezpečnými korály pak plachetnice důvěřivě kličkovala za světlem baterky ochotných domorodců na rybářském člunu a bez potíží se dostala do závětrné zátoky, kde pohodlně na noc zakotvila.
Ráno se ještě mechanik vrátil, aby vyčistil olejové filtry, a pak pozval posádku na prohlídku ostrova. Projížďka legračním „vybydleným“ mikrobusem bez sedadel byla snad větší zážitek než pozorování kouzelné přírody ostrova Lifuka. Exkurze to byla rychlá, protože ostrov měří na délku sotva 20 km. Mechanik se ale jen tak nechtěl vzdát vzácné společnosti a nabídl posádce, že by jeho žena připravila pro všechny ještě pozdní oběd. Není důvod odmítnout a Jiří dodnes vzpomíná na nezvyklou hostinu: „Mechanik byl nejspíš takový místní Ferda Mravenec a před domem měl několik vraků aut. Když jsme se vrátili z dalšího výletu, měli jsme už prostřeno - na korbě rozebraného náklaďáku.
A i když byl všude kolem neuvěřitelný nepořádek, pod nohama nám běhala prasata a psi, kteří se prali o zbytky, a dcera hostitelů všude chodila s malým kůzletem v náručí, byl oběd velmi příjemný a chutný. Ryby upravené na několik způsobů, včetně syrové ryby naložené v kokosovém mléce. Jako příloha byla rýže, plody chlebovníku a jamy. To jsou hlízy podobné našim bramborám.“ Posádka však už musela příjemnou společnost opustit a Altego se přes noc přesunula na sever. Ráno zakotvila u městečka Neiafu, správního střediska skupiny ostrovů Vava´u. Setkání s domorodci bylo i tady nezapomenutelným zážitkem. „Zavolali jsme na chlapíka, který kolem nás proplouval na malém dřevěném člunu, jestli by nám jen neporadil nějaká místa na potápění. Kývnul a půl dne s námi ochotně jezdil,“ vypráví Jiří.
Nabízí se otázka, zda zdánlivě laskaví domorodci jen nevyužívají příležitosti odlehčit peněženkám turistů: „Samozřejmě že jsme jim vždycky dali nějaké peníze nebo drobné dárky, které si vzali a měli radost. Ale bylo na nich vidět, že to nedělají v první řadě pro peníze, ale pro radost. Pozvání na oběd bylo běžné při téměř každém bližším setkání. Navíc jsme se pohybovali v oblastech, kde jsme často jako cizinci byli úplně sami.“
Na oslavě u krále
Kapitán ani nikdo z posádky netušil, jaký je 4. května v Neiafu čeká nezapomenutelný večer. Král Tongy Siaosi Taufa’ahau Manumataongo Tuku’aho Tupou V. (v angličtině pojmenovaný trochu jednodušeji jako George Tupou V.) tu totiž slavil své narozeniny. Večer na ulici probíhala velká slavnost a všichni místní se dobře bavili.
Jiří Denk na událost vzpomíná: „Procházeli jsme se, pozorovali oslavu a pak jsme zjistili, že v blízkém a jediném moderním hotelu na ostrově probíhá králova soukromá oslava pro jeho nejbližší. Jen ze zvědavosti jsme se šli podívat blíž a k našemu překvapení nás ochranka bez problémů pustila dál. Oslavy se účastnilo asi sto padesát lidí a pohoštění pro všechny bylo zdarma. Seděli jsme u venkovního bazénu a pár metrů od nás sám král poslouchal vystoupení orchestru.
Po chvilce, i přes svůj vyšší věk, začal tančit. Jenže najednou jeho partnerce uklouzla noha, spadla do bazénu a krále stáhla s sebou. Takový mumraj člověk hned tak nevidí. V okamžiku za králem skočila celá jeho ochranka a všichni se ho snažili vytáhnout na břeh. Když se jim to podařilo, král se vzdálil a zábava pokračovala. K překvapení všech se ale během několika okamžiků převlečený George Tupou V. ve vší vážnosti vrátil. Byl to opravdu nezapomenutelný večer.“ Aby ne, příležitost slavit narozeniny s králem nemívá člověk každý den.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
