Po třech měsících toulání podzimní Itálií jsme uvízli ve městě Foggia. Když jsme tu byli před lety, ukradli nám kola. Teď jsme pro změnu horko těžko sháněli ubytování. Z Prahy mi kamarádka z cestovky napsala, že sem „prý nikdo nejezdí, na maily místní informace neodpovídají a na netu je jen jeden drahý hotel“. Vypadalo to na pořádně nevlídné místo. Rozhodli jsme se podívat se Foggii na zoubky.
Foggia nás ale uvítala širokými ulicemi, které v ničem nepřipomínaly úzké uličky sevřené vysokými domy ve většině italských maloměst. Na prostorných bulvárech rostly vysoké datlové palmy a střídaly je platany. V parcích a na křižovatkách se leskly vodotrysky a město neuvěřitelně vonělo. Ulicemi plul vlhký tropický vzduch bez náznaku smogu, i když po nich jezdilo jedno auto za druhým. Neuvěřitelné bylo i to, že řidiči dávali chodcům přednost a nejezdili v pruhu pro taxi a autobusy, i když jinak veškeré předpisy s temperamentem vlastním jen jim nedodržují a v okolí Foggie stejně jako jinde jezdí i ve vesnicích stovkou, předjíždějí, kde je napadne, a červené si všímají jen jako zajímavého barveného doplňku k modré obloze.
Foggia se ovšem i tentokrát rozhodla otestovat, co vydržíme, a my v ní museli nechtěně zůstat o tři dny déle. Tak zbyl čas na všechny její „zoubky“: na vynikající kebab v barevné čtvrti, na pizzu měkce křupavou tak, jak jsem si nikdy nedokázala představit, i na s láskou grilované kuřátko v pekárně, z jejíchž dveří na nás pekařka další den volala: „Ciao, dnes se kuře obzvlášť povedlo!“ Mimochodem, na italské „ciao“ jsem si nezvykla. Slušně se loučím „na shledanou, děkuji“ a mladá pokladní mi řekne „čau“. A při odchodu z cukrárny je zcela podle etikety, když osmdesátileté babce řeknu „čau“ - a ona mi stejně odpoví.
„Mekáč“ po italsku
Máme tedy před sebou tři neplánované noci. Tu první jsme chtěli ušetřit a rozhodli se přespat na nádraží. Když poznat město, tak dokonale. Jak si žijí místní bezdomovci? Většinou byli z Afriky. Teď si nám stěžovali: „Práce se shání těžko, Italové raději zaměstnávají členy své rodiny.“ Byli z Ghany a Nigérie a měli hroznou radost, že našli někoho, s kým mohou mluvit: „Tady téměř nikdo neumí anglicky.“ To jsme zjistili i my, moderní esperanto zvané angličtina na jih Itálie ještě nezavítalo.
První černý bezdomovec dorazil do nádražní čekárny o půlnoci. Měl na hlavě velký froťák, bylo mu jednadvacet a všech jeho pět sourozenců bylo také v Evropě. Třásl se zimou, protože tu listopadovou noc padla mlha, mrholilo a bylo pět stupňů. Po něm přišla z peronu krabice od vysoké lednice. Její majitel byl z Nigérie. Položil krabici na zem do čekárny, řekl „s dovolením“, vyndal z ní jinou krabici, tu roztrhal na kousky, kterými ji vystlal, a vlezl si dovnitř. Nabídl nám cigaretu, my mu popřáli dobrou noc, on nám zamával a zavřel za sebou vršek krabice. Za chvíli už se z ní ozývalo chrápání.
To už se blížilo půl páté a otvíral nádražní „mekáč“. Nezapřel Itálii. Úsek věnovaný importované americké stravě Italové po ránu ignorovali. Zabíral pouhou třetinu prostoru, zahájil až v deset a na hamburgery dával mozzarelu a čerstvou bazalku. Teď po ránu rozehráli dva mladíci v centrální třetině pultu koncert na téma caffé italiano. Kroužili kolem svých naleštěných páček, tlačítek a hubiček a servírovali prvním ranním zákazníkům porcelánové náprstky, ke kterým přesně sedí slovo presíčko. A co má Ital k presíčku? Obří loupáček. Je vynikající, stojí necelé euro, a pokud je v něm pudinková náplň připomínající české šodó na buchtičky, nic ho nepřekoná. Tím ale nabídka nekončila, poslední třetinu „mekáče“ zabíral pult s panini, koláčky a loupáčky. Presíčko a loupáček, presíčko a noviny, presíčko jen tak. My po ránu na lačný žaludek zabijácký náprstek nemohli. Poprosili jsme o víc vody. „Caffé americano!“ radostně pochopila obsluha páček. Stroj vypustil náprstek do většího hrnku a obsluha ho naředila vařící vodou z jiné páčky. Asi o americké kávě neměla nejuctivější mínění.
Olivy od svalovce
V osm byla mlha pryč a slunce osvětlilo ulice u centra, kde už dávno začal každodenní trh (s výjimkou neděle). Času bylo dost, a tak jsme ho navštívili třikrát. Až jednou budu chtít zažít ovocné, zeleninové, houbové, olivové a rybí hody, přivezu si do Foggie kuchyni na kolečkách (tedy obytné auto) a budu nakupovat a vařit a nakupovat… Takový výběr čerstvého a levného zboží se nevidí příliš často. Právě vrcholila sezona mandarinek, končila sezona vína a houbová sezona byla v rozkvětu. Ze skleníkových hub převažovalo ucho jidášovo, ze sbíraných v lese cosi hnědého á la ryzec. Feferonky malé, velké, kulaté, špičaté. Květák bílý, zelený a fialový, brokolice, lilek, rajčat málo, zato papriky všech druhů. Brambory, česnek, cibule žlutá, bílá a fialová. Bylinky, fenykl, čekanka, sýry, pečivo všech tvarů a chutí.
Nabídka ovoce a zeleniny je tady prý hodně sezonní, třeba masitá podlouhlá rajčata na protlaky skončila v polovině října a ve stejnou dobu zmizely z pultů broskve. Na začátku listopadu se začaly trhat olivy. Na trhu prodávali vyzrálé modré připomínající malé švestky. Nakládané olivy prodával dvoumetrový svalovec.
Bylo jedenáct. Odnesli jsme nákup do hotelu, protože jedna noc na nádraží nám stačila, a šli se podívat do městského parku z 19. století. Přilehlá zmrzlinárna právě otevřela. Řekla bych, že „česká italská“ zmrzlina se od originální italské příliš neliší, místo jejího prodeje je ale stoprocentně jiné. Restaurací tady bylo málo, klasickou vinárnu aby hledal lupou. Místo nich cukrárno-kavárno-bary. Hned u vchodu zmrzlinový pult a pult se sladkostmi. Vedle pult se slanými kousky a jednohubkami. Za prodavačem kávovary, nad nimi a vedle nich láhve s alkoholem. Když je hezky, sedí se venku. Vedle na lavičku přišlo pár starších pánů. Měli s sebou kartonovou krabici. Další bezdomovci? Kdepak. Roztrhli krabici, udělali z ní na lavičce rovnou plochu a začali mastit karty.
Vrátili jsme se na trh, který po druhé hodině končil. Zem byla vystlána lístečky, nahnilými mandarinkami a paprikami, povalovaly se na ní malé rybky i otrhané listy květáku. Šli jsme v budoucím kompostu. Kdo to uklidí, jak to tady bude vypadat večer? Vrátili jsme se později a ukázalo se, že městská správa pracuje vzorně. Po trhu ani stopy, vozovka i chodníky vzorně zametené a spláchnuté. Ráno před šestou to začne nanovo: „Kupte si moje krevetky! Paninko, tenhle sýr udělá z vašich lasagní ty nejlepší na světě! Všechno euro za kilo, kupte!“ To foggijské obchody, to je jiná. Jejich výkladní skříně jsou dokonalou ukázkou italského designu. Jeden by nakupoval do roztrhání těla, jen ceny nejsou nejnižší, a proto obchody nejsou nijak přeplněné. Po poledni je před jejich výkladními skříněmi pusto úplně, vždyť všechny od jedné do pěti zavřou. Tou dobou jsme chodili po nejstarší části Foggie.
Odkryjte dlaň a… ááá!
Mnoho z ní nezbylo, své udělala zemětřesení (největší roku 1731), zbytek dorazilo bombardování za druhé světové války, protože zde byla důležitá letecká základna. Katedrála založená ve 12. století se zčásti zachovala, ale schránka se srdcem Fridricha II., který město miloval, zde již není.
Teď po obědě centrum umřelo, okenice se zavřely, žaluzie spustily. Najednou se zpoza nich ozve: „Góóól!“ Foggia hraje s Pisou. Pak opět mrtvo, jen tiché šumění vlajícího prádla oživuje uličky. Domy jsou nízké, většinou dvoupodlažní, každý jinak natřený či obložený, se zábradlíčky a balkonky. Většina paláců pochází ze 17. či 18. století. Na okraji starého centra mají svůj obchod Poláci, Rumunky zase uklízejí v hotelích místo „našich“ Ukrajinek. U barevné čtvrti prodávají muslimové koberce a mají tu i několik občerstvení s halal jídlem.
Míjíme další náměstíčko s moderní kašnou. Na jednom z nich začíná být po páté hodině obzvláště živo. Začíná další ročník akce Girolio d´Italia - několikaměsíční vzdělávací výstava putující po celé Itálii. Seznamuje italskou veřejnost s olivovým bohatstvím jejich vlasti a představuje výrobky všech olivových krajů. Puglia (česky Apulie), v níž leží i Foggia, je jednou z nich. V Apulii roste na 6,8 milionu olivovníků a čtyřicet procent italského extra panenského oleje se vylisuje právě tady. Jen v provincii Foggia se ročně sklidí na 1 460 000 metráků oliv. Z padesáti kilogramů plodů se prý získají čtyři litry oleje. My jsme na své cestě po Kalábrii a Apulii chodili v sadech s olivovníky, jejichž kmeny by neobjali ani tři muži. V noci nám olivy padaly na stan a od konce října jsme ve dne pozorovali česáče.
Ručně trhají jen velké olivy určené k nejrafinovanějšímu nakládání. Jinak je setřepávají či nechají spadnout. Proto jsou mnohé sady pokryté na zemi sítěmi. Jen vzácně lezou lidé postaru na žebříky a tyčemi olivy otloukají. Dnes k tomu mají pneumatické „hrábě“ na tyči dlouhé 2,5 až 5 m. Hrábě-ručičky mají tuhé plastové prstíčky a jsou kabelem spojeny s motorem traktoru, který jimi pohybuje. Z oliv je pak třeba pečlivě vybrat listy. K menším, ještě trochu pružným stromkům přijede stroj, u země obejme jeho kmínek jakýmsi obráceným deštníkem a třese celým stromem. Tam, kde je možno holou zem bez porostu pod stromy uválcovat, se sbírají spadané olivy speciálním vysavačem. Nečistot je pak zbavuje celá rodina od čtyřletého kluka po ohnutého dědečka. Každá ruka je dobrá a v sadech je nejživěji v neděli.
Ve Foggii předváděl výrobce i malý stroj na lisování, který za jeden den zpracuje přes 400 kg oliv (vyrobí tedy přes 30 litrů oleje). Obsluha rozlévá zájemcům do kelímků na ochutnání. Mně vysvětluje: „Ne, neochutnávejte hned. Podržte kelímek v dlani, přikryjte druhou dlaní a počkejte, až se zahřeje na tělesnou teplotu. Dejte si pod nos, odkryjte dlaň a… ááá, to bude vůně!“ Chodím po náměstí, namáčím chleba do oleje, ochutnávám křupavé tyčinky taralli. Nejvíc chutnají ty s česnekem a feferonkami. Kupujeme si jich sáček, chodíme, chroupáme, namáčíme si je do oleje a tváříme se jako znalci.
Přichází noc. Foggia nám předvedla vše, co chtěla, a snad proto následující den můžeme bez problémů odjet domů.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
