Pokusy o dobytí nejvyšší hory světa odstartovala v roce 1921 britská průzkumná expedice, která sice nebyla vybavena pro výstup až na samý vrchol, nicméně objevila severní tibetskou trasu a dosáhla výšky 7005 metrů. Napřesrok se vzhůru vydal Australan George Finch, průkopník použití kyslíkové bomby. Jako první člověk překonal 8000 m. Následovaly další výpravy, včetně neúspěšného pokusu shodit britskou vlajku na vrchol z letadla (1933).
Když před sedmdesáti lety v čínské občanské válce definitivně zvítězili Mao Ce-tungovi komunisté, mimo jiné to znamenalo nastolení nových podmínek pro dobývání nejvyšší hory světa. Uzavřela se totiž přístupová cesta z Tibetu, do něhož v říjnu 1950 vpochodovala čínská vojska. Na výsledku nic nezměnila ani o dva roky uspíšená intronizace 14. dalajlamy.
Mount Everest byl tedy náhle přístupný pouze z Nepálu, jehož vláda se rozhodla počet expedic striktně omezit na jedinou ročně. Ve dvaapadesátém na horu zaútočili Švýcaři, prudké zhoršení počasí je však zastavilo 240 metrů pod vrcholem. Zástupci tehdy již rychle se rozpadající britské říše, potřebující morální vzpruhu, si stihli rezervovat rok 1953, jenže případný opravný pokus nepřipadal v úvahu, sezóna 1954 totiž již měla patřit Francouzům a následující opět agilním Švýcarům.
Původní vedoucí britské výpravy Eric Shipton si potenciálu urostlého, zdatného a rozvážného Novozélanďana Edmunda Hillaryho všiml již ve dvaapadesátém, při zdolávání Čo Oju, šesté nejvyšší hory světa. Od Shiptona poté převzal vedení deváté britské výpravy na Mount Everest zkušený armádní velitel John Hunt. Byl to právě on, kdo dal Eda dohromady s o pět let starším nepálským šerpou Tenzingem Norgayem. Původně totiž Hillary tvořil dvojici se svým krajanem a kamarádem Wallacem Georgem Lowem.
Huntova výprava byla na svoji dobu pojata více než velkoryse. Ze čtyř stovek členů připadalo 362 na nosiče celkem 4,5 tuny nákladu plus dvacítku horských vůdců-šerpů. Ze základního tábora se 26. května 1953 vydala vzhůru Huntem preferovaná dvojice Tom Bourdillon a Charles Evans. Jenže Evansův dýchací přístroj selhal a 91 metrů pod vrcholem nezbylo než se vrátit skoro o výškový kilometr níž, do tábora na South Col v 7890 metrech.
Hillary se mezitím spřátelil s usměvavým a velmi zkušeným Tenzingem, který se o Mount Everest se zákazníky různých národností pokoušel již posedmé. V doprovodu a s pomocí trojice kolegů dosáhli 28. května výšky 8500 metrů. Poslední fáze výstupu nezačala nejlépe: Hillary ráno našel boty odložené před stanem úplně zmrzlé a dvě hodiny je zahříval, než povolily a daly se nazout. Se čtrnáctikilogramovými batohy oba horolezci překonali i nejkritičtější místo, dvanáctimetrovou, prakticky svislou skálu kousek pod vrcholem. Hillaryho odvážný manévr se zapsal do dějin. Tělo padající vpravo by se zastavilo o tři kilometry níž, vlevo pak po 2400 metrech.
Mety všech horolezců světa dosáhli půl hodiny před polednem, 29. května 1953, jako první prý na vrchol vkročila Hillaryho noha. Během patnáctiminutového pobytu, během něhož šerpa obětoval trochu čokolády, sušenek i dalších sladkostí bohům hor a Novozélanďan k nim přidal křesťanský kříž, přátelé posvačili mátový koláč a vzali si pár kamínků na památku. Ještě došlo na fotografování. Vznikly však pouze tři záběry Tenzinga spolu s několika pohledy do údolí. Edmund Hillary v nejdůležitějším okamžiku svého života zachycen není. Byl si prý vědom toho, že Tenzing nikdy nedržel foťák v ruce a že se nehostinné místo pro rychlokurs nehodí.
Zpráva o pokoření hory se do Británie dostala právě v den korunovace Alžběty II. Hillaryho s Huntem čekalo povýšení do šlechtického stavu a nepálského občana Tenzinga, k titulu Sira nezpůsobilého, alespoň Medaile krále Jiřího VI., tedy Alžbětina otce.
Hrdinou Himálaje se Edmund Percival Hillary (20.7. 1919 - 11.1. 2008) stal ve třiatřiceti letech. Narodil se 20. července 1919 v novozélandském Aucklandu a vyrůstal v jižněji položeném Tuakau, kde jeho otec-novinář po návratu z první světové války získal asi 3,2 hektaru půdy. Matka trvala na tom, aby syn dostal dobré vzdělání, a tak Ed cestou do obecné školy a zpět denně strávil skoro tři a půl hodiny. Narostl do 188 centimetrů, nadchl se pro box, jenže brzy upřednostnil trempování. V roce 1938, po dvou letech na univerzitě, dal matematice a přírodním vědám vale.
S bratrem Rexem a otcem Percivalem, redaktorem časopisu Novozélandský včelař, se dali na výnosné podnikání. Při práci s úctyhodnými 1600 včelstvy prý Edmund „slízl dvanáct až sto žihadel denně“, což nejspíš upevnilo jeho imunitu a fyzickou kondici. Navíc se dal na zdravou stravu, nad saláty dumal o výhodách „zářivého života“ duševně vyrovnaného člověka-pacifisty. Místní hory začal zlézat až ve dvaceti. Brzy jej ale odvolala armáda, v níž si pro své náboženské vyznání prý užil dost šikany. Expanzi Japonců v Tichomoří Hillary čelil jako navigátor bombardéru, během havárie utrpěl těžké popáleniny. Nejvyšší bod Nového Zélandu, 3724metrový Mount Cook, zdolal v lednu 1948, od roku 1951 už patřil k širšímu kádru britských expedic.
Po triumfálním zdolání Mount Everestu následovaly další Hillaryho výpravy do Himálaje. V lednu 1958 navíc patřil k expedici Commonwealthu, která jako první od dob Amundsena a Scotta dosáhla jižního pólu. Ed si sice domů přivezl tři údajné ostatky yettiho, jenže ve dvou z nich biologové poznali medvěda, v jednom antilopu. Jako jediný člověk světa stanul statný Novozélanďan kromě Mount Everestu i na obou zemských pólech, přičemž na ten severní se v roce 1985 vydal malým letadlem – společně s dobyvatelem Měsíce, Američanem Neilem Armstrongem.
Ve stejné době byl Sir Edmund jmenován novozélandským vysokým komisařem v Indii, na misi dobré vůle v Dillí strávil čtyři a půl roku. Dlouhodobě se angažoval v Nepálu, kde jím založená a vedená nadace podstatně přispěla k bud ování škol a rozvoji zdravotní péče. Skoro v 88 letech se ještě vydal do tamní metropole Káthmándú, ale upadl, po návratu domů byl hospitalizován a 11. ledna 2008 v rodném Aucklandu zemřel na selhání srdce. Část zpopelněných ostatků skončila v klášteře na úpatí Mount Everestu, původního úmyslu rozptýlit je na vrcholu hory se vykonavatelé závěti po dvou letech jednání a příprav vzdali.
