Klíčové posty v EU jsou, zdá se, rozebrány. Teď o čem to celé těch pět let v Bruselu a Štrasburku bude. Vzhledem k tomu, že nejdůležitější místa v institucích obsadili lidi ze západní Evropy a v Evropském parlamentu posílili zelení (napříč stranami), vypadá to, že máme problém. Naši Západoevropané nám nerozumějí a ještě prosazují politiku, která nám nevyhovuje.
Byla-li by nejdůležitejším tématem následující pětiletky rozumná ochrana životního prostředí, neřekl bych ani popel. Jenže to dnes nikoho nezajímá. Navíc ani jeden ze zvolených vrcholných představitelů není zárukou, že EU stopne exaltovaný svatý boj proti klimatické změně. Právě naopak.
Musíme se připravit na další budovatelské závazky. Na to, že nám soudruzi budou chtít zdražit auta, energie, bydlení i cestování jenom proto, aby se na evropském písečku pokusili celoplanetárně omezit emise oxidu uhličitého, které podle nich přispívají ke globálnímu oteplování. Lhostejno, zda cokoli z toho bude ve skutečnosti vymahatelné. Natož aby to vedlo k vytčenému cíli, jak už dnes ukazují data Evropské agentury pro životní prostředí. Papír snese všechno. A my budeme mít odpracováno.
Dělejme to, na co stačíme
To, že ve střední Evropě většinově odmítáme naskočit na zideologizovanou vlnu hysterie, pochopitelně neznamená, že si máme z životního prostředí udělat rukojmí. Nejsme blázni. Chceme si ale zachovat zbytky zdravého rozumu a do závazných pravidel vtělovat jen to, na co skutečně stačíme.
I tak se dá dělat dost. Potřebujeme efektivněji zadržovat vodu v krajině nebo zamezit tomu, aby nás pomalu zabíjel popílek. V obou případech není nerozumné se o to pokoušet na úrovni EU. Jenže říkejte to těm, kteří mají rudo před očima, když jim laskavě připomenete, že poroučet větru a dešti už tu kdysi kdosi chtěl. A dopadlo to jako obvykle.
Autor je analytik legislativy EU.
