Festival se chýlí ke konci, kolonáda se vylidňuje, člověk bez lístku vklouzne dokonce i na Yesterday a fronta na batátové hranolky už se nevine až k mostu. Letošní ročník byl mezi těmi cca šestnácti, co jsem zažila, silný. Ale i kdyby nebyl, jsou tu zážitky a přesvědčení, která si z oprýskaného města mezi zelenými kopci odvážím periodicky každoročně, bez ohledu na to, co vidím v kinech. Třeba pocit zmaru ze stavu místních nemovitostí a vlastního šatníku.
1) Zdravotní procházky místními hvozdy
Ve Varech se mordovalo. Vinou vroucího Vřídla hořívalo. Zabíjely mory i vrazi. A samotné lázně v určitém momentu své historie neléčily, ale taky opařovaly, rozrušovaly a rozežíraly kůži. Vlastníte-li knihu sociologa a politologa Lukáše Novotného Zmizelé Karlovy Vary, vydanou před dvanácti lety a dávno zmizelou z trhu, přečtěte si o tom a pak vyskotačte do lesů a strání nad hotely. Jsou tu desítky tras, po nichž se druhdy ploužili lázeňští hosté s pítkem a chodítkem. Dnes tu budete jen vy, veverky a kuny.
Budete překvapení, jak odporné jsou zadní fasády honosných hotelů. Vyražte si schválně k svítícímu kříži nad Puppem a uvidíte. Bude vám smutno ze stovek prázdných bytů v polozbořených domech, které ruští majitelé nakoupili jen proto, aby jimi zajistili úvěry na své pražské nájemní byty. Na fasádě má úzká barabizna v ulici Pod jelením skokem hned dvě pamětní desky hrdě oznamující, že tu pobýval Johannes Brahms (v závěru života, roku 1896, si německý skladatel zkoušel pramenem přeléčit nevyléčitelnou rakovinu jater), ovšem majitelé domu nechali na Brahmsovu památku propadat stropy, což je vymlácenými okny dobře patrné. Uličky hrůzy, evangelický kostel přebudovaný na muzeum značně nepovedených voskových figurín, děsuplná hřišťátka pro nemrtvé děti v oprýskaných vnitroblocích ruin, panoptikální večerky s personálem závislým na mobilních hrách, opuštěné barabizny v lese jak vypadlé ze Záhady Blair Witch. Udělejte si hezkou procházku!
2) Oblečky
Nemusíte zrovna obrážet párty, přezdívané bulvárními médii „miliardářské“, aby vám bylo jasné, že jste i tento rok přijeli na festival mírně řečeno „underdressed“. Možná i proto, že nám Vary podobně jako publikum tištěných médií (a médií obecně) stárnou a na podlaze před Velkým sálem nevysedávají dredatí batůžkáři, ale odbarvené padesátnice, sem jezdí lidi vyfiknutí jak, inu, někam na promenádu. Nevím, jak by dopadla módní policie kolegy filmového recenzenta Jakuba Smutného ve festivalovém stanovém městečku, ale my s redakčními ženami jsme se shodly, ostatně jako loni a předloni, že ty patnáct let staré vietnamky už napřesrok prostě musíme nahradit něčím od Gucciho. Ještě že pod svícnem, tedy v kinosálech, je tma.
3) Staří známí
Ročníky festivalu, kdy se celá Praha koncem června přesunula do Varů a mohli jste si tu mezi projekcemi domlouvat pracovní schůzky jak na běžícím pásu, jsou nenávratně v háji. Přesto není lepšího pocitu, než když u umča před Mlýnskou kolonádou (loni to byl pískový kůň sochaře Tomáše Bosamba, letos kůň Michala Gabriela vytvořený z více než tisícovky centimetrových nerezových lamel) potkáte svou první lásku, prvního zaměstnavatele nebo první dámu českého filmu. Zvedne vám to náladu, pokud tedy na nohou nemáte ty výše zmíněné vietnamky, jejichž mikrobiologický rozbor by nejspíš prokázal prvohorní vyvřeliny a zárodky trilobitů.
4) I bez jídla živ je člověk
Na festivalu zjistíte, že vskutku lze žít jen z uměleckých dojmů (a z produkce Becher Zone nalepené na Thermal). Říká se tomu karlovarská dieta, je to drahé a nevýživné. Brutalistní hotel už sice neobklopují zavánějící stánky s brutálně mastnými haluškami jako před pěti lety, ale dvou stovek za ten výborný burger je vám líto, stejně jako půlhodinového čekání na něj, a proto jen snídáte, abyste to po projekci půlnočního filmu zazdili třemi lázeňskými oplatkami. Zhroutit se můžete až doma – přece nejste tak přízemní, abyste se okradli o dnešní pátý film jen kvůli kusu žvance.
5) Přefouknuté causy
Bohužel neplatí, že co se stane ve Varech, zůstane ve Varech, jakkoli se mnozí ženáči podle zmíněného motta chovají. Pan Hrdlička od tenistky Plíškové by mohl vyprávět. Jednou tu někdo v opilosti šmatá po jiném, jindy se kdosi okoupe nahatý v kašně, rozfláká fotografovi nádobíčko, brodí se po půlnoci v Teplé, podepíše petici proti sponzorující zbrojovce a pak si za tytéž sponzorské peníze naveze rodinu do apartmánu v Puppíku a vyrazí ve vypůjčené róbě za statisíce hlásat levicové ideály na Moët party… I od toho jsou ovšem Vary na světě, aby kauzičkami hvězdiček přerazily okurkovou sezonu.
Jo a pak tu jsou ještě ty filmy vlastně.
