V čele Evropské komise, kterou můžeme připodobnit k vládě Evropské unie, by měla poprvé v dějinách stanout žena. Nominaci Evropské rady na tuto pozici si totiž v úterý odnesla dosavadní německá ministryně obrany Ursula von der Leyenová. Mimo Německo spíše méně známá politička si po své rychlé a pro mnohé překvapivé nominaci vysloužila napříč starým kontinentem řadu často protichůdných nálepek.
Jedni ji označují za záchranu středoevropské Visegrádské čtyřky před odmítaným socialistických kandidátem Fransem Timmermansem z Nizozemska, jiní v ní naopak vidí zastánkyni evropské federace, která prosazuje evropskou armádu a vznik Spojených států evropských, další zdůrazňují její anglofilství a racionální pohled na brexit, neboť respektuje výsledek britského referenda.
Von der Leyenová jako náhradní řešení
Jméno německé ministryně obrany Leyenové kolovalo mezi možnými kandidáty na post předsedy Evropské komise v rovině spekulací již několik měsíců. Ursula von der Leyenová patřila mezi širší okruh „náhradních“ favoritů, kteří mohli nahradit tzv. spitzenkandidáty (celoevropské volební lídry jednotlivých stranických proudů), pokud by nikdo z nich po evropských volbách neměl potřebnou většinu.
Když byla Evropská rada v neděli a v pondělí zablokována, protože mezi premiéry členských států nezískal potřebnou podporu „kompromisní“ socialistický spitzenkandidát Frans Timmermans, navrhl německou ministryni von der Leyenovou oficiálně francouzský prezident Macron. Německá křesťanská demokratka Ursula von der Leyenová má několik vlastností, které z ní udělaly volbu nakonec přijatelnou skoro pro všechny.
Určitě jí pomohlo, že je žena, protože Unie už delší dobu ráda mluví o větším zastoupení něžného pohlaví v klíčových funkcích, ale když dojde na lámání chleba, většinou nemá po ruce dostatek vhodných kandidátek.
Leyenová má politiku v krvi
K plusům von der Leyenové patřil i její „evropský“ životopis. Německá politička se dokonce narodila v Bruselu – hlavním městě dnešní EU. Vděčí za to svému původu v tradičně politické rodině. Její otec Ernst Albrecht pracoval v 60. a 70. letech v několika vrcholných úřednických pozicích v rámci evropských společenství, z nichž se postupně vyvinula dnešní Evropská unie.
V Německu byl ale její otec známý zejména díky své pozdější kariéře, kdy stál dlouhých 14 let jako zemský premiér v čele svého domovského Dolního Saska, než ho tam vystřídal Gerhard Schröder.
Francouzština jako eso
Díky prvním třinácti rokům života stráveným v Belgii mluví von der Leyenová výborně francouzsky. Na případnou absenci plynulé francouzštiny jsou vždy háklivé francouzsky mluvící členské země Unie. Mimochodem o její bezchybné francouzštině mluvil prezident Macron dokonce jako o jednom z důvodů, proč je její nominace pro zemi galského kohouta velkým úspěchem.
Nominovaná předsedkyně Evropské komise navíc dobře ovládá i angličtinu. Ještě než se vydala na studia medicíny, navštěvovala britskou prestižní školu London school of economics (LSE), kde se zabývala studiem politologie. Později ale dala přednost kariéře lékařky a tuto profesi i několik let aktivně vykonávala.
Opustila ji až z rodinných důvodů, když jí postupně začali přibývat potomci. Se svým manželem má von der Leyenová celkem sedm dětí. V době výchovy svých ratolestí se rodina na několik let přestěhovala do americké Kalifornie, kde její manžel působil jako vědec na prestižní univerzitě.
Vzestup a pás nástupkyně Merkelové
Až po návratu do Německa se von der Leyenová poprvé zapojila do politiky. Začala ve spolkové zemi Dolní Sasko, kde dříve premiéroval její otec, a rychle se vypracovala na zemskou ministryni. Na této pozici si jí všimla Angela Merkelová, když v roce 2005 sestavovala svou první vládu a jmenovala ji spolkovou ministryní pro rodinu. Matka sedmi dětí v rezortu provedla řadu zásadních reforem. Zavedla například celostátní síť dětských jeslí, což jí sice vysloužilo kritiku konzervativního křídla její strany CDU, ale získalo popularitu u veřejnosti.
Ještě, když následně „povýšila“ na spolkovou ministryni práce, byla natolik populární, že se s ní počítalo jako s nástupkyní Angely Merkelové v čele křesťanských demokratů i v úřadu kancléřky. Možná právě proto byla v další vládě „posunuta“ na ministerstvo obrany, které v Německu tradičně nebývá rezortem, který by likvidoval své šéfy.
Von der Leyenová se díky tomu stala vůbec první ženou v čele německé obrany, ale tento primát jí štěstí nepřinesl. Německou armádu za jejího ministrování postihlo několik afér. Přestože v nich ministryně nehrála osobně žádnou roli, začala její popularita u veřejnosti klesat. Ve vládě ji proto udržela zejména názorová blízkost a naprostá loajalita ke kancléřce. Von der Leyenovou s kancléřkou Merkelovou pojí mnoho společného: obě jsou protestantky ve spíše katolické straně, obě sdílely stejné názory na migrační krizi a vždy výrazně podporovaly posun CDU hodně do politického středu. I díky tomu byla von der Leyenová dosud jediným členem vlády, který v ní vydržel s Angelou Merkelovou po celých čtrnáct let.
Německá federalistka
Teď by mohla politická kariéra šedesátileté von der Leyenové nabrat druhý dech a vyvrcholit v jejím rodném Bruselu. Jako od názorové souputnice Angely Merkelové od ní v čele Komise nelze čekat velké posuny, ale na rozdíl od socialisty Franse Timmrmanse von der Leyenová přece jenom patří k pravému středu a bude minimálně v některých oblastech umírněnější. Sama se považuje za evropskou federalistku, která by chtěla, aby EU do budoucna fungovala jako Švýcarsko nebo USA. Oslabení EU brexitem chce nahradit například silnější společnou zahraniční politikou a podporuje i společnou evropskou armádu.
Pro Českou republiku bude nominovaná předsedkyně Komise na jedné straně jedním ze symbolů, že všechny pozice v čele EU obsadily „staré“, tedy západní členské země. Na druhou stranu platí, že Německo má ke střední Evropě přece jenom blíže než třeba Benelux nebo jih Evropy, jejichž kandidáti byli také ve hře.
Hlasování v Evropském parlamentu a Rozpad Zimbabwe
Von der Leyenová získala s jedinou výjimkou hlasy všech zemí v Evropské radě. Fakt, že se nakonec zdrželo její domovské Německo, pro ni může být varováním, že na cestě do čela Komise ještě nemá vyhráno. Její velká příznivkyně, kancléřka Merkelová, se musela zdržet, protože s nominací Leyenové nesouhlasil její domácí koaliční partner – němečtí sociální demokraté.
To může předznamenat problémy při schvalování nominace von der Leyenové v Evropském parlamentu, kde potřebuje získat v polovině července hlas nadpoloviční většiny všech jeho členů. Postavit by se za ní měla koalice jejích vlastních evropských lidovců, evropských socialistů a nové uskupení Renew Europe, do kterého se spojili evropští liberálové a strana prezidenta Macrona. Část poslanců této koalice ale von der Leyenovou zatím nechce podpořit, protože je pro některé socialisty málo levicová a jiným kritikům zase vadí, že se neucházela jako tzv. spitzenkandidátka o hlasy voličů v evropských volbách. Považují ji proto za králíka z klobouku, kterého vytáhli v patové situaci premiéři členských států.
Podpořit ji nechtějí ani euroskeptici a zelení. Druzí jmenovaní původně měli tvořit součást široké koalice v Evropském parlamentu, které se začalo přezdívat Zimbabwe, protože v sobě zahrnovala politické skupiny s barvami, které najdeme ve vlajce tohoto afrického státu – černé lidovce, červené socialisty, žluté liberály a zelené ekologisty. Pro zelené je ale von der Leyenová příliš „militaristka“, a tak může být její konečná volba v Evropském parlamentu nakonec hodně těsná.
