Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii.

Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii. Zdroj: Twitter

Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii.
Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii.
Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii.
Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii.
Marijka Sovenko se narodila nedaleko čtvrtého reaktoru černobylské elektrárny třináct let po havárii.
8
Fotogalerie

Jako jediná se po havárii narodila v Černobylu. Dnes je jí dvacet a je prý zcela zdravá

Na první pohled vypadá jako obyčejná ukrajinská studentka, ale její příběh je docela neobyčejný. Marijka Sovenko je jediné dítě, které se narodilo a vyrostlo v uzavřené zóně černobylské elektrárny.

Na svět přišla v roce 1999 nedaleko čtvrtého reaktoru, kterým třináct let předtím otřásl katastrofální výbuch. Tedy hluboko v uzavřené zóně, kde už v té době správně neměl nikdo přebývat. Hrstka lidí se ovšem rozhodla, že místo neopustí.

Načerno tam tenkrát žili a pracovali i dělníci Lydia a Michail Sovenkovi. Lydii bylo přes čtyřicet a nepřišlo jí na mysl, že by mohla být těhotná. Až do dne, kdy doma porodila: asistoval jí u toho pouze otec Michail, který byl jako hasič přítomný i 26. dubna na místě ničivé exploze.

Kontaminované mléko, ozářené ryby

Když se o nečekaném porodu dozvěděly ukrajinské autority, snažily se celou věc ututlat. Fakt, že se na takovém místě narodilo dítě, ještě navíc lidem, kteří by tam vůbec neměli být, znamenal jistou mezinárodní ostudu a kontroverzi.

Samozřejmě se neutajil. „Úřady nám vyhrožují, ponižují nás a snaží se nás vystrnadit z domova. Zachází s námi jako se zločinci,“ řekla tehdy Lydia redaktorovi britského Sunday Express. Trvala zarputile na svém: že Marijku bude vychovávat tam, kde žije odjakživa. I když se jednalo o město duchů.

Dceři dávala pít mléko od krav, které se pásly na kontaminovaných loukách. Otec Michail zase domů nosil ryby z řeky, která trhala rekordy v hodnotách radiace. Ve stejné řece se všichni koupali. Z varování, že dítě ohrožují minimálně na zdraví a možná i na životě, si hlavu nedělali.

„Jestli si někdo myslí, že je mutantka nebo že má dvě hlavy, tak se mýlí. Je to krásné a očividně zcela zdravé dítě,“ vzkázala v roce 2006 matka malé Marijky médiím, která se dohadovala o jejím zdravotním stavu.

Jediné dítě ve městě duchů

Tehdy šestiletá dívka vyrůstala úplně sama, jednalo se přece o oblast, kam měly návštěvy bez speciálního povolení přísně zakázaný vstup. „Přála bych si, aby tu bylo aspoň jedno další dítě,“ řekla v rozhovoru s britským zpravodajem. „Ukázala bych mu náš dům a vesnici. Mohli bychom si spolu hrát.“

Hřiště by to bylo dost neveselé: pozůstatky nukleární katastrofy, ruiny toho, co bývalo „rodinnou zónou“, opuštěná budova školy… Aby mohla chodit do opravdové školy, žila Marijka od sedmi let mimo Černobyl. Tedy v měsících, kdy se vyučovalo. Na prázdniny se vracela a její rodiče se stále odmítali odstěhovat, i když proti nim už běžela rozsáhlá politická kampaň.

Časem zprávy o rodině zcela utichly a až letos se Sunday Expressu podařilo Marijku znova vystopovat. Bude jí letos dvacet a studuje v Kyjevě na vyšší odborné škole. Ráda by pak pracovala v pohostinství. Zatím si na studia vydělává jako servírka v jednom hipsterském baru. Je prý zcela zdravá a má se dobře.

„Marijce moc nezáleží na tom, aby se o ní mluvilo a psalo jako o někom výjimečném,“ prozradila britskému magazínu její kamarádka. „Vědomí, že je jediné dítě, které se v Černobylu po havárii narodilo a vyrůstalo tam, je pro ni spíš bolestné. Je to pro ni stigma.“ Už dříve prý maminku často prosila, aby cizím lidem neprozrazovala, že jsou z Černobylu. K místu, kde se narodila, se ani teď nehlásí a nechce s ním mít téměř nic společného.

Požehnání od Boha a nové osídlení

Výjimku dělá jen čas od času, kdy si zažádá o zvláštní povolení a jede navštívit Lydii. Té je dnes 66, pořád žije a pracuje na stejném místě ve vyloučené zóně. Na dceru a na to, jak zvládla vstup do „normálního“ světa, je prý hrdá. Marijku dokonce považuje za symbol znovuzrození Černobylu. A není sama. „Místní v ní vidí znamení od Boha, jeho požehnání, aby tu zůstali,“ říká.

Marijčin příběh je pro ně prostě zprávou o tom, že na tom neutěšeném místě může vznikat nový život. Pravdou je, že 33 let po tragédii se do Černobylu známky života prokazatelně vracejí. Zarůstá divokými rostlinami a žijí tam losi, srnky, divocí kanci, vlci i vzácné druhy ptactva.

Vědci to považují za dobré znamení: příroda na místě vítězí a je pravděpodobné, že ho časem budou zase moci osídlit lidé. Zajímavý je i fakt, že těch asi 150 místních, kteří zónu odmítli opustit a kteří jsou víceméně ve věku Lydie, podle všechno nevykazuje žádné zdravotní následky ozáření.

Kritici trvají na svém – že vychovávat dítě v zakázané zóně bylo přinejmenším nezodpovědné a potenciálně nebezpečné. Zdravotní problémy podle nich Marijku můžou postihnout později v životě. Otázkou zůstává, jestli se to svět vůbec dozví.