Respektuju práci horníků v dole, obdivuju zodpovědnost mozkových chirurgů, ale stejně bych řekl, že co se týče výdeje energie, nic se nevyrovná tomu, vydyndat z českých filmařů malý film o svobodě. Kolikrát jsem při nekonečném urgování pomocí e-mailové korespondence hořekoval, že má svoboda spočívala jedině v tom, se do podobného projektu vůbec nepouštět.
Byla to jízda na horské dráze. Po rozeslání zvacích dopisů čišela z řad filmařů euforie z nové výzvy, avšak po příslibech „domíchám svůj celovečerák a jdu na to“, jakož i „jakmile se vrátím z Kambodže, něco vymyslím“, nastalo ticho. Načež uplynula polovina z lhůty končící deadlinem šestého června a kromě mlhavých ujištění „já na tom dělám“ nepřišlo nic.
Jelikož karlovarský festival neskrýval svou zvědavost, kterou jsme četli jako nervozitu, s čím se letos v jejich programu vytasíme, a ve výrobě byly plakáty lákající na „filmový unikát v podobě minutových filmů předních tvůrců…“, přesvědčili jsme sami sebe, že kinematografi e je dnes do té míry demokratická, že se můžeme rozeběhnout natočit vlastní filmové minuty, abychom si kryli záda.
Šel jsem příkladem. Natočil jsem „biják“ o svobodě lučního golfu, tedy sportu, který na olympiádě nejspíš nikdy neuvidíte, ale mně, podprůměrnému hráči, poskytuje neskutečnou volnost. Na rozlehlých loukách v okolí Sedlčan, kde se chovají ovce na dotace, nemusím platit poplatek za hřiště ani mít zelenou kartu, naopak, beztrestně tu vykopávám krtky, a nemaje jamek, putuji krajinou s holí na rameni a na rozměrných zelených pláních si vychutnávám opravdovou svobodu.
Ve snaze vyrovnat se hollywoodským filmařům jsem dokonce zašel tak daleko, že mě kolega Martin Bartkovský natáčel z dronu. Ačkoli ani atraktivní záběry nezakryly nedostatky v technice mého úderu, pohled z ptačí perspektivy na můj klobouk se mi velmi líbil a potajmu jsem začal doufat, že když nikdo jiný příspěvky nepošle, vejdu se do finálního sestřihu.
