Přes šedesát milionů občanů Velké Británie a Severního Irska bude mít brzo nového premiéra, který v čele země nahradí odcházející Theresu Mayovou. O tom, kdo jím bude, rozhodne jen 160 tisíc Britů. Jsou to všichni členové tamní Konzervativní strany, kteří nyní v korespondenční volbě vybírají nového lídra. Ten se následně stane premiérem. Do finálové dvojice se přes několik kol hlasování konzervativních poslanců probojovali dva uchazeči: Boris Johnson a Jeremy Hunt.
Kdo z nich získá více hlasů mezi stranickými členy, bude v týdnu od 22. června královnou jmenován jako nový šéf britského kabinetu a padne na něj největší zodpovědnost za další pokračování brexitu.
Právě názory na brexit oba finalisty nejvíce rozdělují. Přesto mají oba ve svém příběhu mnoho společného: studovali v Oxfordu, uspěli ve svých profesích, stali se poslanci, podíleli se osobně na úspěchu olympijských her v Londýně a získali zkušenosti jako ministři zahraničí. Osobnostně jsou ale jako oheň a voda.
Bývalý starosta Londýna Boris Johnson je i na politika výrazně extrovertní osobností, kterou ale řadoví členové strany doslova milují. Současný ministr zahraničí Jeremy Hunt je naopak uhlazeným politikem, kterého levicové noviny občas sarkasticky srovnávají s „manželem“ panenky Barbie – Kenem. Díky popularitě v členské základně vstupuje do závěrečného hlasování jako velký favorit Boris Johnson, ale průběh kampaně zatím ukazuje, že se jeho náskok před Huntem trochu snižuje.
Značka Boris
Muž s typickým „rozcuchaným“ sestřihem – Boris Johnson – se již v britské politice stal samostatnou značkou. Johnson je jediným konzervativním politikem, kterého si voliči identifikují pouze křestním jménem. Boris totiž dělá politiku jako zábavu. Pomáhá mu k tomu i jeho předchozí kariéra. Před vstupem do politiky se pohyboval v oblasti médií. Kdo jiný by tedy měl zvládat politickou komunikaci lépe než on, který pracoval v novinách.
Barvitost mu dodává i jeho rodinný původ. Johnson má mezi svými předky třeba tureckého liberálního politika z počátku 20. století Aliho Kemala, ale také vyznavače židovského náboženství. Boris se proto sám označuje za kombinaci muslima, žida a křesťana v jedné osobě. Pikantně také působí, že je velmi vzdáleným bratrancem expremiéra Camerona, a to i proto, že svého času byli nejenom nejznámějšími politiky britských konzervativců, ale zároveň i protipóly uvnitř této pravicové strany.
Johnson je jinak produktem typického prostředí vyšší vrstvy britské společnosti, jak dokazují i jeho studia na elitních školách v Etonu a Oxfordu. Rodinným dědictvím může pro Borise být i samotná politika, protože jeho otec v minulosti reprezentoval Velkou Británii v Evropském parlamentu a později pracoval v Evropské komisi. I proto Boris studoval určitou dobu v Bruselu.
Johnson starostou Londýna: S kolem na radnici
Jeho novinářská kariéra měla vůbec pozoruhodný průběh: na počátku byl vyhozen z Timesů, protože padělal citát v článku, na konci byla pozice šéfredaktora populárního, konzervativně laděného týdeníku Spectator, jehož náklad za Borisova vedení dosáhl rekordní výše. Proslavil se ale hlavně jako bruselský zpravodaj britských konzervativních novin. Jeho tehdejší komentáře jsou často považovány za podhoubí euroskpetické vlny, která vyústila v euroskeptický posun Konzervativní strany, vznik Farageovy strany UKIP a následný úspěch odpůrců členství v EU v referendu.
Z poslední novinářské pozice již Boris zamířil do politiky. Přes poslanecký mandát se propracoval do dvou stínových vlád a následně se stal v roce 2008 kandidátem na londýnského starostu, kterého občané největší evropské metropole vybírají v přímé volbě. Do voleb šéfa osmimiliónového Londýna nešel Boris Johnson vůbec jako favorit, ale překvapivě uspěl, a to i proto, že dal na doporučení svého volebního štábu a přidal do svého vystupování oproti svému standardu velkou dávku serióznosti. Jako nově zvolený starosta se Johnson zaměřil hlavně na dopravu a bezpečnost. Přidal investice do veřejné dopravy, jako vášnivý cyklista zavedl „Borisova kola“ – systém půjčování kol pro dopravu po městě a vrátil do londýnské veřejné dopravy tradiční dvoupatrové autobusy.
Smějeme se s Borisem
Boris Johnson má také řadu slabin, jež ale často otáčí ve svůj prospěch. Zmínit lze třeba jeho již mnohokrát medializovanou slabost pro ženy. V minulosti ho dokonce jeden z jeho mimomanželských románků stál členství ve stínové vládě. Tehdejší vůdce opozice ho z ní neodvolal pro samotnou nevěru, ale protože o ní nemluvil pravdu. Ani tento „škraloup“ však Borisovi neuškodil u voličů. Ti mu totiž ledasco odpustí, často s komentářem „když on je tak zábavný“.
Jeho schopnost zaujmout voliče potvrzuje řada jeho vystoupení. Legendárním se stal například jeho projev na party po přebírání olympijské vlajky pro Londýn na hrách v Pekingu, který uzavřel pasáží, že vlastně skoro všechny sporty vznikly na britských ostrovech, a to včetně ping-pongu. Vše zakončil zvoláním: „Ping-pong se vrací domů!“
V jedné volební kampani zase burcoval voliče slovy: „Když budete volit konzervativce, Vaší ženě se zvětší prsa a zvýší se šance, že budete řídit BMW.“ Občas ovšem Boris přestřelí a musí se omlouvat, jako třeba když v jednom projevu hovořil o kanibalismu občanů v pacifickém státě Papua-Nová Guinea. Jeho omluvy po podobných výrocích se ovšem díky specifickému, klaunskému stylu staly jeho další charakteristikou, již mají voliči rádi.
Premiér – čekatel
Po dvou úspěšných obdobích v čele britského hlavního města se Johnson vrátil do parlamentní politiky a všeobecně se čekalo, že dříve nebo později postaví tehdejšímu premiérovi – dalšímu spolužákovi z Oxfordu – Davidu Cameronovi. Johnson to přes popularitu uvnitř strany nikdy neudělal v tom smyslu, že by se Cameronovi postavil ve volbě šéfa strany, ale nepřímo proti stranickému šéfovi „rebeloval“, když si euroskeptické křídlo strany vynutilo referendum o vystoupení země z EU. Cameron referendum vypsal, ale doporučoval setrvání v evropské osmadvacítce, naopak Johnson se stal jednou z hlavních a určitě nejviditelnější tváří kampaně za opuštění EU.
Všichni čekali, že po úspěchu jeho probrexitové kampaně stane Johnson po Cameronově rezignaci v čele konzervativců. Johnson se skutečně před třemi lety do volby konzervativního lídra zapojil, ale odstoupil z ní, když ho „zradil“ jeho hlavní podporovatel. minsitr Gove, který se nakonec také rozhodl kandidovat.
Johnsonova rezignace
Nová premiérka Mayová vzala Johnsona do své vlády jako ministra zahraničí. I v této funkci Boris střídal světlé a horší okamžiky. Tvrdě například hájil zájmy Británie ve sporu s putinovským Ruskem, ale nerozvážným výrokem v parlamentu zase pravděpodobně zhatil propuštění britské občanky vězněné z politických důvodů v Íránu. Pověst čekatele na premiérský úřad Johnson navíc potvrdil, když z vlády odešel na protest proti dohodě o podmínkách brexitu, kterou premiérka Mayová vyjednala s Bruselem. Johnson se díky tomu stal oblíbencem silně euroskeptického křídla strany, přestože při posledním pokusu o schválení brexitové dohody v britském parlamentu pro dohodu nakonec z obavy o odložení odchodu z EU hlasoval.
Právě silně probrexitové křídlo strany a jeho poslanci Johnsona dovedli do finále výběru nového stranického lídra. Vzhledem k tomu, že členové strany, kteří teď budou rozhodovat, jsou euroskeptičtější než konzervativní voliči a výrazně euroskeptičtější než celá britská veřejnost, je Johnson favoritem, i když i nyní se projevuje jeho určitá nevypočitatelnost a protichůdné výroky. Jeden den řekne, že pod jeho vedením odejde Británie z EU 31. října, ať se děje, co se děje, tedy i bez dohody, ale druhý den prohlásí, že šance na brexit bez dohody je jedna ku milionu. Navíc Johnsonovi uškodila nedávná aféra, kdy sousedi zavolali policii do bytu, kde žije jeho současná přítelkyně, protože měli z velmi hlasité a ostré hádky Johnsona s jeho družkou obavy.
Johnson incident odmítá komentovat a průzkumy ukazují, že jeho náskok mezi členy strany se o něco snížil. To vrací do hry jeho soupeře – dosavadního outsidera Jeremy Hunta, u něhož se dokonce v Británii spekuluje, že si ho taktickým hlasováním „svých“ poslanců Johnsonův tábor do finálového kola vlastně vybral.
Jeremy Hunt: Mayová v kalhotech
Jeremy Hunt zdůrazňuje, že je vypočitatelným státníkem s dlouhou vládní zkušeností, protože než nastoupil do čela ministerstva zahraničí, řídil kulturu, byl úspěšným ministrem pro olympijské hry, stal se nejdéle sloužícím britským ministrem zdravotnictvím a na rozdíl od častých Johnsonových kontroverzních výroků, byla jeho největší minelou v čele britské diplomacie situace, kdy omylem řekl, že jeho manželka je Japonka. Huntova choť je přitom Číňanka, na což se také ministr často odkazuje, při vysvětlování svých názorů na migraci.
Hunt v kampani také sází na svou podnikatelskou zkušenost. Po studiích na Oxfordu se totiž zaměřil na budování firmy, která se stala britským lídrem v oblasti poradenství pro hledání studia. Firmu po nástupu do politiky předal do tzv. slepého svěřeneckého fondu, ale stejně mu její prodej vynesl majetek, na jehož základě se stal nejbohatším členem konzervativní vlády. V ní stoupal od méně důležitých rezortů až k diplomacii. Při referendu o brexitu byl jeho odpůrcem, ale později údajně pod vlivem jednání Evropské komise v brexitových vyjednáváních změnil stanovisko a začal odchod z EU podporovat.
To mu samozřejmě nezapomíná silně probrexitové křídlo strany, dělá to z něj však kandidáta přijatelného pro umírněné poslance, kteří podporovali postoje Theresy Mayové. Hunt je proto někdy karikován jako „Mayová v kalhotech“, ale podporují ho ti, kteří sdílejí jeho názor, že brexit bez dohody by zemi poškodil. Johnsonovi je naopak přičítán natolik velký euroskepticismus, že minimálně dva poslanci jeho vlastní strany hrozí, že při pokusu o naplnění jeho současných plánů o odchodu bez dohody pomohou raději svým hlasem opozičním labouristům svrhnout budoucí případnou Johnsonovu vládu.
AntiBoris
Johnson proto může jako pravděpodobný budoucí premiér brzo ochutnat medicínu, kterou euroskeptici trápili Mayovou – rebelii stranického křídla proti vlastnímu premiérovi. Určitá Johnsonova nevypočitatelnost, v níž je dokonce někdy srovnáván s americkým prezidentem Trumpem, i jeho dobré zvládnutí londýnského starostování ale dává naději, že by Boris mohl nakonec i v tomto ohledu pozitivně překvapit.
Musí se ovšem až do konce kampaně vyvarovat chyb, které do hry vrací Jeremy Hunta, který vlastně v kampani hraje hlavně roli „antiBorise“. Přitom oba kandidáty spojuje příslušnost k umírněnému liberálnějšímu křídlu strany. Miláček vnitrostranických silných konzervativců Johnson totiž například zastává liberální názory v otázkách soužití osob stejného pohlaví a přes některé kontroverzní výroky má v rámci strany spíše středový názor na migraci.
Když Boris Johnson vyhraje, čeká nás určitě jedno z nejbarvitějších britských premiérství poslední doby. Ostaně Johnson je autorem populární biografie Winstona Churchilla, kterému se možná v tomto směru může jako případný šéf vlády vyrovnat.
