Pozornost fanoušků i novinářů se v neděli upínala do Velkého sálu Thermalu, kde svůj nový film Světlo mého života osobně představil herec a režisér Casey Affleck. „Tohle je jeden z mých nejoblíbenějších filmových festivalů na světě. A že jich navštěvuji hodně,“ nechal se slyšet před nadšeným publikem. Do Varů se vrátil po dvou letech. Zajímavé věci se ale děly i jinde. Druhou projekci si na festivalu odbyl jihokorejský Parazit. Pozitivní šuškanda ho provází zcela po zásluze.
Ale popořadě. Nedělní program mi začal brzy. Přesněji řečeno pár minut po půlnoci projekcí nového hororového snímku Chata. Doprovodilo jej rakouské režijní duo Severin Fiala a Veronika Franz, kteří karlovarské publikum vyděsili již před pár lety psychologickým nervákem Dobrou, mámo. I tentokrát autoři opírají svůj snímek o tísnivou atmosféru a pnutí mezi postavami spíš než o hektolitry krve.
Mladá Grace se ve filmu marně snaží navázat vztah s dětmi svého budoucího manžela. Caparti nemají zájem – ženě vyčítají, že se jim kvůli ní rozpadla rodina a matka spáchala sebevraždu. Když se tato neharmonická skupina lidí odebere na Vánoce do horské chaty, je každému divákovi jasné, že je čeká všechno možné, jen ne sváteční pohoda. Opuštěné chaty v horách jsou přece odjakživa ideálním místem pro děsuplné příběhy. A taky že jo. Brzy se začnou dít různé nevysvětlitelné podivnosti. Dokážou se hrdinové v mezní situaci spojit, anebo se jejich vztahy naopak ještě vyostří. A co s tím vším má něco společného fakt, že Grace byla jako malá členkou náboženské sekty? Já už vím, ostatní se to dozvědí buďto na dalších projekcích anebo v rámci pražských festivalových ozvěn Šary Vary.
Hladké rezervace a slušné obecenstvo
Abych nezapomněl, musím pochválit včerejší obecenstvo. Půlnoční projekce bývají ve Varech dost často o nervy, zvlášť při seriózně laděných hororech. V pozdních hodinách již značně ovínění diváci mohou těm ostatním zážitek zásadně pokazit. Včera ale byl až na pár ojedinělých buranských projevů celkem klid.
Po představení proběhla ještě krátká diskuze s tvůrci a pak nastal čas doběhnout na hotel a aspoň trochu se vyspat. Zhruba čtyři hodinky, protože v sedm ráno se pomocí SMSek rezervují vstupenky na další den. Rezervace mimochodem letos všem, koho znám, vycházejí až překvapivě hladce. Po některých beznadějných minulých ročnících je to vítaná změna.
Dopoledne jsem zašel na rumunské konverzační drama Monstra. To ve třech dějstvích zobrazuje manželskou krizi Dany a Arthura, partnerů bojujících s vnitřními démony. Odtud patrně ten název, vetřelec ani vlkodlak hrdiny po ulicích Bucurešti (bohužel) nahánět nezačnou. Profesionálně zvládnutý film, který ale nedospěje k ničemu objevnému.
Světlo mého života: Jímavý snímek
Po obědě následovala již zmíněná premiéra Světla mého života. Casey Affleck si film sám napsal, zprodukoval, zrežíroval a zahrál si v něm hlavní roli. Úctyhodný výkon, zvlášť když se jedná o po všech stránkách povedené, byť pochmurné dílko. V nedaleké budoucnosti totiž následkem zákeřné choroby vymřely téměř všechny ženy. Jednou z mála přeživších výjimek je Reg, dcerka hlavního hrdiny snímku.
Film tak upíná pozornost na putování této dvojice a zejména na snahu muže svého potomka ochránit. Nedostatek žen má totiž vcelku logicky negativní vliv na chování zbytku populace. Diváci by ovšem neměli čekat příliš akce. Affleck namísto napínavého postapokalyptického spektáklu natočil citlivý a jímavý snímek o rodičovské lásce a lidské morálce. Větší význam než útěky před nadrženými násilníky v něm hrají tu dojemné, tu filozofující rozhovory mezi otcem a dcerou.
Vítěz už po třech dnech?
Skutečně zásadní projekce ale přišla až večer. Parazit. Před festivalem se musel nutně objevit ve všech žebříčcích s festivalovými tipy. Vítězný snímek festivalu v Cannes si nechtěl nechat ujít snad vůbec nikdo. Rád můžu potvrdit, že ohlasy nelhaly.
Zároveň mě ale překvapuje, že takový film dokázal v Cannes vyhrát. Na nejprestižnější filmové přehlídce na světě, jejíž snobská aura zpravidla nahrává spíše snímkům náročným, seriózním, hloubavým, nediváckým, tedy stoprocentně artovým. Parazit přitom, aniž by pozbyl ostrého sociálně kritického ostnu, umí být až neuvěřitelně zábavný a divácky vděčný. Klidně by se mohl promítat v multikinech.
Příběh chudé korejské rodiny, která se za pomoci různých lží, lstí a manipulací dokáže nechat zaměstnat u nechutně bohaté rodiny prvotřídních snobů a vetřít se do její přízně, se nebojí střídat všemožné myslitelné žánry. Jeden nečekaný zvrat střídá druhý, a film, který začne jako úsměvná komedie, získá postupně značně temné tóny. Parazité jsou nakonec svým způsobem všichni, ničí štít nezůstane čistý.
Tak to vypadá, že Vary pro mě mají již po třech dnech svého vítěze. Ale samozřejmě – pokud se objeví ještě něco silnějšího, budu jen rád.
