Pokud by vedle selektivní paměti existovala i selektivní odpovědnost, byl by zde jasný premiant v nositelství tohoto atributu: premiér Andrej Babiš. A nejen tím, že se při přisvojování zásluh své vlády nenechá nikým a ničím omezovat. Možná ještě více ale vyniká v umění, jak se naopak od své zodpovědnosti distancovat, což nyní předvádí i u tahanice kolem výměny ministra kultury. A nutno uznat, že obojí dělá velmi šikovně. A stále tím boduje u svých příznivců, jakkoliv jich podle průzkumů malinko ubývá.
Názorně to šéf ANO předvedl v nedělních Otázkách Václava Moravce, a to hned několikrát. Nejdřív umění první. Naivní pozorovatel politického dění by si myslel, že vláda pouze přerozděluje finanční prostředky, které stát získá od jiných lidí a firem – většinou ve formě daní.
Chyba lávky. Žádné hospodaření s cizími penězi, nýbrž rozdávání z vlastního. „Dali jsme důchodcům rekordní důchody,“ konstatoval Andrej Babiš. A za chvíli opět: „Důchodci nejsou na trhu práce, takže ten příjem musejí dostat od nás.“ A dramaticky snížené jízdné pro – samozřejmě zcela náhodně – vybrané skupiny obyvatel? Znovu stejný mecenáš: „Dali jsme tu slevu pro důchodce a pro studenty…“
Premiér to ve zmíněné debatě ovšem dokázal umně zkombinovat i s uměním druhým – vyhýbáním se zodpovědnosti. Otázka moderátora totiž nezněla na zvyšování důchodů, nýbrž na důchodovou reformu, o níž se mj. v programovém prohlášení vlády píše: „Chceme konkrétní kroky bez zdlouhavých a neplodných diskusí.“ Když se Andreji Babišovi nepodařilo výše citovaným způsobem z otázky šikovně utéct, věděl si rady i dál. „Není to můj úkol, to má koaliční partner,“ zbavil se horkého důchodového bramboru s odkazem na ústřední roli ministryně Jany Maláčové (ČSSD, pochopitelně) v důchodové komisi.
Ještě bravurněji ovšem Andrej Babiš toto umění předvedl v souvislosti s nynějším sporem kolem (ne)výměny ministra kultury. „Já nevím, já nejsem prezident republiky, já o tom nerozhoduju,“ reagoval na dotěrné dotazy moderátora Václava Moravce, který upozorňoval na takové malichernosti, jako je Ústavou jasně daný postup (např. v těchto dnech otravně připomínaný Článek 74: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“).
A navíc – čas neplyne tak rychle, jak by se zdálo. Návrh na odvolání sice premiér Babiš na Pražský hrad poslal už koncem května (a ještě předtím tu byla jakási rezignace ministra kultury Staňka), není ale vůbec pravda, že se to táhne už měsíc. „Nemáme déle než měsíc, protože prezident se vyjádřil ve středu. A dneska je neděle. Takže buďme spravedliví a říkejme to, jak to je,“ napravil premiér Babiš mylné vnímání času. A později to ještě pro jistotu upravil o jeden den. „Dozvěděli jsme se, že s tím má pan prezident problém až ve čtvrtek, když tam byl pan Hamáček.“
Pokud by ale někdo získal falešný dojem, že premiér nechce či snad nedokáže prezidenta k odvolání jednoho ministra a jmenování jiného přimět, Andrej Babiš jej ubezpečil, že to tak není. A že jakožto zcela nezúčastněný pozorovatel vládního dění u toho i ochotně asistuje: „Chci pomoci panu předsedovi Hamáčkovi prosadit jeho vůli nominovat na post ministra kultury pana Šmardu.“
Šéf ČSSD tedy může být klidný. Nejenže jeho ministři prostě z vlády neodejdou – jak se v nedělní debatě Andrej Babiš pokusil ujistit diváky, Jana Hamáčka i jeho ministry. Navíc premiér není pouhý politik: „Moje profese je obchodník… Já vyjednávám, každý obchodník vyjednává.“ A vlastně je v politice nováčkem – jeho hnutí existuje teprve přes sedm let, do vlády usedl teprve před pěti a půl lety. „Já jsem nezkušený politik. Já se každý den učím,“ vysvětlil divákům nedělní debaty na ČT. Jan Amos Komenský by z něj měl radost.
