Diego Maradona označovaný často za nejlepšího fotbalistu všech dob byl aktivní a nejúspěšnější zrovna v době, kdy mě to mělo nejvíc zajímat, v době, kdy jsem i já přeběhl fotbalové hřiště alespoň tam a zpátky. Přesto mě jeho osud poněkud minul, takže jsem registroval jenom to, že dal důležitý gól (na mistrovství světa v Mexiku 1986) rukou a potom ujel na kokainu (koks) a potom ujel i ze země, kde se mu tak dobře fotbalově dařilo (Itálie).
Film Diego Maradona, který letos uvádí karlovarský filmový festival v sekci Horizonty (a který také míří do kinodistribuce), provází poněkud vyhajpovaná kampaň. Ve Varech byl promítnut v sobotu v půl jedenácté večer ve velkém sále hotelu Thermal. Atmosféra před jeho začátkem byla plná očekávání znásobená přítomností fans oblečených do dresů Argentiny, vybavených nezbytným číslem deset a jménem hlavního hrdiny filmu.
Nejdřív jsem myslel, že se jedná o nějaký Diegův fanklub, podle zdrojů blízkých baru v hotelu šlo ale o součást kampaně distribuční firmy filmu, takže jsem další investigativní snažení o identitu fanoušků prostě nechal na vedlejší koleji.
Obyčejná linie života
Režisérem střihového filmu, který mapuje zejména roky největší Diegovy slávy (konec osmdesátých a počátek devadesátých let) je Asif Kapadia, který zručně pracuje s videoarchivem (podobně jako ve svých filmech inspirovaných životy Amy Winehousse a Ayrtona Senny) a ve 130 (!!!) minutách hrne na diváky příběh chlapce z předměstí Buenos Aires, který dosáhl absolutního vrcholu slávy, aby mohl spadnout do absolutního pekla závislosti a zmaru.
Celou dobu sice sledujeme hlavně archivní záběry, které se odehrávají na fotbalových stadionech (zelený pažit, jak s oblibou říkají fotbaloví komentátoři), ale také záběry z večírků, na kterých se Diego baví. Fotbal tu ale není tím nejdůležitějším elementem. Tím je příběh talentovaného a umanutého mladíka, který není připravený vyrovnat se s úspěchem, resp. žít tu obyčejnou a neméně důležitou linii vlastního života.
Viník, nebo oběť?
Těžko představitelný tlak, kterému Diego musel čelit v zemí, ve kterých je fotbal náboženstvím (Itálie, Argentina), zbožštění sama sebe, fanatická láska i fanatické zatracení je smrtící koktejl, který Maradona ustál (nebo neustál?) jen tak tak.
Maradona samotný je dneska pochopitelně součástí bájného vyprávění fotbalových fanoušků několika generací. Převládá názor, že šlo o geniálního fotbalistu a to, jestli byl jeho pád spíše jeho vina nebo byl obětí systému, kterému nedokázal čelit, není jednoznačné.
Řekl bych, že Asif Kapadia se kloní spíše ke skupině, která Diega považuje kluka, který byl obětí.
