Orel opičí

Orel opičí Zdroj: Tomáš Jůnek

Orel opičí hnízdí a loví jen v deštném lese, takže s jeho úbytkem hrozí i tomuto dravci vyhynutí.
Nádherné, zlatě lemované peří na hlavě se orlovi vzrušením vztyčilo jako čelenka indiánského náčelníka.
Obyvatelé chatrče se stali našimi průvodci při hledání vytouženého orla.
„Eagle, eagle!!!“ Mak-Mak mi zařval do ucha, až mi vyhrkly slzy do očí. „Támhle letí, tam, co seděl, já věděl, že tam je! Chachá, pí-í, pí-í!!“ To už mi orel opičí prolétával hledáčkem cvakajícího foťáku.
Zdejší pralesy ukrývají orly opičí a bohužel i ozbrojené rebely.
6
Fotogalerie

Fascinující fauna filipínského souostroví: Poslední křídla nad pralesem

Poslední zbytky pralesů na čtyřech filipínských ostrovech obývá jeden z nejvzácnějších a nejohroženějších dravců planety - orel opičí. Dosud jsem tohoto majestátního ptáka viděl jen v knihách, ale teď se s ním chci setkat tváří v tvář.

Mindanao, Leyte, Samar a Luzon v dnešní době hostí populaci asi čtyři sta párů, přičemž na Mindanau jich žije polovina. Velikost populace se ale odhaduje podle plochy stávajícího pralesa a z velikosti domovského okrsku orlího páru. Ve skutečnosti je tedy ptáků méně, protože všechna vhodná stanoviště obsazena nejsou. Jinde než v primárním deštném lese orli nehnízdí a ani neseženou potravu. S ubývajícím prostředím se tak zmenšuje i počet orlů a nepřizpůsobivý pták, který klade jedno vajíčko za dva roky, je v pořadníku na vyhynutí na prvním místě. Důkazem je to, že ze sedmi tisíc ostrovů Filipín obývá už jenom ony čtyři.

Pohled dravce

Hodinu cesty od Davaa, hlavního města filipínského ostrova Mindanao, najdete chovnou stanici Philippine Eagle Foundation. Stanice založená v šedesátých letech chová 36 orlů opičích (Pithecophaga jefferyi) a za vydatné finanční i odborné podpory ze zahraničí se místním odborníkům daří orly množit i v zajetí. Dokonce se začalo s prvními pokusy o návraty orlů do přírody. To je ale běh na velmi dlouhou trať plnou trnitých překážek.

„Tak támhle ho máte, to je náš orel. Krásný, že?“ přerušila průvodkyně Tatit svou přednášku, a já oněměl. Dvacet let znám tohle zvíře jen z knih. Teď jsem konečně na Mindanau a pár metrů ode mě sedí. Šedomodré oči mě bedlivě sledují. Jako čočky dalekohledu vidícího až do duše. Ten pohled je predátorsky nekompromisní a současně plný nečekané, savčí inteligence. Když orel pohlédl jinam, kamkoli, na cokoli, jeho oči na tom spočinuly s nezviklatelnou soustředěností. Z té definitivní a bazální animálnosti mrazí. Vždyť přece vím, jak tenhle orel vypadá! Viděl jsem už tolik dravců, tolik úžasných zvířat. Proč tedy jen hypnotizovaně zírám, s husí kůží po celém těle?

Myslel jsem si, že jsem na tohle setkání připravený, ale nejsem. Nádherné, zlatě lemované peří na hlavě se orlovi vzrušením vztyčilo jako čelenka indiánského náčelníka. Už tak obrovský dravec zmohutněl ještě víc. Začal přešlapovat na špalku na svých nezvykle silných, žlutých pařátech, a jakmile návštěvníci zmizeli z dohledu, uklidnil se a nechal pírka slehnout na hlavu a masivní krk jako třpytivou hřívu lipicána. Širokým zobákem si začal pročesávat sněhobílé peří na prsou. Nástroj na porcování kořisti byl zčistajasna velejemnou kosmetickou pinzetou. Minuty pádící rovnou ve čtvrthodinách odměřovali snad jen o život sající komáři a muchničky a mně konečně došlo, že bych také měl pořídit nějaké fotky. Vždyť v zajetí se s orlem opičím nesetkám jinde než v této stanici.

Příliš vzdálený prales

Druhý den brzy ráno jsme nasedli do terénního pick-upu a dali Davau sbohem. Po čtyřech hodinách jízdy jsme dojeli do Mati, provinčního centra plného dvoupatrových budov obléhaných nesčetnou flotilou barevných tricyklů. Ještě zbývá dokoupit poslední zásoby a do hodiny stoupáme nezpevněnou cestou do hor na severozápadě. Všude kolem jen kokosové palmy: na svazích, v mokrých údolích, na vrcholech kopců tisíc metrů nad mořem…

Auto se za řevu drápalo po kamenech, brodilo dravé říčky a potoky, kola prokluzovala v rozbahněných kolejích. Dvě hodiny našeho trmácení neušly pozornosti zdejších domorodců, kteří s nečitelnými výrazy ve tvářích pohledem proskenovali auto projíždějící jejich vesničkami. Měl jsem pocit, že o našem příjezdu na horskou stanici budou místní vědět dřív, než se tam vůbec dostaneme. Mindanao nepatří mezi destinace doporučované cestovními kancelářemi. Zejména muslimští rebelové ze západních provincií si svou krví zlitou reputaci nedávným masakrem 57 Filipínců právě nevylepšili. Přinejmenším by se tak člověk, který neměří metr padesát a není tmavší pleti a černých vlasů, měl mít zdravě na pozoru a vyhýbat se oblastem, kde bandité operují.

Konečně vidím les! Už jsem se bál, že než ze mě pick-up vytřese dušičku, neuvidím nic než kokosáky. První klín bujné vegetace protkaný liánami a zatnutý v korytě potoka do protilehlého svahu. Přejíždíme už ani nevím kolikátý vrchol a na okamžik se nám mezi stromy otevírá pohled na kopce porostlé čepicemi pralesů. Ty se postupně spojují do větších celků a jako zelená deka zakrývají hřeben mizející vzhůru na severu a v mracích.

U řeky na nás už čekají nosiči a ani ne za dvě hodiny husího pochodu políčky kukuřice a manioku jsme ve „stanici“. To, co zdálky vypadalo jako modrou plachtou potažená chatrč, byla zblízka modrou plachtou potažená chatrč obývaná osmičlennou rodinou domorodců se čtyřmi psy a hejnkem slepic. Postavili jsme stan na plácku vedle, seznámili se s hlavou rodiny, asi padesátiletým Manolem a jeho synem Elmarem, který nám bude dělat stopaře, nosiče, kuchaře a vůbec společnost v terénu.

Chatrč stojí přímo na hraně lesa nad zarostlou roklí, v níž o pár desítek metrů níže hučí bystřina. Orli vloni vyvedli mládě, které sice už opustilo hnízdo, rodiče ho ale ještě dokrmují. Podle Elmara se mládě často dopoledne ozývá svým kníkavým voláním právě z rokle a dospělí za ním zalétají s potravou. Ochránci zde mají dvě pozorovatelny, první přímo pod chatou, druhou na vrcholu kopce naproti. Z obou je vidět do rokle, z té na kopci ale navíc i na zalesněné svahy hor. Při petrolejce po večeři plánujeme strategii. Zítra vylezeme na kopec přes údolí a podle toho, kde orly zahlédneme, určíme další pozorovatelny.

Špatné počasí

Ráno zdoláváme s Elmarem a druhým průvodcem Mak-Makem kluzkou stezičku vedoucí přímo vzhůru pralesem až na vrchol kopce. Je deset hodin dopoledne. Vrcholy hor jsou schované v mracích a začíná pršet. To není počasí, které orli milují. Za deště sedí schovaní někde v listoví stromů a pozorují okolí. Když ale vysvitne slunce a k nebi začnou stoupat teplé vzdušné proudy, roztáhnou svá nepříliš dlouhá, zato velmi široká křídla a začnou kroužit nad korunami pralesních velikánů. Zatím ale sedíme i my schouleni pod plachtou, do níž jemně ťukají dešťové kapky, a upíráme pohledy do strmých svahů.

Orel opičí je jeden z vůbec největších orlů. Samice mohou vážit až sedm kilogramů a tělo mají dlouhé i přes jeden metr. Široká křídla umožňují obratně prolétat korunami stromů, kde kromě letuch a opic loví také drobné savce, plazy, a dokonce i větší ptáky, jako jsou zoborožci. Kořist orel popadá silnými pařáty a usmrcuje drápy. Dokonce byl pozorován lov makaků, kterého se koordinovaně zúčastnili samec i samice. Orli žijí v monogamii, společně stavějí veliké hnízdo vysoko na stromech a o jedno mládě, které se v období mezi zářím a únorem vylíhne po zhruba 60 dnech inkubace, se starají taktéž oba. Péče o potomka zabere dva roky. Teprve potom snáší pár další jediné vejce. Pohlavní dospělosti dosahují samice ve věku pěti let, samci o dva roky později. Impozantní dravec, který byl v roce 1995 prezidentem Ramosem vyhlášen filipínským národním symbolem, se může dožít i čtyřiceti let.

Konečně pí-í!

Mak-Mak nadskočil a přilepil oko k dalekohledu. „Něco jsem zahlédl, nějaký pohyb mezi stromy - ale ne, to nic není.“ Napětí pozvolna opadlo. Pí-í, jak orla mezi sebou ochránci familiárně nazývají zkratkou anglického philippine eagle, se mi dál skrýval. Promnuli jsme unavené oči. Už je poledne, podle domluvy se ve dvě hodiny vrátíme zpátky. Proč jen máme tak málo času? Odjíždíme už pozítří. V těchto kopcích by přitom člověk vydržel měsíc a pořád by bylo co objevovat. Zadnice už máme dřevěné jako kulatinu, na které sedíme.

Naši průvodci se začínají ošívat a ve tvářích se zračí zklamání. Už delší dobu neprší, je ale pod mrakem a oblačnost, kterou k nám vítr přináší, nevěští nic dobrého. Ani jsem se nerozkoukal a jsou dvě hodiny. Elmar pomalu balí věci, mně to ale nedá a prosím ještě o hodinu navíc. Trochu se otepluje, skoro nefouká, a i když slunce nevidíme, jeho paprsky hřejí i přes závoj z mraků. Už mám z nekonečného sledování lesa mžitky před očima a ztuhlé svaly. Fotoaparát s teleobjektivem mám položený před sebou a poněkolikáté si vyčítám, že jsem líný se tahat se stativem.

„Eagle, eagle!!!“ Mak-Mak mi zařval do ucha, až mi vyhrkly slzy do očí. „Támhle letí, tam, co seděl, já věděl, že tam je! Chachá, pí-í, pí-í!!“ To už mi orel opičí prolétával hledáčkem cvakajícího foťáku. Letky rozprostřené nad baldachýnem pralesa se sotva pohnuly, s nepopsatelnou lehkostí pluly po neviditelném atmosférickém kluzišti a celé údolí se naplnilo tichým a samozřejmým majestátem největšího lovce filipínských pralesů. Zhluboka jsme se nadechli. Tak tohle je splněný sen! „Máš fotku?“ ptá se Mak-Mak. Vlastně ani nevím, ale displej říká ano, mám fotky.

Povedlo se. „Jsi první, kdo tu orla vyfotil, naše nadace ti bude moc vděčná. Potřebujeme takové obrázky z přírody. Vy jste vlastně vůbec první turisté, které jsme sem vzali.“ Mak-Mak se trošku zarazil, jako by řekl něco, co neměl. Jeho slova mi došla až po chvíli. „Cože? Myslel jsem, že tu každou chvíli někoho provádíte,“ povídám překvapeně, „támhle nahoře je přece úžasný les a z toho svahu musí být parádní výhled!“ „Kde myslíš, támhle nahoře?“ ukazuje Mak-Mak vykuleně do hor. „Proboha, tam nechodíme, vždyť ty lesy jsou plné rebelů!“

Orli opičí mě dokonale uhranuli a spolupráce s nadací začala nečekaně úspěšně. Ať už bude na ostrově bezpečnostní situace jakákoli, naše dohoda zní jasně: jakmile najdou obsazené orlí hnízdo, okamžitě se vracím na Mindanao.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: