Bažant palavánský okouzluje partnerku i přírodovědce nádherně zbarveným peřím. Samičky navíc udivuje tím, jak umí stavět hnízdo.

Bažant palavánský okouzluje partnerku i přírodovědce nádherně zbarveným peřím. Samičky navíc udivuje tím, jak umí stavět hnízdo. Zdroj: Tomáš Jůnek

Pláž u Sabangu. Okolní lesy slibovaly ukrývat pestrého bažanta a zoborožce.
Datel zlatohřbetý
Když vyplašíte tabona filipínského, neodletí, ale uteče.
Lejskovec šedomodrý
Mohutné láčkovky
10
Fotogalerie

Fascinující fauna filipínského souostroví: Expedice do džungle na ostrově Palawan

Letadlo dosedlo na ranvej jen pár metrů od posledního korálu a s houpnutím zastavilo před jakousi tělocvičnou, z níž se vyklubalo letiště Puerto Princesa. Vítá nás Palawan, nejméně filipínský ostrov Filipín. Už při pohledu z výšky musí učarovat každému. Ostrá pohoří porůstá sytě zelený prales končící mnohdy přímo v mořském příboji a jen v zaříznutých zálivech přenechává trochu místa bělostným plážím.

Ještě člověk neopustí terminál a už je mu jasné, co je na Palawanu turistická atrakce číslo 1. Všude na vás útočí letáky, plakáty, samozvaní průvodci a řidiči taxíků a k proslulé Podzemní řece vás odvezou, i kdybyste nechtěli. My se vydali do centra na domluvené rande s informátorem. Bez lidí, jako je Rainier (ochranář, stopař a nadšený zoolog v jedné osobě), se totiž fotografování zvířat neobejde. Nemluvě tedy o takových „maličkostech“, jako je štěstí a vlastní výdrž. „Bažant a zoborožec by mohli být v lesích kolem Sabangu, zde je číslo na průvodce, určitě vám je najde. A na jezevce se zeptejte lovců v Aborlanu. Nechci vás zklamat, ale toho asi nenajdete, je to přece jen noční savec, a navíc ho místní loví a jedí,“ radil nám Rainier a za chvíli po něm zbyl jen oblak kouře z mopedu.

Cestu do 90 kilometrů vzdáleného Sabangu jsme, nejspíš jako první v dějinách, absolvovali v tricyklu. Za dvanáct hodin začne nový rok, a žádný jeepney ani autobus tím směrem už nejede. Nakoupili jsme tedy banány, batohy přivázali za boudičku a se zařváním motoru odstartovali. Highway, obyčejná silnice spojující jako asfaltová stuha celý ostrov, se zvolna vyplazila od zálivu Honda serpentinami vzhůru, překonala kopeček a my se ocitli v krajině podobné mělké pánvi ohraničené vrcholy tvaru báboviček. Na těch nejvyšších se shluklo tmavé mračno a zalévalo lesy i všechno živé v nich.

Pak následovala odbočka doleva na panelovou silnici, která se jako horská dráha vrhala střemhlav dolů a pak zas nahoru, to vše v tunelu tvořeném klenbou z nádherných stromů s bohatě zpeřenými listy. Silnice v širokých zatáčkách sjela k pobřeží s bílým pískem, kokosovými palmami a několika katamarány houpajícími se na vlnách. Pak zas kopeček a tricykl z pralesa zamířil mezi svěže zelená rýžoviště, nad nimiž bděly strmé, desítky metrů vysoké monolity vápencových skal porostlé čupřinami vegetace. Za tři hodiny jsme byli v Sabangu.

Nečekané setkání s tabonem

Bylo časné modravé ráno. Slunce pomalinku přelézalo kopec se siluetou ležící tváře a zlatými paprsky pohladilo všechny spáče. Dva řetízky stop se za námi prodlužovaly po vlhkém písku pláže a nakonec vpluly do voňavého přítmí pralesa. V nezvyklém tichu jsme po úzké, vyšlapané stezičce přešli vrch podobný velikému krtinci. Ani list se nepohnul, ptáci mlčeli a jediné, co rušilo tu lesní rozespalost, byl nedaleký příboj a náš dech.

Cestou k Podzemní řece minete stanici správců parku a za ní pár dřevěných domků. Průvodce Erickson nám tady slíbil vypátrat zvíře, o kterém jsem si ani ve snu nemyslel, že ho mohu v přírodě vidět - tabona filipínského (Megapodius cumingii). Tito na první pohled nikterak atraktivní, jakoby primitivní ptáci z řádu hrabavých jsou typičtí pro australskou oblast, dva druhy se vyskytují ale i v jihovýchodní Asii. Tabon filipínský kromě Filipín žije i na Kalimantanu a Celebesu. Zavalitý, šedozelenohnědý tvor velikosti koroptve prolézá na mohutných nohou lesní podrost a z růžových tváří svět obdivují dva černé korálky očí. V malých skupinkách nenápadně šmejdí v listí po potravě, a když už se vám náhodou povede hejnko vyplašit, ptáci téměř jistě neodletí, ale nahrbeně utečou jako banda kubánských partyzánů.

Nadšený průvodce nám v lese odhalil tu nejzajímavější část taboní etologie. Prodírali jsme se hustou džunglí na dohled od pobřeží a zdálo se mi, že začínáme bloudit. Přelezli jsme tlející silný kmen a klučina ukázal před sebe na půl metru vysokou a dobré čtyři metry dlouhou hromadu písku, hlíny a hrabanky. „Jsme tady, tohle je hnízdo. Nemohl jsem ho najít,“ omlouval se. „Hromadu navrší několik ptáků, nakladou do ní vajíčka a teplo tlejícího kompostu se o vývoj zárodků postará. Dospělí kontrolují teplotu v hromadě a nanejvýš jen odhrabou nebo naopak přihrnou hlínu na snůšku.“

Samo sebou jsem o taboních hnízdech slyšel, přesvědčit se na vlastní oči ale nic nenahradí. Fascinovaně jsem obcházel haldu a nevěřícně kroutil hlavou nad tím, jak jen ti opeřenci, kteří se ve frontě na chytrou kaši nechali mnohokrát předběhnout, mohli vymyslet tak důmyslný inkubátor. To nejúžasnější se ale děje v okamžiku líhnutí. Hnědou skořápku velikého vejce proklovne malý taboník a ještě celý mokrý, bez jakékoli pomoci rodičů, se sám vyhrabe z hnízda ven. Od této chvíle je dokonale samostatný, postará se sám o sebe, a umí dokonce už i popoletět. To je důvod, proč vědci označují tabony jako „extrémní nidifugy“ čili jako ty, jež o potomky nepečují.

Modrooký tandikan

Už jsem přestal cítit obě nohy. Dřepěl jsem půl hodiny v metr vysokém tunelu z křoví skrčený za foťákem a bál se i nadechnout, abych ho nevyplašil. Šest metrů ode mě obezřetně našlapoval, prohlížel si mě střídavě jedním, pak druhým okem a nakonec naštěstí usoudil, že ta obrovská skleněná čočka objektivu do palawanského pralesa patří. Otočil se a já si konečně klekl. V tu chvíli se mi do nohou nahrnula krev a začaly mě úděsně pálit. On si zatím našel důlek v zemi a začal z něj vyhrabovat listí. Sklonil hlavu, odborně si prohlížel podestýlku, pak něco vykopl a něco zas urovnal. K tomu v pravidelném intervalu vystřelil hlavu vzhůru, vzduchem se mihly dva bílé pruhy a ozvalo se vykvoknutí. Nejspíš by rád samičce ukázal, jak pěkně umí stavět hnízdo. Žádná ale bohužel nepřišla.

Palawánci mu říkají tandikan, věda trochu suše bažant palavánský (Polyplectron napoleonis). Řekl bych, že považujeme bažanta za něco obyčejného, za zvíře, které u nás žije někde za humny a které občas zahlédneme cestou z města. Teď v pralese jsem sledoval bažanta palavánského a uchváceně žasl nad tím, čeho je příroda schopna. Z houští si mě totiž prohlížely desítky modrých očí uspořádaných ve dvou řadách na hnědě vzorovaných ocasních perech toho krasavce. Křídla pokrývá tmavě azurové peří a nad tou nádherou ční černobílá hlava zakončená zeleně opaleskující chocholkou. Vlastně se ani nedivím domorodým lovcům, že je pro ně tento nádherný pták tak vyhledávanou kořistí. Krása přitahuje, ale i ničí.

Roztomilý stinky badger

Na Palawanu číhají zajímavá zvířata na každém kroku, stačí mít jen smysly připravené. Naše setkání s tím nejtajemnějším tvorem začalo nečekaně důrazně. Byl tichý večer, z vychlazených láhví piva San Miguel pravidelně sjížděly kapičky rosy a v plamenech petrolejek umírala jedna můra za druhou. Spokojeně jsme trávili večeři v baru hotýlku Sunbird a hledali zatoulané nitě rozhovorů. Vtom se za kuchyní z palmových listů rozštěkali psi a ozvalo se hysterické zaskučení. Pak se dostavil neskutečný smrad. Jako vlna nás málem spláchl z barových stoliček a my nevěděli, zda si dříve zacpávat nos, otírat uslzené oči, nebo utíkat. „Fuj! Co to tam ti psi chytli?“ vyhrkl jsem a dávil se puchem zkažených vajec. „To byl takový místní skunk, vypadá jako malé prase a hrozně páchne,“ vysvětlovala hospodská. „Takový malý skunk podobný praseti“ byl jediný popis onoho zvířete, který jsem ten večer dostal.

O tři dny později nás minibus vysadil v Aborlanu. Náhodou si totiž Honza vzpomněl na Rainierova slova o tom, že by zde mohli vědět něco o jezevcích. Celý Aborlan je vlastně jen veliké tržiště, nezbytný pneuservis a několik hlinitých uliček kolem. Vydal jsem se tedy hledat někoho, kdo ví o jezevci. „Stinky badger?!“ vyhrkla nevěřícně majitelka malé čínské restaurace, jako by o tom zvířeti nikdy neslyšela. „Jo jezevec…“ zasnila se pak mlsně, „toho nám občas nosí lovec z kopců. Ten tady ale nebydlí, musíte za ním dojet, tak hodina jeepney do vnitrozemí.“ Podobně jsem dopadl všude a vracel se smutně za kamarádem.

Naštěstí jsem koutkem oka zahlédl billboard a na něm stálo University of Puerto Princesa, Campus Aborlan. Ptám se kolemjdoucího, kudy do kempusu, prý za marketem doleva asi dva kilometry. Za chvíli už v bráně velkolepého parku přemlouváme hlídače, že opravdu jdeme jen na návštěvu. O půlhodinky později zavrčí moped a v ústrety nám jde dobrosrdečně baculatý učitel zoologie Alejandro Bernardo. Nejenže nás bez okolků v areálu univerzity ubytoval v domku pro hosty, v okolí nám ukázal všechny možné i nemožné přírodní zajímavosti, seznámil nás se svou sbírkou fotografií místních korálových ryb, k dovršení všeho hned po setmění stál ve dveřích ověšen svítilnami za jediným účelem - najít nám jezevce krátkoocasého (Mydaus marchei).

Úspěšný lov

Hvězdy visely z nebe jako zářící plody, zralé, co nevidět spadnout. Tři kužely světel našich lamp pročesávaly svižně temnotu kempusu. Za dvě hodiny jsme byli skoro všude, na hřišti, za tělocvičnou, v lesíku za knihovnou, v haldách suchých větví za chemickou fakultou, nakoukli jsme do každého hlubšího pangejtu i prostornějšího kanálu. Kromě jednoho zvědavého lelka dlouhoocasého a armády hlučných kaloňů jsme ale neviděli nic. V parčíku s altány také ani chlup. Sešli jsme tedy dolů k vyschlému jezírku a v tu chvíli zpod krytu betonového mostku zafunělo nějaké zvíře. A už ho měl Alejandro v záři své baterky.

Jezevec! Tmavý nosatý tvor velikosti teriéra se loupežnickým obličejíkem začal rozhlížet kolem s tak milou roztržitostí, že ji musel okoukat ve filmu Woodyho Allena. Na světlých tlapkách procházel trávou a ve vlhké hlíně hledal něco do žaludku. Po půlminutě mu náhle došlo, že ho sledujeme. Zastavil se a za chvíli už byl pod mostkem v noře. Zřetelně jsme viděli, jak se mu při tom prozření na konci těla postavil ocásek a štětec bílých chlupů kolem. Konvenci o zákazu chemických zbraní ale jezevec protentokrát dodržel, a nás tak smradlavý osud psů z podvečerní hospůdky nepotkal.

Cestování mě naučilo od mých destinací a oněch vysněných zvířat moc neočekávat. Ať jsem se snažil sebevíc tuto zásadu dodržet, od Palawanu jsem přesto ve skrytu duše chtěl něco víc. I tak jsem dostal tolik, že se to na povánoční čas ani neslušelo. Doslova plnou paměť úžasných zážitků s úžasnými tvory. Ještěže nás při dalším jezevčím fotolovu zloděj v našem domě zbavil vší hotovosti a jiných praktických propriet. To by pak byl Palawan rájem dokonalým a já v něm opravdu zůstal nadobro.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: