Snímek Čas sluhů dnes v 18.30 v Malém sále otevírá festivalovou sekci Bez cenzury, v jejímž rámci si diváci připomenou filmy většinou vyráběné a promítané v těsně porevoluční době: Kouř, Dědictví aneb Kurvahošigutntág, Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný, V žáru královské lásky, Pějme píseň dohola a Requiem pro panenku. Co si o výrazném debutu Ireny Pavláskové (rozhovor s ní najdete v aktuálním Reflexu) myslí a jak na jeho uvedení do kin vzpomínají filmové kritičky Mirka Spáčilová z MF DNES, Věra Míšková z Práva a dr. Jaromír Blažejovský, filmový teoretik z Masarykovy univerzity v Brně?
Jaromír Blažejovský: Rytmická, zběsilá, zuřivá...
Na Můstku měli nástup milicionáři, v postranních ulicích číhala vodní děla, vycházel jsem z kina a podvědomě očekával zatýkací komando. Nekompromisní komedie Ireny Pavláskové byla nejradikálnější diagnózou předlistopadové společnosti: rytmická, zběsilá, vzteklá a zuřivá. Vnímal jsem Čas sluhů i jako polemický výpad k filozofii českých dějin, k domácímu sklonu neodpírat zlému. Dnes vidíme, že těsně před pádem socialismu vystihla autorka mentalitu zbohatlické třídy, která po převratu zvítězí v ekonomické soutěži: „Musíme čekat, že přijdou lepší časy,“ pravila Dana. „Snad přijdou,“ odpověděl Pražák, „ale doufám, že ne pro vás, madam.“ – „Budete se divit, ale právě pro mě,“ odtušila intrikánka.
Věra Míšková: Drsný, ale přesvědčivý obraz doby
Čas sluhů devětadvacetileté debutující scenáristky a režisérky Ireny Pavláskové byl jedním z nejsilnějších filmů konce předlistopadové kinematografie a Pavlásková se jím rázem vyhoupla na tehdejší domácí filmové nebe, kde společně s ní zazářili další debutanti Tomáš Vorel s Pražskou 5 a Václav Křístek se Zvířaty ve městě. Zdálo, že do českého filmu vstupuje velmi svěží generace, která bude domácí tvorbě dělat radost i čest.
Pavlásková podala v Čase sluhů na tehdejší dobu drsný, ale zároveň přesvědčivý obraz psychologicky velmi pečlivě propracovaných postav i doby. Hlavní postava Dana byla z těch, kdo čerpají svou schopnost ovládat druhé a manipulovat jimi z vlastních mindráků. Mrcha, jakou by člověk pohledal, se zároveň stala jedním ze symbolů končící éry a na festivalu Fórum mladého filmu v Bratislavě byl Čas sluhů událostí číslo jedna.
Díky skutečně kvalitnímu psychologickému propracování postav má Čas sluhů určitě co říci i dnešním divákům. Lidské charaktery se nemění a doba se v některých rysech, z nichž manipulativnost je na jednom z čelných míst, bohužel nezměnila také.
Mirka Spáčilová: Rafinovanější společenská kritika
Vybavuji si, že Čas sluhů vzbudil docela pozdvižení, protože spadal do tehdejší „nové nové vlny“, kterou zastupovali i Fero Fenič, Václav Křístek, Miloš Zábranský. Jistě, co se na podzim 89 zdálo statečné, bylo za pár týdnů bezzubé, ale Čas sluhů zabalil společenskou kritiku do rafinovanější, nadčasovější podoby v osobě manipulátorky, kterou páchání zla viditelně baví, těší a stále je zdokonaluje. Na svou dobu v něm bylo netypické všechno: ženská antihrdinka, nahota, muzika, móda, navíc generační herecká parta. Škoda, že nezůstal jen Čas sluhů; špatný pokus o pokračování, Čas dluhů, nechal na prvotině zpětnou kaňku.
