Sůl se postará o to, aby nám chutnalo. Představte si maso, rybu či rajče bez zrnka soli! I když jsou kuchyně různých zemí velmi odlišné, spojuje je jedno: použití soli.
Sůl je pro tělo nezbytná, vždyť pomáhá vysílat mozku a nervům elektrické impulzy. Ochucuje jídlo, ale používá se i jako konzervant, třeba při sušení masa či nakládání do solného roztoku.
Česko bylo na dovozu soli vždy závislé. Ta se v minulosti dopravovala ze Saska i Alp prostřednictvím solných stezek, z nichž jedna vedla v 16. století i přes Prachatice. Na světě je velké množství druhu solí, přičemž se liší v chuti, ve struktuře, ale i v minerálním složení. K nejběžnějším druhům patří přitom sůl kamenná, mořská či himálajská.
Kamenná sůl neboli halit se těží v solných dolech. Nejznámější jsou například v Polsku (důl Vělička byl zařazen na seznam dědictví UNESCO), rakouském Hallstattu či rumunské Transylvánii (důl Turda s koncertním pódiem či jezírkem s loďkami patří k nejimpozantnějším místům pod zemským povrchem). Solné doly najdete i v Německu, Etiopii a Americe. Vždy je to v místech, kde došlo k vysušení části moře nebo oceánu a následnému překrytí soli jinými geologickými vrstvami.
V dolech i v oceánu
Já navštívila solné doly v Hallstattu, kdy se návštěvníci navlečou do mundúrů podobných vězeňským a se svítilnami mohou procházet dutinami hory. Na konci prohlídky z hory vyjedou v miniaturním vláčku. Sůl se tu těží napuštěním vody do těchto jeskyní a následným odpařením soli ze vzniklé solanky.
Takto těžená kamenná sůl se do obchodů dostane většinou rafinovaná, tedy očištěná od nečistot i minerálů a jemně mletá. Protože je tato sůl lehce náchylná ke hrudkování, přidávají se do ní protispékavé látky. Tato sůl se často obohacuje o jód, který se má postarat o podporu zdraví, zejména správnou funkci štítné žlázy.
Himálajská sůl se těží v Pákistánu, v dolu Chevra, který je druhým největším solným dolem na světě po kanadském Goderichu. Sůl se tu těží od dob Alexandra Velikého. Zdejší druh soli obsahuje stopy oxidu železa, jenž mu dává narůžovělou barvu.
Většina zásob soli je však dnes skryta v oceánu. Mořská sůl se získává odpařením soli z vody oceánu či moří. Tato sůl většinou obsahuje i další minerální látky, jako draslík, železo nebo zinek. Na rozdíl od kamenné soli není jemná, ale v krystalech. Ty můžou být různě velké. Použití této soli je výborné při dokončení vaření, kde jídlu krystaly dodají intenzivnější slanou chuť.
Nejznámější sůl vyráběná na západním pobřeží Francie je tzv. fleur de sel, jejíž krystalky jsou šedé a vlhké, a získává se odpařením mořské vody na slunci. Mezi kuchaři po celém světě je oblíbená sůl Maldon z východního pobřeží Velké Británie, která tvoří jemné bílé vločky. Přidání špetky této soli na steak či čokoládový koláč z jídla udělá požitek.
Patnáct tun vody
Nic se však nevyrovná Japonsku, souostroví obklopenému oceánem, kde existuje na 4000 druhů mořské soli. Jelikož je tam příliš chladno a vlhko na to, aby získali sůl pouze pomocí slunečního svitu, používá se tu zvláštní metoda. Na ostrovech Kamikamagari z moře vyloví řasy, které se den suší a pak naplněné do pytlů se ponoří do velkých nádob s vroucí vodou. Z řas se tak extrahuje veškerá sůl a následným vařením se voda odpaří, až zůstane vlhká masa soli. Ta se následně vysuší a přesívá. Výsledkem je tzv. Mošio sůl, která je nejen slaná, ale obohacená pátou chutí umami. K výrobě jednoho kilogramu mořské soli je přitom třeba 15 tun mořské vody.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
