"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů

"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů Zdroj: Profimedia.cz

"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů
"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů
"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů
"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů
"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů
6
Fotogalerie

"Opravdoví lidé" z mexické džungle. To jsou Lakandonové, poslední potomci pravých Mayů

Říkají si Opravdoví lidé a jsou hrdí na svůj původ. Současná expanze moderního způsobu života už ale zasáhla i je. Své tradiční bílé tuniky postupně vyměňují za šaty západního stylu, opouštějí své tradice, začínají používat internet a své prosté dřevěné domky zdobí moderními satelity. Čím dál tím rychleji se přizpůsobují okolnímu světu. Jsou známí jako Lakandoni (nebo Lakandonové) - poslední praví Mayové.

Lakandonské vesnice působí na první pohled skoro až neobydleně. Domky jsou od sebe vzdáleny několik desítek metrů a bývají často schované za vegetací. V žádné z pěti lakandonských osad nenajdete centrum, ve kterém by se místní setkávali a družili. Když jsem se staršího muže Chan Kina ptala proč, jednoduše odvětil, že člověk se má vždy mnohem lépe, stará-li se pouze o sebe a svoji rodinu. To je dáno již z minulosti, kdy lakandonští indiáni nežili v trvalých osadách, ale v jednotlivých rodinných klanech, tzv. karibalech, rozmístěných v džungli. Mezi klany nedocházelo k žádným jiným kontaktům (až na občasnou výměnu plodin a žen) a žily od sebe vzdáleny často až několik kilometrů.

Tento zvyk si Lakandoni svým způsobem zachovali a stejně jako v minulosti si udržují od ostatních „spoluobčanů“ určitý odstup. Své sousedy bezdůvodně nenavštěvují ani se s nimi neangažují v jakýchkoli komerčních aktivitách. Chan Kin mi vysvětlil, že v mayštině ani slovo kamarád není. Mají pouze výraz boho, což znamená člověk, kterého potkávají ve vesnici, ale do svého osobního života ho nevpouštějí.

Výjimkou nejsou ani děti, které se sice s ostatními vidí ve škole, ale ve volném čase si hrají pouze s rodinnými příslušníky. Jednotlivé rodiny jsou nezávislé i v oblasti rozvíjejícího se turismu a ostatní členy vesnice do svých obchodů nezapojují. Není proto překvapením, že se vás při procházce vesnicí některý z místních nejdříve nezeptá, odkud jste nebo co chcete vidět, ale první otázkou vždy bývá: „U koho bydlíš?“

Soukromí především

Lakandoni neboli Hach Winik, tzv. Opravdoví lidé, jak sami sebe nazývají, jsou nejmenší domorodou skupinou mayského původu žijící na území nejjižněji položeného mexického státu Chiapas. Přibližně tisíc jich žije v pěti vesnicích uprostřed Lakandonské džungle. Nejznámější z nich jsou dvě: jižní Lacanjá a severní Nahá. Ačkoli se na první pohled může zdát jejich kultura stejná, oni sami se za příslušníky stejné skupiny nepovažují. Lidem v Lacanjá připadají ti z Nahá o dost zaostalejší, a naopak obyvatelé Nahá jsou přesvědčeni, že ti z Lacanjá jsou odjakživa agresivnější a méně přátelští.

Vesnice Lacanjá je největší, nejmodernější a turisty nejvyhledávanější. Přímo až sem vede silnice, denně přijíždějí pravidelné spoje zvané colectivos a kromě toho se Lacanjá rozprostírá v těsné blízkosti Bonampaku - mayské archeologické lokality z klasického období. Nahá je známá jako protiklad Lacanjá: její obyvatelé do určité míry stále dodržují tradiční způsob života, a tak dodnes poskytuje pohled do světa, který rychle mizí.

Ještě před třiceti lety byli indiáni díky nepřístupnosti Lakandonské džungle od okolního světa poměrně izolováni a o navazování kontaktů s okolím neměli příliš velký zájem. Navíc neexistovaly v husté džungli žádné přístupové cesty. V sedmdesátých letech mexická vláda v zájmu zachování Lakandonské džungle připsala Lakandonům jakožto „posledním autentickým Mayům“ více než 600 000 hektarů půdy. Z nejmenší domorodé skupiny se stala skupina nejbohatší a svým způsobem také nejprivilegovanější. Získali půdu, ale na základě toho se všechny dosud volně rozptýlené rodiny musely seskupit do pěti trvalých osad.

O Lakandonech se pro jejich izolovanost a odlišnost od jiných etnických skupin dlouhou dobu hovořilo jako o posledních pravých Mayích, jejichž předkové v průběhu třetího až šestého století vystavěli mayská města Palenque, Bonampak a Yaxchilán. Ačkoli lakandonská mytologie a náboženství jsou do určité míry na staré chrámy vázané, je pravděpodobné, že se o původní obyvatele nejedná. V současné době někteří vědci předpokládají, že lakandonští indiáni přišli do Lakandonské džungle během 17. století z Yukatánského poloostrova, když utíkali před krutostmi španělské koloniální vlády. Nicméně média a cestovní agentury starou ideu „autentických Mayů“ neustále přiživují a ekoturismus se v lakandonských obcích díky tomu rapidně rozvíjí.

První silnici protínající domorodé osady v džungli a spojující je s nejbližším městem Palenque vytvořila mexická vláda v osmdesátých letech a v životech místních indiánů tak způsobila řadu změn. Jen o několik let později byla do všech lakandonských obcí zavedena elektřina a indiáni postupně začali modernizovat své domovy. Jednoduché dřevěné domky jsou vybaveny moderními satelity a bývá u nich zaparkováno nové auto. Když jsem se jednoho ze starších mužů zeptala, zda umí auto řídit, odpověděl, že ne, ale že se z rodiny vždy najde někdo, kdo ho v případě potřeby odveze. Stejně paradoxně působí lakandonské obydlí i vevnitř. Každá rodina má obvykle několik dřevěných domků, z nichž jeden slouží jako kuchyň, druhý jako ložnice pro celou rodinu a třetí jako koupelna.

Kuchyň bývá obvykle vybavena ohništěm, na němž ženy připravují tortilly, dále je zde několik malých stolků a židlí a v neposlední řadě moderní lednice. Překvapivé se může zdát, že Lakandoni spolu nikdy nejedí u jednoho stolu. Každý jedinec si naloží svou porci fazolí a tortill, když má hlad, a na ostatní nečeká. Někdy se při přípravě jídla sejde hned několik lidí, každý si však sedne k jinému stolu. Zvláštně na nás působí i ložnice, která je kromě několika postelí vybavena novou televizí a DVD přehrávačem. Televize je doménou především lakandonských žen, které doslova pohltila vlna latinskoamerických telenovel a po osmé hodině večer, kdy je na programu jedna z jejich nejoblíbenějších, není venku vidět ani živáčka.

Technologicky nejvyspělejší lakandonskou vesnicí je dnes Lacanjá, kam se v letošním roce kromě zmíněných technologií dostaly i první počítače a spolu s nimi internet. Ačkoli většina domorodců počítače aktivně využívat neumí, jsou jimi stejně jako ostatními výdobytky naší civilizace doslova fascinováni.

Z lovců a zemědělců obchodníci

Přestože jsou turismu velmi pozitivně nakloněni a příjezd nových návštěvníků je těší, zůstávají Lakandoni již tradičně hrdí a nikomu se se svými službami ani výrobky nevnucují. Na první pohled se téměř bez zájmu procházejí ve svých bílých tunikách a pozorují, co bude cílem vaší cesty. Nikdo nepřijde vybrat vstupní poplatek ani vás přesvědčovat, že by pro vás bylo nejlepší ubytovat se v jeho rodině. Když ale projevíte zájem o služby či výrobky, zprvu uzavření domorodci se promění ve velkolepé hostitele.

Lakandoni, kteří dříve žili výhradně z toho, co si vypěstovali na svých kukuřičných polích zvaných milpa, dnes již zemědělský způsob života pomalu opouštějí a svou energii raději soustředí na práci v turismu. Na milpě, která jim dříve poskytovala bohaté zásoby kukuřice, chayote (tykvovitá zelenina), fazolí a jiných plodin nutných pro přežití, dnes pěstují pouze kukuřici. Chybějící plodiny dokupují v místních obchodech nebo si pro ně zajedou do nejbližších měst.

Většina lakandonských rodin dnes již má prostory určené pro pronájem turistům, o něž se starají výhradně muži. Ti stanovují cenu a navazují s návštěvníky první kontakt. Ženy většinou pomáhají svým manželům nebo bratrům s úklidem. Mimoto se muži i ženy věnují výrobě tzv. artesanías určených k prodeji turistům.

Muži ve velkém vyrábějí luky a šípy, hliněné a dřevěné sošky zpodobňující tradiční božstva či některá zvířata. Ženy sbírají různá semínka z džungle, z nichž dělají náhrdelníky, náramky a náušnice. Chcete-li si lakandonské výrobky prohlédnout nebo koupit, musíte požádat konkrétní osobu, aby vám je ukázala. I v tom je vidět jejich tradiční hrdost. Lakandoni si jsou vědomi, že jejich výrobky jsou pěkné a je o ně zájem, proto vás nikterak nebudou přesvědčovat, abyste si jich koupili co nejvíc.

Lakandonská rodina

Tradiční lakandonský muž měl obvykle dvě nebo i více manželek - záleželo na tom, jak byl schopným lovcem a zemědělcem a kolik žen a dětí dokázal uživit. Pro muže bylo zásadní mít co nejvíc dětí a zeťů, kteří by pracovali na jeho poli. S vnějšími vlivy a s přísunem peněz se od tohoto způsobu života pomalu upouští a mladá generace už svůj rodinný život plánuje jinak. Ženy nejsou příliš nadšené myšlenkou, že by muž hledal další manželku, a ony tak získaly pomocnici do domácnosti. Muži si tedy ve většině případů hledají pouze jednu ženu. Změnil se i způsob namlouvání.

Dříve, když si muž vybral ženu, šel si nejprve promluvit s jejím otcem, aby dohodli podmínky, za jakých by se sňatek mohl uskutečnit. Otec obvykle za dceru žádal několik let práce na svém poli. Na názoru ženy v té době vůbec nezáleželo. V dnešní době už spolu mladí lidé nejprve chodí a teprve poté, co i žena projeví zájem, odchází muž požádat o její ruku. Práci na kukuřičném poli nahradilo pár láhví kokakoly a peníze. Mladí muži si raději ženu zaplatí, než aby se prací zavázali svému tchánovi na několik let. Lakandoni se stále berou velice mladí, a tak není nic divného, že devatenáctiletá dívka má dvě až tři děti a je minimálně jednou rozvedená.

Kuriózní nám může připadat, že Lakandoni nemají žádný svatební obřad. Manželství pro ně znamená sestěhování se do společné domácnosti. U Lakandonů je opravdu patrný rozdíl mezi starší a mladší generací. Starší žena v tradičním oděvu vypráví, jaké to bylo, když byla malá, a jak se věci rychle mění. Jmenuje se Koh, rodiče jí našli manžela, když byla ještě malá, mohlo jí být asi pět let. Od té doby žila v domě svého muže a až do doby, než mohla plně zastávat roli manželky a matky, vyrůstala s dětmi dalších Chan Kinových manželek.

Když jsem se Koh zeptala, kolik je jí let, zaváhala a pak odvětila, že si není jistá. Lakandony v minulosti dříve nikdo neregistroval, a tak starší generace dodnes svůj věk nezná. Když mexická vláda začala Lakandony v rámci sčítání obyvatel registrovat, příslušné úřady jednoduše odhadly jejich věk a přidělily jim španělské jméno. V mayštině je počet jmen velmi omezený a jednotlivá jména se tak velmi často opakují. Není tedy nic divného, že rodina má pět dcer a všechny se jmenují například Chah Nuk. Koh mi vyprávěla, že při této registraci získala druhé jméno Maria a připsaný věk třicet pět let.

V domě bohů

Dům bohů na nás na první pohled působí skromně a téměř opuštěně. Lakandoni ho vždy stavěli mimo svá obydlí, stranou od ostatních. Tradiční dům bohů je dřevěná konstrukce bez zdí se střechou pokrytou rákosem. Uvnitř je mnoho různých nádob. Každá z nich má přiřazen obličej příslušného božstva, kterému je během rituálů zasvěcena. Lakandoni dříve uctívali řadu božstev, z nichž nejdůležitějším byl Hachakyum neboli bůh Stvořitel. Hachakyuma obyvatelé žádali jak o dobrou úrodu a zdraví svých blízkých, tak o to, aby jejich nepřátele postihlo něco špatného. Hachakyum tedy nefungoval pouze jako zprostředkovatel dobrého, ale mohl být i poslem věcí zlých.

Don Antonio je jedním z posledních duchovních vůdců v Nahá a sám si dobře uvědomuje, že po jeho smrti již nikdo z rodiny nebude v tradičních rituálech pokračovat. Říká: „Když jsem byl malý, neměli jsme žádné léky, neexistovala klinika, a tudíž jediným způsobem, jak nemocnému pomoct, bylo žádat bohy o uzdravení. Dnes už mladí o naše bohy nemají zájem. Můj vnuk už se pravidla rituálů učit odmítá a svůj volný čas raději tráví jinak. Vždycky, když můj otec pořádal rituál pití balché, zúčastnila se ho celá rodina. Dnes sice mladí přijdou rádi ochutnat, samotného rituálu se však neúčastní.“

Balché se vyrábí z kůry stromu balché, která se usuší a poté nechá zkvasit s kukuřicí a medem. Pořádání náboženských obřadů bylo a je záležitostí výhradně mužů. Ženám, a to jen těm starším, bylo dovoleno zůstat pouze v přidružené kuchyni, kde připravovaly kukuřičný pokrm tamales. Dnes je již všechno jinak a i mně jako ženě byl za malé spropitné vstup do domu bohů povolen. Stále zde však existuje imaginární hranice, za kterou žena dodnes vstoupit nesmí. Lakandonské ženy o vstup do domu bohů neusilují. Zdá se, že v posledních letech je mnohem více fascinují nově se utvářející chrámy evangelických církví, a to nejspíš proto, že jejich obřadů se na rozdíl od těch tradičních mohou aktivně účastnit.

S příchodem misionářů z různých církví a rozvojem moderních technologií tradiční lakandonské náboženství postupně upadá. Don Antonio mi vyprávěl, co každý muž musí vykonat, chce-li se svého tradičního náboženství vzdát. „Rozhodne-li se Lakandon opustit naše božstva, musí nejprve vzít všechny bohy nacházející se v jeho domě bohů a odnést je do určené jeskyně uprostřed džungle. Tam vysvětlí Hachakyumovi, že už ho dál nechce uctívat, rozloučí se a bohy tam zanechá. Až poté se může definitivně vzdát svého náboženství.“ Lakandoni věří, že pokud by tak neučinil, někdo z jeho rodiny by vážně onemocněl. Odložit své tradice a vzdát se vlastní víry znamená samozřejmě velké ohrožení pro identitu Lakandonů. Zda jejich tradiční hrdost nezmizí spolu s pradávnými rituály a nerozplyne se ve víru civilizačních vymožeností, ukáže až čas.

Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: