„Proužek masa, vysušený jako to, co dnes známe pod pojmem jerky, neměl žádnou chuť, byl tuhý a bez zápachu, vůči smyslům naprosto neutrální. Spolkl jsem ho s odporem. Cítil jsem jak celé mé tělo odmítá to malé sousto. Drtil jsem v ústech tisíce let staré tabu,“ popisuje Eduardo Strauch v knize Out of Silence: After the Crash vydané v roce 2012. Tenhle příběh je skutečně maso – lidské maso. Přesně před padesáti lety se 16 přeživších z letecké havárie v Andách dočkalo záchrany.
Příběh moderního kanibalismu byl popsán v knižním bestselleru i hollywoodském trháku. Samotný Eduardo Strauch ale o utrpení svém i svých souputníků v boji o život mlčel celá desetiletí. Když mlčení prolomil a popsal, co přesně 16 přeživších zažívalo 72 dní v ledovcové pasti, čtenáře překvapil.
Svůj boj o život totiž popsal jako duchovní zážitek: „Celé mě to hlubokým způsobem sjednotilo s vesmírem a dalšími živými bytostmi,“ vysvětluje v knize. Téměř až neuvěřitelná moderní legenda se stala svědectvím o odolnosti lidského ducha. Strauch vypráví hororový příběh zevnitř. Nejen z vraku letadla, ale z hloubi vlastního nitra.
Čtyři desetiletí po tragédii objevil horolezec v blízkosti památného místa havárie Strauchovu peněženku a vrátil mu ji. Toto gesto přimělo Eduarda Straucha, aby konečně „prolomil ticho hor“.
Pád letadla
Osudného dne, 13. října roku 1972, cestovala třicítka mladých uruguayských ragbistů z domácího Montevidea na zápas do chilského Santiaga. Spolu s nimi ještě dalších 15 lidí. Na výlet s sebou totiž někteří z nich vzali i členy rodiny. Živá jihoamerická mentalita vibrovala kabinou. Budoucí lékaři, právníci a architekti, rugbyoví reprezentanti katolické Školy křesťanských bratří, žertovali, prozpěvovali si, nebo jen tak konverzovali. Kvůli špatnému počasí zvolil pilot alternativní trasu podél And. Povětrnostní podmínky se ale nezlepšovaly. Letadlo si razilo cestu mezi špičatými vrcholky a dezorientovaní piloti udělali chybu. Mysleli si, že hory už přeletěli, a začali klesat.
Když se stroj rozhoupal následkem silné turbulence, zábava na palubě utichla. Letadlo ztrácelo výšku, a poté, co pravým křídlem zavadilo o jeden z horských štítů, se nekontrolovatelně řítilo k zemi. Trup letadla kupodivu zůstal vcelku, díky čemuž spousta cestujících přežila. Alespoň v prvním kole. Šanci neměli ti, kdo seděli v ocasní části letadla, která se odlomila už ve vzduchu. Zemřeli připoutaní v sedačkách. 12 cestujících zemřelo při havárii, dalších 6 v průběhu několika dalších dní. Nikdo z posádky nepřežil. Zbytek (zatím) žil. K jídlu měli několik tabulek čokolády a pár lahví vína.
Vypadalo to navíc, jako by je nikdo nehledal. To sice nebyla pravda, ale trup letadla z výšky vůbec nebyl v oslňující bělobě hor vidět. Situace se jevila bezvýchodně. Přeživší začali poměrně brzy debatovat o svých mrtvých společnících.
Můžeš sníst mé tělo
Nando Parrado, který později napsal knihu Zázrak v Andách, popsal první dny hladovění těmito slovy: „Ve vysoké výšce jsou kalorické potřeby vašeho těla astronomické. Hladověli jsme, bez jakékoli naděje najít jídlo, přesto jsme stále dokola přehrabovali trosky. Zkoušeli jsme jíst kusy kůže, které jsme vytrhali z nalezených kufrů, ačkoli jsme věděli, že nám z nich bude špatně... Pokud jsme nechtěli sníst vlastní šaty, zbýval nám jedině hliník, plast, led a kamení.“
Po devíti dnech už nemohli dál. Hluboce věřící studenti katolické školy se museli přenést přes jedno z největších lidských tabu. „Když zemřu, můžeš sníst mé tělo,“ řekl Eduardo 25letému studentu architektury, kapitánovi ragbyového týmu, Marcelo Pérezovi. „Nebudu ho už potřebovat a pro tebe by mohlo znamenat šanci na život.“ V ten moment nastal zvrat. Ti, kdo přežili, totiž měli co ztratit.
Strauch se spolu se svými dvěma bratranci starali o „porážku“ těl zemřelých neboli o příděly masa ostatním. Pouze oni věděli, odkud přesně maso pochází. Ostatní dostali svůj příděl mraženého masa, které si na slunci nechali trochu rozmrznout. To jim umožnilo alespoň mírný odstup od celé situace.
Mokré, krvavé, ještě teplé maso
V moment, kdy lavina zasypala trup letadla a zadusila osm dalších lidí – včetně kapitána Peréze – si už tenhle „luxus“ nemohli dovolit. Ti, kdo přežili, vyřezávali kusy masa z těl přátel, kteří dýchali ještě pár hodin předtím.
„Když jsem vyřezával první kousek masa z ještě mírně teplého těla, uvolnila se pára. To mě donutilo prudce zvracet,“ vzpomíná Stauch. „Jedli jsme maso, které bylo ještě mokré a krvavé. Napadlo nás, jestli jsme se nestali divokými, zuřivými zvířaty,“ dodává.
Když přišlo jarní tání, tři nejsilnější přeživší opustili torzo letadla a vydali se pro pomoc. Po cestě několikrát málem umrzli. Jeden z nich se vrátil nazpátek.
Odpuštění
Přeživší mezitím rozchodili tranzistorové rádio a jednoho dne nevěřili vlastním uším. Zaslechli, že jejich přátelé, kteří se vydali na záchranářskou misi, byli úspěšní. „Všechny nás zaplavil život. Bylo to vzkříšení mrtvých,“ píše ve své knize.
Měsíc po záchraně shromáždili horolezci lidské pozůstatky z okolí havarovaného letadla a pohřbili je ve společném hrobě. "Konečně jsem mohl truchlit nad svými mrtvými přáteli. To jsme tehdy nemohli. Naše emoce se zastavily, abychom mohli přežít,“ popisuje Eduardo Strauch. Odpustili jim příbuzní jejich snědených přátel i papež.
Na pietní místo se Eduardo vydává každoročně a se svými přáteli chce zůstat i po smrti. Přeje si, aby byl jeho popel rozprášen v okolí železného kříže, který tuhle neuvěřitelnou tragédii plnou smrti i touhy žít připomíná.
