Průběh i rozsah demonstrace na Letné odpovídá prognózám, stejně jako reakce jejího antihrdiny: „Neodstoupím! Nerozumím! Nechápu!“ V rovnici o dvou neznámých je tak premiér konstantou, masa odpůrců velkou proměnnou, což z nich činí druhou záhadu pro kryptology. Tou první je zaťatost, s níž Andrej Babiš odmítá sebemenší ústupek, protože by tím přiznal nefunkčnost životní filozofie o řízení státu jako firmy. Byť by uznání omylu nemuselo být nutně porážkou osobní, jde o to, že Babiš považuje slovo kompromis za sprosté, a chtít ho po něm je totéž jako chtít, aby biskup Václav Malý veřejně zvolal: „Prdel!“
Je to premiér, kdo hrotí situaci, nikoliv demonstranti, kteří v souladu se zákonem, ústavou a pravidly vyslovují – po dlouhé trpělivosti – nesouhlas s jeho činy. Řízení firmy direktivním rozhodnutím o kroku, na němž není shoda, funguje na principu: „Já to platím – tedy rozhoduji!“ Taková vlastnická diktatura je přirozená, neboť následky – existenční i kriminální – nese majitel, zatímco zaměstnanci se rozejdou do firem neřízených zpoza mříží či ze soudní síně.
To však není případ státu, kde ten, kdo jej řídí, nenakládá s vlastními, ale jemu jen svěřenými prostředky. Ty nejsou ani majetkem státu, jenž nechodí do práce a na rozmařilý život si bere peníze z kasy těch, kteří do práce – na rozdíl od něj – chodí. Proto mají občané/vkladatelé právo na protest proti krokům jimi voleného manažera firmy/státu a jím dosazeného vedení. Respektují i to, že jde o právo rovné, bez ohledu na výši jejich vkladů v podobě daní. Nemají v případě insolvence špatně řízeného státu/firmy kam odejít, nemluvě o tom, že za to byli ještě nedávno tímtéž státem stříleni jak divá zvěř a třískáni jak vzteklí psi. Smutné je, pokud jim ke spokojenosti stačí pravidelný přísun granulí (příspěvků a přídavků) do misky, aniž by se zajímali, zda zbývá „na pak“ či odkud na to páníček bere. V tom případě se degradují na hloupé závislé zvířátko, protože i sysel si nechává zásoby na zimu.
Stát opravdu není firma
Omylem je tvrzení, že požadovat změnu smějí občané/zaměstnanci jen u voleb, valné hromady země/firmy. To platí jen pro změnu majitele nebo jednatele, přistoupíme-li na floskuli stát/firma. Majitel může být odvolán vždy, poruší-li pravidla či morální kodex firmy. S argumentem: „Zvolili jste mne, tak držte zobáky!“ se potýká Andrej Babiš, který má k tisícům občanů skutečně vztah zaměstnavatele. Naplňuje tak filozofii řídit stát jako firmu – dlužno dodat – nejen za jejich vlastní peníze, ale i za peníze jejich sousedů. Aféra čerpání evropských dotací má základ v logice uvažování: „Lze-li řídit stát jako firmu a z občanů učinit za jejich peníze zaměstnance některé z mých firem, proč by nešlo za peníze z jiných firem/států přispět někomu z naší firmy/státu – třeba mně!“
Ještě jeden háček má udička falše o volbách jako protiargumentu k demonstracím. Měl by zajímat tu část společnosti, která se ohání klackem voleb a údajným popřením demokracie demonstrujícími i tím, jak rozdělují společnost. Je to jejich guru, kdo před časem začal dělit společnost na Pražskou kavárnu a lid. Letná definitivně ukázala, že hranice nevede mezi městem a venkovem, ale jako vždy mezi těmi, kteří se zajímají a čtou, a těmi, kteří čtou jen slevové letáky a titulky: „Sáhl jí za gumu od trenýrek! Víme proč!“
Vede zkrátka mezi chytrými a těmi druhými, bez ohledu na to, kde žijí. Proto Zpětné zrcátko na Letné tolikrát zaslechlo poděkování domorodců: „Díky, že jste přijeli!“ směrem k přespolním. Demokracie je pro všechny, volby také, jen někteří za to právo platí násobkem daní, pracovního nasazení i schopností. I to lze akceptovat. Někdy má ale Zpětné zrcátko pocit, že by se u voleb měla prokazovat gramotnost.
Letná není Waterloo ani Lipsko
V tom všem je příčina bitev, které se konají obvykle na kopcích, proto po Vyšehradu, Vítkově a Bílé hoře přišla řada na Letnou. Nedalo se čekat, že bude pro některou ze stran znamenat Waterloo. Nedá se předvídat, která a kdy zvítězí. Rozhodně však nelze jen spoléhat na to, že pravda zvítězí! Jako varování stačí pohlédnout z Letné na Pražský hrad. Smysl vítězství často ukáže až budoucnost a nejlepší bývá, když zvítězí zdravý rozum.
Mimochodem, bitva u Waterloo se odehrála v neděli 18. června 1815 a Napoleonova armáda v ní utrpěla drtivou porážku od vojsk koalice. Pro Napoleona se stala jedním z posledních vystoupení v roli hlavy státu, přitom průběh předešlých bitev hrál spíš v neprospěch jeho odpůrců. Napoleon přičítal vinu za debakl neschopnosti svých maršálů, ale byla spíš souhrou selhání jeho samotného a jeho podřízených, stejně jako okolnostmi a schopnostmi protivníků. Vzhledem k definitivnosti jeho porážky se Waterloo stalo synonymem finálního aktu s negativními důsledky a fatálního selhání. Varován měl být již předešlou bitvou u Lipska ve dnech 16. října až 19. října 1813, v níž ho spojené armády poprvé rozdrtily. Napoleon poté rezignoval a skončil ve vyhnanství na ostrově Elba, ale jak známo, zkusil to znovu.
Jde o jedno z nejvýznamnějších výročí českých dějin, neboť koaličním vojskům velel Čech, kníže Karel Filip Schwarzenberg a autorem spojeneckých plánů bitvy byl Čech, náčelník generálního štábu Josef Václav Radecký z Radče. Potomkům jednoho z nich sebral český národ – poté, co sám získal svobodu – většinu majetku, zbytek později. A nynější prezident potomka Karla Filipa označil za přisluhovače nacistů. Učinil tak přesto, že „nacistický přisluhovač“ musel před nacisty i komunisty prchat, zatímco prezident sám byl členem strany, která ty, co neprchli, vraždila – stejně jako ty, co prchnout chtěli. Pomník onoho druhého českého velikána „Bitvy národů“ český národ odstranil a nesmí se na místo vrátit dodnes. Za to soudruh Žukov stojí! Inu, každý národ staví pomníky svých vzorů. Podle nich také v bitvách o existenci vítězí i prohrává a někdy už samotný boj je vítězstvím.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
Na snímky z demonstrace na Letné, kde se v neděli odpoledne sešlo přes čtvrt milionu lidí, se podívejte v naší fotogalerii:
