V neděli od půl páté odpoledne se na pražské Letenské pláni uskuteční patrně největší demonstrace v Česku od konce roku 1989 pod hlavičkou Milionu chvilek pro demokracii. Podle různých odhadů na ni může dorazit 250 až 300 tisíc lidí ze všech koutů naší země. Číslo o účasti není až tak podstatné (odpůrci totiž budou dělat vše, aby ho znevěrohodnili), je však jasné, že půjde o nejmasovější vyjádření nespokojenosti s tím, co se u nás v zemi děje. A důvodů, proč být nespokojený, stále přibývá.
Když duchovní otcové platformy Milion chvilek pro demokracii vyhlašovali své požadavky, točila se většina z nich okolo Andreje Babiše, jeho vlastnictví médií, neoprávněně čerpaných dotací a instalování Marie Benešové na post ministryně spravedlnosti. Hlavním požadavkem pak bylo, že se má Babiš zbavit svých médií a podat demisi. Podpisů pod těmito požadavky přibývalo a stále přibývá (jejich počet se blíží k 400 tisícům lidí), takže nelze mluvit o nějakém výkřiku omezené nespokojené skupiny občanů.
Iniciativa získává masovou základnu po celé republice, a to i v malých městech a obcích. Je vidět, že stále většímu množství lidí není jedno, co se v Česku děje a oproti letargii a jisté občanské lenosti z minulosti jsou ochotni chodit na meetingy, sdílet své pocity a myšlenky a veřejně na nich vystupovat. Z tohoto pohledu lze mluvit o silném probuzení občanské společnosti a její první zkoušce z dospělosti.
Česká politická scéna i veřejný prostor se nacházejí v doutnajícím stavu. Na jedné straně tu jsou stovky tisíc nespokojených lidí, na druhé straně je tu premiér, který dělá České republice svým podnikáním a politickou praxí ostudu široko daleko. Pro udržení se u moci je ochoten se paktovat s komunisty nebo s SPD. Andrej Babiš už dávno nadřadil svoje osobní a obchodní zájmy zájmům České republiky a doplácíme na to všichni.
U moci ho drží Miloš Zeman, který ztratil veškerou soudnost, ale také respekt doma i ve světě. Do ciziny ho raději nezvou a pokud ano, tak pouze jako užitečného maskota. Zeman, který byl vždy tak pyšný na svoji inteligenci, je nyní už ve své podstatě jen umanutý, ješitný a mstivý stařec, který pouští do světa výroky k věcem, které nemá ověřeny, jsou nepřesné anebo přímo vymyšlené. Jistě, Babiš i Zeman byli řádně zvoleni v demokratických volbách. Ale oba jsou názorným příkladem toho, jak dokáže pozice na špici výrazně zahýbat lidským charakterem a otevřít stavidla záporným vlastnostem.
Horší však je, že prezident už ani řádně neplní své povinnosti. Například Ústavní soud už je několik měsíců neúplný, protože Zeman není schopen navrhnout nového soudce, aby mohl tento orgán opět plnohodnotně fungovat. Na stole leží více než měsíc stará žádost o výměnu ministra kultury. Ale Zeman, jak vidno, má času dost. Při této a dalších událostech ohýbá ústavu jako luk a zkouší, co všechno mu projde. Přitom v čase tzv. opoziční smlouvy to byl právě on, kdo společně s Václavem Klausem chtěl omezit pravomoci prezidenta republiky systémem lhůt, termínů a kontrasignací. Díky Václavu Havlovi a tehdejšímu Ústavnímu soudu to neprošlo. Paradoxně Zeman toho teď využívá plnými doušky.
Aby toho nebylo málo, na české scéně se to množí dalšími věcmi, kvůli kterým by měli lidé zbystřit a dát hlasitě najevo, co si o nich myslí. Je to například plán šéfa komunistů Vojtěcha Filipa zavést zákon, podle kterého by byli novináři voleni anebo aféra kolem šéfa SPD Okamury a jeho verbální napadení redaktorky Českého rozhlasu kvůli jejímu záměru zpracovat případ znásilnění dívky na Litoměřicku.
Podtrženo sečteno, Česká republika má vedle Andreje Babiše mnohem více problémů. Možná by se o stanoviska k nim mohly rozšířit i požadavky Milionu chvilek pro demokracii. Z milionu by se tak rázem mohla stát miliarda chvilek. Je však více než žádoucí a potřebné, že tu podobná iniciativa vznikla a začíná politikům dýchat na záda. Ti čeští si totiž vždy mysleli, že jim stačí vyhrát volby a pak si tu mohli dělat, co chtějí a nekoukat přitom ani doprava ani doleva. Ale to je jeden velký omyl, se kterým je potřeba urychleně skoncovat.
