Památky UNESCO většinou bývají kýčovitě vypulírované, obklopené prodavači pohlednic, suvenýrů, hraček a občerstvení. Nablízku jsou bezpočetné hotely, ve kterých všeteční průvodci nabízejí výklad. Na periferii západoafrického státu Togo je ovšem všechno trochu jinak – i když i tady mají od roku 2004 ten slavný titul, že vesnice Koutammakou se svými hrady z hlíny patří ke světovému dědictví.
Můj taxík zastavuje před závorou, která jasně říká: Pozor, tady začíná UNESCO. V oprýskaném domku, kde je klasický africký přebytek zaměstnanců, zaplatím vstup a průvodce, jehož angažování je povinné. „Neboj se, od teď už po tobě nikdo žádné franky nebude chtít. Část peněz, které tady zaplatíš, se rovnou při vaší návštěvě dává hlavě klanu,“ ujišťuje mě muž, který v tomto zapomenutém kraji na severu geografické nudle jménem Togo dělá průvodce. Po hodinovém putování po dvaceti kilometrech polní cesty plné výmolů přijedeme k vesničce Koutammakou (čti Kutammaku). Tvoří ji shluk hliněných staveb, které připomínají montypythonovskou karikaturu středověkých hradů. Sotva vystoupím, obklopí mě hlouček lidí v otrhaných šatech. A každý mi hustí do hlavy, že potřebuje peníze.
Turisto, otřes se
Bída odlehlého kmene Betammaribé je zjevná. Mladá matka s očima jako gazela mi ukazuje hlavičku svého dítěte, na které jsou neléčené krvavé boláky, a chce na léky. Starý muž neodbytně prosí o drobné, aby měl na mýdlo. Šikovný klučina, který má jako všichni jeho vrstevníci z jednotvárné stravy nafouknuté bříško, mě velmi dobrou francouzštinou žádá, abych mu přispěl na školní poplatky. Jinak že nebude moci dostudovat.
Podobné lamentace slyší každý běloch v Africe často, ale nikde snad nejsou tak koncentrovány jako tady. Ne že by tu byli chudší než jiní tožští vesničané, ale tady jsou v UNESCO, a tak na tom zkoušejí vydělat u těch pár turistů, kteří sem zavítají. V posledních třech dnech sem včetně mě přijelo pět lidí. Všichni Betammaribé se nabízejí, že budou pózovat před svými domovy. Co fotka, to sto franků (asi čtyři koruny). Diví se, že radši schovávám fotoaparát. Africké představě, že turista není více než peněženka s nožičkama, se bráním kapitalistickou logikou.
„Za návštěvu vaší obce už jsem zaplatil. Průvodce dal peníze vašemu náčelníkovi,“ říkám chlapci, který kolovrátkově opakuje, že nemá finance na školu. „A myslíš, že z toho já budu něco mít? Náčelník všechno propije.“ Je to pravda? Nebo je to jen další naučený trik, jak z návštěvníka vymámit peníze? Těžko říct. Každopádně nechci hrát hru na „turisto, otřes se“. Nakonec s místními najdu kompromis. Po dlouhém smlouvání se dohodneme, že mi předvedou svůj rituální taneček a v poplatku za něj budou i libovolné snímky kohokoli z vesnice. Jakmile začnou bubnovat a zpívat, konečně pomine finanční otázka.
Ač je to tanec na zakázku, je vidět, že si ho vychutnávají. Podle rytmu přešlapují a pohupují boky všichni - od děcek sotva se držících na nohou přes matky s prsy od neustálého kojení vytahanými k pasu až po kmety, kterým navzdory stařecké vizáži nemusí být moc přes padesát. Pak se konečně můžu jít podívat na to, co je hlavní atrakcí místa. Jejich specifická obydlí, kterým se říká tatas.
Můj dům, můj hrad
Pro málokoho má toto přísloví takovou platnost jako pro lid kmene Betammaribé (evropští kolonialisté také používali označení Somba). Co dům, to malá pevnůstka. V širokém údolí sloužily jako účinná ochrana před nepřáteli. Alespoň do té doby, dokud jimi byly pouze africké kmeny vyzbrojené oštěpy, luky a šípy. Jakmile sem vpadli evropští dobyvatelé s puškami a děly, obyvatelé hliněných hradů neměli žádnou šanci. Dnes už nové nestaví, pokud tedy nepočítáme hotely z cihel, které od tatas nepokrytě opisují.
V Togu a Beninu, v jejichž pohraničí na ploše o rozloze čtyři sta kilometrů čtverečních Betammaribové žijí, významně ubylo stromů, jejichž kmeny jsou nutnou součástí pevné kostry domu. Stavělo se vždy v období sucha, aby hlína kolem podpůrných trámů rychle tvrdla. Když se z ní hrad uplácal a nechal vypálit sluncem, ještě se potřel kravskými lejny a šťávou ze zvláštního ovoce. Tak byla stavba dokonale impregnována proti dešťům.
Mladík Dennis mě provádí po svém obydlí, ve kterém se vyšší postavy musí přikrčit. Přízemí je určeno pro zvířectvo - hlavně kozy a slepice - a také slouží jako skladiště. Po minischůdkách, které jsou vytesány do klády, vystoupáme do mezipatra, kde v kotlíku cosi klokotá, a odtud na střechu, ze které je pěkný výhled na zelená křoviska a trávu široko daleko. Právě z této terasy se zdejší lidé bránili nájezdníkům schováni za valem. Tím ale funkce střechy zdaleka nekončí...
Víceúčelová terasa
Dennis má z jazyka francouzských kolonizátorů, který je dnes oficiální řečí Toga, jen základy. „To je naše sprcha,“ ukazuje na mírnou čtvercovou prohlubinu v rovině střechy, ze které odchází žlábek ven. Vodu samozřejmě nepřivádí žádné potrubí, ale je nutné si pro ni dojít k řece a pak z nádoby (i v této části kontinentu jsou oblíbené žluté kanystry z plastu) nalít na hlavu.
„Tady máme naše fetiše,“ naklání se nad nepravidelnými kužely, na kterých jsou v zaschlé krvi přilepená pírka obětovaných kuřat. „Chrání nás před zlem a čarodějnicemi,“ říká. Také lebky různých ptáků a malých zvířat, rozvěšené hlavně v přízemí, dokazují, že přes ustavičné střetávání islámu a křesťanství v regionu stále vládne animistická víra v náladové duchy, přírodní síly a pomoc či naopak v kletbu zemřelých předků.
Další kužely, které sahají až po prsa, jsou přímo před vchodem a naopak menší se nalézají v ložnici, kde prý spící člověk bývá vůči řádění čarodějnic nejzranitelnější. Místnost na spaní je v jedné z věžiček, které mají střechu ze svázané slámy. Vede do ní kruhový otvor, kterým se dovnitř musí člověk vplížit. Přestože je pravé poledne, uvnitř je západoafrické vedro velmi dobře snesitelné. Představa, že tu nocuje namačkáno šest lidí, už je ovšem méně lákavá.
Poslední funkcí horního patra je sklad. Mají ho v nejvyšších věžičkách, jejichž stříšky lze nadzvednout jako pokličku od hrnce. Uvnitř je sýpka rozdělená na tři stejně velké části, aby se různé druhy obilovin nepromíchaly. Když se Dennisovi podívám lépe do obličeje, vidím v něm soustavu jizviček, které vytvářejí geometrické obrazce. Stejně jako on se skarifikaci v dětském věku podrobuje většina obyvatel oblasti, a to i ve městech. Nejsou to nijak velké jizvy, spíše připomínají tvář pomačkanou od polštáře. A rozhodně není náhoda, že stejný vzor mají i rytiny na stěnách hradů.
Tradice s jizvami se v tomto kraji bez elektřiny a telefonního signálu dochovaly, ale o oblečení to v případě mužů neplatí. Jako téměř všude na tomto světadíle převzali západní styl: kalhoty a tričko, často s portrétem prezidenta Gnassingbého. Jeden „extremista“ má na sobě umolousanou lyžařskou soupravu, která se jako záhadný důkaz globalizace objevila až v nitru Afriky. Naopak dámy ještě nepodlehly nátlaku módy a nezakrývají si prsy. Některé tak ale učiní v okamžiku, kdy se v jejich blízkosti objeví fotoaparát.
Turismus v plenkách
Když z hradu sestupujeme, jedna z žen se dole prochází s čapkou s rohy, která připomíná vikinskou přilbu. „Nenápadně“ si stoupá na fotograficky vhodná místa, abych si ji zvěčnil s touto fotogenickou přikrývkou hlavy, kterou nosí dívky jen o svůj svatební den. Samozřejmě za to chce zase zaplatit. Jiná paní přikvačí s neuměle vyrobenými suvenýry, jimž dominují dýmky vyřezané do podoby tata. A další zase s odvoláním na potřebu léků, mýdla a školních poplatků znovu spustí žádosti o almužnu. Tentokrát nezastavitelně. Tak vypadá turistický průmysl v plenkách. Téměř žádné služby, ale snaha vyrýžovat na tom co nejvíc peněz. Nejlepší je odtud co nejrychleji zmizet.
Úplně jiný dojem zanechá návštěva kmene Betammaribé na beninské straně hranice. Ač tam také mají domky ve stylu africké gotiky, titulu UNESCO se jim nedostalo. A díky tomu chybějí manýry s neustále nataženou rukou. Do vesnice Kouaba mě beninský průvodce vezme na motorce. Nikdo se kvůli mně speciálně nevyšňořuje, ani se nenutí do tanečku, ani nežebrá o peníze. Hlava rodiny vezme dopředu dohodnutou tisícifrankovou bankovku (čtyřicet korun) a všichni ve stínu stromu dál pod jeho dohledem nerušeně pokračují v činnosti, kterou dělali až do mého příchodu. Teenagerky promývají zrnka rýže, stará paní vylupuje ořechy, jeden z kluků naplňuje kotel na ohništi vodou. Ostatní chlapci vyrábějí chrastítka jednoduchým zauzlováním listu, do kterého se nasype pár kamínků. Přitom v klidu konverzují, nabízejí mi čirokové pivo a dělají si šoufky ze ženy, která už trochu přebrala. Taková je Afrika bez UNESCO. Mnohem sympatičtější.
Československé Togo
Když se po skončené první světové válce znovu uspořádával svět, objevila se spousta nápadů, kam až by mohlo sahat Československo. Mluvilo se o připojení Lužice či o koridoru k Jadranu. K nejkurióznějším návrhům, jejichž autora(y) neznáme, patřilo, aby se z Prahy stala koloniální metropole, která by v Pacifiku či v Africe převzala po poražených Němcích „břímě bílého muže“. Ač nejsou známy oficiální záznamy, v kuloárech na Versailleské konferenci se mluvilo o tom, že by Československo převzalo Togoland.
Tato informace nějak unikla do tisku a od té doby československá kolonizace západní Afriky žije v našem povědomí. Z nápadu rychle sešlo a tento německý zábor černého kontinentu si rovným dílem rozdělily největší mocnosti Velká Británie (dnešní východní část anglofonní Ghany) a Francie (nynější frankofonní stát Togo). Československo, které bylo v té době podobně multietnické jako některé současné africké státy, v tu dobu mělo hlavně problém ve vymezení a udržení svých hranic vůči Polsku a Maďarsku.
Zřejmě by však správu relativně malého území zvládlo, jak se ukázalo při „kolonizaci“ Podkarpatské Rusi, kam byly kvůli modernizaci vyslány stovky českých učitelů, úředníků či policistů. Není čeho litovat. Čeština by sice možná byla o něco světovější, ale alespoň jsme si tak ušetřili jedno historické trauma. Takové, jaké dnes trápí například stejně početnou Belgii, která si na Kongu brutálně léčila komplexy malého národa. Středoafrická země se z její správy dodnes nevzpamatovala.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
