Děti se během svého života mohou ocitnout v situaci, kdy se o ně rodiče z nějakého důvodu nejsou schopni postarat a zajistit jim jejich potřeby. V takovém případě je jedním z řešení pěstounská péče.
Pěstounská péče – pojem, který jste už možná někdy slyšeli. Často je zaměňována za osvojení neboli adopci, lidé si ji také někdy představují jako péči o velkou skupinu dětí. Ani jedno, ani druhé však pěstounství ani zdaleka nedefinuje. Tak co je vlastně ta pěstounská péče?
Pod pojmem pěstounská péče se skrývá péče osoby (v tomto případě pěstouna) o dítě, které z různých důvodů nemůže vyrůstat ve své biologické rodině. Takové dítě tedy vyrůstá v rodině pěstouna či pěstounů – manželů. Tento druh péče je jednou z forem náhradní rodinné péče.
Proč si lidé pěstounskou péči pletou s osvojením (adopcí)?
V obou případech se sice jedná o péči o přijaté dítě, ale liší se cíle a míra zachování role vlastní rodiny dítěte. Při osvojení vzniká mezi dítětem a osvojitelem vztah jako mezi rodičem a dítětem. Dítě tedy získává kromě nového rodného listu i nové příjmení a často i jméno. Osvojitelé pak k dítěti nabývají právní postavení rodiče, se všemi právy a povinnostmi – práva a povinnosti biologických rodičů osvojením zanikají. To se však v pěstounské péči neděje.
Pěstoun může zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech, zároveň nemá k dítěti vyživovací povinnost. V ostatních záležitostech zůstává zachována role biologického rodiče. Jeho práva a povinnosti zůstávají většinově zachovány, pokud je to v zájmu dítěte. Dítě v pěstounské péči tak své rodiče zpravidla zná, bývá s nimi v osobním, písemném nebo telefonickém kontaktu. Tyto kontakty, které jsou pro dítě nesmírně důležité, by měli pěstouni podporovat, stejně jako sounáležitost s dalšími příbuznými dítěte nebo osobami, které jsou dítěti blízké. Každé dítě potřebuje vědět kým je, odkud pochází a proč nežije se svými rodiči.
O vzniku pěstounské péče, tedy o svěření dítěte do takové péče, rozhoduje vždy soud. Stejně tak jedině soud může rozhodnout o jejím zrušení. Doba trvání pěstounské péče není nijak omezena, je však důležité zmínit, že účelem a cílem pěstounské péče je přechodné, nikoliv trvalé řešení situace dítěte. Zpravidla tak pěstounská péče trvá jen tak dlouho, jak dlouho existuje překážka, která brání biologickým rodičům opět převzít péči o dítě. Mohou to být měsíce či roky, některé děti však zůstávají v pěstounské péči až do své zletilosti.
Kdo se může stát pěstounem?
Pěstouny mohou být manželé, jen jeden z manželů/partnerů, ale stejně tak samotný muž či žena. Pokud nejsou partneři sezdáni, bude žadatelem o pěstounskou péči pouze jeden z nich, ale přípravami na roli pěstouna projdou oba. Pěstoun by měl být sociálně i ekonomicky soběstačný se stabilním zázemím v bydlení a rovněž jistým zázemím v rodině či u přátel. Věkem by měl být pěstoun blízký věku rodičovskému. Pěstoun může také běžně pracovat, pokud mu práce dovoluje zajistit péči o přijaté dítě.
S přijetím dítěte do rodiny se pro pěstouna, ale i ostatní členy domácnosti (vlastní děti pěstounů, rodiče pěstounů atd.) spousta věcí v životě změní. Do jejich života vstoupí v jednu chvíli celá řada odborníků, přibydou povinnosti, které do té doby pro ně nebyly běžné, jako je komunikace s rodiči dítěte, úřady, soudy atd. Pěstoun však na nic není sám. Kromě finanční podpory formou dávek pěstounské péče je mu pomoc nabízena také v podobě doprovázející organizace, sociálně-právního a výchovného poradenství a dalších služeb k zajištění potřeb dítěte i pěstouna samotného. Náhradní rodičovství je totiž týmová práce. Význam, který přináší dětem je nedocenitelný.
