Minulé dny byly ve znamení událostí se společným jmenovatelem. Tím jmenovatelem jsou mýty. Na základě jednoho – historického – probíhá hysterický boj proti něčemu, co nikdy neexistovalo a nemá opodstatnění ani dnes. Podle druhého – politického – vznikla iniciativa proti něčemu, co také nikdy neexistovalo a nemá jiné opodstatnění než fyziologickou potřebu zduřelého ega. Ač jsou si obě události na hony vzdáleny, pojí je neukojené ambice iniciátorů. Co tedy má společného boj proti pražskému Mariánskému sloupu a založení hnutí Trikolora?
Výše zmíněné události vedou Zpětné zrcátko k zamyšlení nad často zneužívanými mýty o rodné krvi, jazyce, národní příslušnosti a dějinách a danosti těchto atributů již před narozením. Důkazem omylu jsou tisíce kukaček v náručích podvedených otců, ale i láska „babyboxátek“ a adoptovaných dětí k rodičům jiné krve a mnohdy i rasy, stejně jako tragické osudy zmizelých dětí lidických.
Faktem je, že rodinná, společenská i národní pouta se tvoří až s prvními vjemy prožitků a rituálů okolí, přijímáním tradic a mýtů prostřednictvím pohádek i vzpomínek okolí. Díky tomu mají mýty zprvu pozitivní roli v zesílení pouta ke kmeni, kde rosteme, žijeme a jehož přijaté hodnoty bráníme. V dospívání si však vytváříme plastičtější obraz světa i z informací jiných kulturních okruhů a otevřenost vůči nim rozšiřuje náš obzor, což se neobejde bez korekce vžitých mýtů. To z nás utváří individuality, na rozdíl od těch, kteří zůstávají v zajetí mýtů, byť lživých a tendenčních. S nimi a jejich příjemci s úspěchem pracují diktátoři a populisti. Právě těmi je náš současný prostor zamořen.
Při docházce do první třídy jsem jako jeden z předmětů měl ještě i náboženství, a protože katecheta byl víc sluhou božím než Foglarem, biblické příběhy se mi do paměti nijak zvlášť neukládaly. Až na jeden! Úkol vytvořit kresbu mýtu „Jak se dal Josef bratrům poznati!“ jsem provedl s pílí, ale i s vrozenou netrpělivostí.
Zbrklé nanášení vodových barev na čtvrtku tak způsobilo jejich smísení v mazanici mimo vůli umělcovu. „Měl jsi namalovat, ,Jak se dal Josef bratrům poznati!‘, ale v tomhle paskvilu by Josefa nepoznalo ani prase!“ volal katecheta ve svatém hněvu, maje dílo za provokaci vůči víře, což jsem vnímal jako křivdu vůči mé snaze. Ale ani hněv boží, ani lísknutí rákoskou přes prsty nepoznamenaly mou mysl natolik, abych dnes chápal ty, kteří jsou na straně lží nemajících ani hodnotu mýtů. Bůh tak nadále sídlí v mém srdci, maje podobu Tolerance – s výjimkou – jíž je a bude vždy komunismus a nacismus.
Když vyhřezne krvavý vřed rudé nenávisti
Proč na školní příhodu vzpomínám? Protože si neumím ani představit, co strašného musel kostelník provést spisovatelce Lence Procházkové, zavilé to Xeně bojovnici proti církevním restitucím, církvi vůbec a Mariánskému sloupu na Staroměstském náměstí v Praze zvlášť. Idiotská hysterie kolem reinstalace uměleckého díla zničeného lůzou, má konotace právě v přežívání mýtů. Mýty mnohem nebezpečnější lze detekovat i v životopise Lenky Procházkové, byť v něm je do určité doby nad čím smekat klobouk. Dokazují, že jed komunismu otráví krev bez ohledu na inteligenci i talent, jen tím větší je vina dotčených.
Odvaha, s níž v minulosti Lenka Procházková zaujala postoje, je obdivuhodná. Podivuhodná je však její cesta let posledních – podpora komunistů, proticírkevní demagogie, pálení symbolů NATO či výzvy, aby se Česko stalo pátou kolonou EU; stejně jako označení okupace 1968 za zradu Západu a spousta dalších lží. Jed komunismu totiž infikuje krev tak silně, že zdánlivý ústup otravy trvá určitou dobu, v drtivé většině krvavý vřed rudé nenávisti nakonec vyhřezne. Relapsem choroby Lenky Procházkové je Mariánský sloup, kolem nějž toho bylo napsáno tolik, že je zbytečné cokoliv dodávat.
Někomu zkrátka nevadí rozkročené pomníky okupantů s tisíci mrtvými na kontě. Na sloupu však vadí anděl vítězící nad herezí, neboť by ohrozil charakterovou mravnost i víru českého národa. Zpětné zrcátko se ale domnívá, že pokud bude odpůrcům sloupu položena otázka „Co s andělem vítězícím nad herezí?“, devět z deseti odpoví: „Měli to udělat pořádně a nemusel být rezavý.“
Zač bojuje Lenka Procházková, ví jen Bůh. Snad aby nebyla zapomenuta. Že se k ní méně vzdělaní a hloupější přidali, nepřekvapuje, neboť z nich mýty a demagogové žijí. Nepřekvapí ani to, že se k ní přidali i reprezentanti zastupitelské demokracie – tajenka je skryta v předešlé větě – neboť zastupitel zastupuje stejně chytrý elektorát a Zdeněk Nejedlý s Václavem Kopeckým jim k tomu tleskají! S jedním výrokem Lenky Procházkové souhlasit lze, byť mířila na jinou barikádu: „Zmasírovaný národ už neumí rozeznávat pravdu od propagandy!“ Přesto maškaráda policajtů, kteří místo výkonu funkce ze sebe v sobotu dělali šašky parkováním nad šutrem, nic nezmění na tom, že sloup nakonec stát bude. Blbost už totiž nemá sílu mramoru Stalinova pomníku.
Ukradené logo i slogan, pera vydržela
Nechme stranou pomníky starých časů, je doba nových hrdinů. Václav Klaus mladší založil hnutí občanů Trikolóra. Byl nejvyšší čas! Co na tom, že logo je ukradené od prezidentského exkandidáta Marka Hilšera, stejně jako slogan „Přišel čas vzít si naši zemi zpátky!“ od britského vůdce kampaně za brexit Nigela Farage. Zlí jazykové přesto tvrdí, že svá plnicí pera účastníci tiskovky Trikolóry obezřetně nechávali v kapsách. Snad měli být držitelé zcizených duševních statků aspoň pozváni, ale sál zcela zaplnilo zhruba dvě hostů stejného politického kurzu – byli odněkud vyhozeni. Prý zatím chyběli vůdci a osobnosti, jako by nestačil zakladatel. Měl snad Napoleon plný stan vůdců? Nechme se překvapit, zda přichází nová politická tsunami nebo to bylo jen šplouchnutí vody po pšouku kapra. Naděje příznivců vyjádřil opět nejlépe oblíbený vizionář a básník Zpětného zrcátka Jan Neruda:
Nám slunce jako jiným skráně zdobí,
Nám po noci jak jiným vzchází den,
Jsme jiní syny velké doby –
Ta žádá si však celých mužů jen!
Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti,
By truchlý rej náš plesem zas se zdál,
Ty zlatá naděj, smavá troufalosti,
Nes prapor náš, my s jásotem jdem dál!
A to je vše, co jsem dnes viděl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
Další zajímavé texty reflektující aktuální dění najdete v tištěném Reflexu >>>
