Rasismus neubližuje jen lidské psychice. Může zvýšit zánětlivost a nakonec vést k onemocněním srdce, demenci nebo rakovině. Naznačila to aspoň studie amerických vědců, kteří porovnali RNA lidí s různou barvou kůže.
Mezi chronickými chorobami a rasovou diskriminací nejspíš existuje přímé spojení. A začíná to už na buněčné úrovni, tvrdí autoři výzkumu. Tým vědců z Univerzity Jižní Kalifornie (USC) a z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) odstartoval ojedinělý výzkum: přizval k němu 71 účastníků. Dvě třetiny z nich byly afrického původu, zbytek tvořili běloši.
„To, že diskriminace může mít nemilé zdravotní následky, jsme věděli už předtím. Nikdo však dosud netušil, jak přesně lidem škodí,“ vysvětluje neuropsycholožka April Thamesová z USC. Na výzkumu spolupracovala se Stevem Colem – profesorem medicíny, který v minulosti zkoumal zánětlivé reakce u marginalizovaných skupin, například u lidí žijících pod hranicí chudoby nebo těch, co trpí chronickou osamělostí.
Proč právě záněty? Naše přežití totiž závisí na schopnosti reagovat na infekce, zranění nebo stres. Všechny tyhle hrozby spouštějí imunitní reakci, která má za úkol tělo léčit a opravovat poškozenou tkáň. Je k tomu potřeba specifický druh genů. Když se nám něco zanítí, znamená to, že tyto geny správně pracují na vyléčení.
Zánětlivá reakce je prostě pro lidské zdraví klíčová. Jenže když je organismus pod dlouhodobým tlakem, zánět se mění na chronický. „Jsou-li dané geny delší dobu aktivní, může to zvýšit riziko kardiovaskulárních onemocnění a infarktu, neurodegenerativních poruch, mezi které patří například demence, nebo vzniku rakovinných metastáz,“ popisuje Steve Cole.
Zrádný stresor – každodenní rasismus
Zpět ke zkoumané skupině. Vědci z jejich buněk extrahovali RNA a měřili množství molekul, které spouštějí záněty nebo mají něco do činění s imunitními mechanismy. Vyšší poměr takových molekul našli právě u afroamerických účastníků.
Aby bylo měření co nejférovější, vyloučili přitom podíl jiných stresorů, například vybrali lidi s podobným socioekonomickým pozadím. Chudoba tak nemohla být určujícím faktorem. „To by byl jiný typ stresoru. Lidé si uvědomují, že jsou chudí, a v některých případech jsou schopni to změnit. Třeba tím, že si najdou jinou práci nebo se naučí lépe zacházet s penězi,“ vysvětluje April Thames.
„S rasovou diskriminací se to má jinak. Lidé, kteří jí trpí, to často ani sami nevnímají,“ dodává. Jedná se o zrádný chronický stresor – barvu kůže nezměníme. Z výzkumu je přitom patrné, že právě lidé tmavé barvy pleti trpí zvýšenou zánětlivostí častěji než jejich bílí spoluobčané. To, že se první zmínění nevyhnutelně setkávají s projevy rasismu, má podle autorů studie vliv až v padesáti procentech případů.
Thames a Cole uznávají, že pro tentokrát pracovali s příliš malým vzorkem na to, aby mohli dělat velké závěry. Ale vyzývají k tomu, aby se výzkum zopakoval s větší skupinou účastníků. Pomohlo by to podle nich plně pochopit negativní zdravotní dopad rasismu na lidi, kteří mu musejí dennodenně čelit.
