Dnešní ochránci zvířat proti týrání by se měli inspirovat v minulosti Japonska a snažit se prosadit při ochraně práv zvířat stejné postupy a metody, které v éře Edó zavedl slavný šógun – premiér vojenské vlády – Cunajoši Tokugawa. Jeho přístup ke zvířatům byl příkladný a já vyzývám vegany, Arniku a zelené, aby podobné zákony na ochranu zvířat prosadili i u nás.
Cunajoši Tokugawa (徳川 綱吉, do angličtiny přepisovaný jako Tokugawa Tsunayoshi) žil v letech 1646−1709. Uprostřed požehnané éry Edó, v požehnaném období rozkvětu zvaném Genroku. Zavládl režim plný úcty ke zvířatům.
Cunajoši je historicky znám jako psí šógun (犬公方,Inu-Kubó). Jeho vztah nejen ke psům, ale ke všem zvířatům, především rybám, by měl být příkladem pro všechny dnešní klienty řeznictví a požírače nevinných jatečních zvířat – našich bratří. Vyzývám ochranáře: Jděte v Cunajošiho stopách, prosaďte opatření, která se v Edó plně osvědčila již před víc než čtvrt tisíciletím!
V roce psa...
Cunajoši se narodil v roce Psa, a měl proto k těmto roztomilým zvířátkům velmi pozitivní vztah srovnatelný se vztahem dnešních ochránců zvířat. Ti ale nemají pravomoci vojenského premiéra, a tak jim nezbývá než spolu s neonacisty demonstrovat proti týrání tygrů před cirkusem, který tygry nechová. Jako šógun měl k dispozici jak legislativu, tak orgány činné v trestním řízení. Trestní řízení v éře Edó probíhalo pomocí sofistikované justiční technologie zvané katana (カタナ).
Když se ujal funkce šóguna, nechal v devadesátých letech 17. století upgradovat platnou legislativu a za usmrcení psa se bez výjimky uděloval trest smrti. A nešlo jen o usmrcení! Je doložena causa, kdy byl hanebný, zfašizovaný, energetickými koncerny a masnami podplacený antiekologický Japonec popraven, když psa jen zranil. Já si myslím, že mu to patřilo.
Následovalo prudké přemnožení toulavých psů, na které v roce 1695 šógun reagoval rázným a příkladným opatřením: Za peníze vybrané z daní rolníků (přičemž daňová zátěž jen výjimečně v japonských dějinách sahala pod padesát procent, ale někdy měla i osmdesát) nechal v Edó – tedy v dnešním Tokiu – postavit komfortní útulky pro několik desítek tisíc psů. Dodnes se traduje, jak v té době celé Edó smrdělo.
Buddhova cesta
Cunajoši byl nadšen úspěchem svých opatření, a navíc byl oddaným buddhistou. Proto dobře věděl, že vše má Buddhovu podstatu, všechny bytosti jsou si rovny, nejvýše stojí soucit a člověku nepřísluší usmrcovat jiné tvory. A tak zakázal zabíjet ryby. Porušení zákazu se, jako ostatně ve starém Japonsku všechno, řešilo katanou.
Jeho opatření potěšilo nejen tresky a makrely, ale i rejnoky. Tak pevně zajištěná svá práva neměly ryby nikde v celé Asii. Mohly plout bez obavy z rybářských sítí, podobně jako slepice na ekofarmách mohou klovat nestresovány pobytem v hale či kleci. Proto byly šógunovi povděčny nejen sardinky a úhoři, ale také psi, Buddha ve všech svých podobách, bódhisattva – mahásattva Avalokitešvara, který jest ztělesněním soucitu, také Kwannon, což je sice ta samá bytost, ale jmenuje se japonsky, a především všichni pěstitelé zeleniny.
Pro vyváženost je potřeba dodat, že v Tokiu, jehož obyvatelé se předtím živili hlavně rybami, po zavedení ochranářských opatření zavládl hlad. Nedostatek jídla ale měla jen nějaká lůza, zato ryby byly úplně v pohodě, tak to šógun neřešil.
Tudy vede cesta, zelení soudruzi!
Cunajošiho příklad ukazuje, že ochrana zvířat prostřednictvím legislativy funguje a je proveditelná. To, že u nás dosud nejsou státní útulky pro toulavé psy a zákaz zabíjení ryb, je následek nečinnosti naší byrokracie a nedostatku ochranářské uvědomělosti našich poslanců. Proto volám: Vegani, zelení, neváhejte! Za blaho ryb, za práva psů – prosaďte do našich zákonů to, co velký Inu-Kubó!
